K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Od úzkosti k euforii

Jeden kluk s Aspergerem chtěl manželku, aby s ním hrála hry na počítači. Já to měla podobné.

Ľuba Heinzlová

Ľuba Heinzlová

27. 5. 2011

Moje posmutnělá nálada se koncem čtvrtého semestru přehoupla do tíživých úzkostných stavů. Blížilo se zkouškové a já měla obrovský strach.

Jako pilný student jsem k tomu neměla sebemenší racionální důvod. Jenže úzkost nemá s rozumem nic společného. Prostě přijde bez pozvání a trýzní vás svými katastrofickými scénáři. A mladé lidi s Aspergerovým syndromem navštěvuje úzkost obzvlášť ráda.

Co když neudělám nějakou zkoušku? Tak si ten předmět přenesu do dalšího semestru. A jestli neuspěju ani pak?

  • Vyhodí mě ze školy.
  • Jak si budu hledat zaměstnání, když se všech a všeho bojím?
  • Co bych vůbec dělala? Vždyť nic neumím!
  • Nebudu studovat, nenajdu si práci. A všichni uvidí mou nicotnost.
  • Má vůbec smysl na ty zkoušky jet? Vždyť na to stejně nemám, jsem bezvýznamná nula, jenom si toho ještě nikdo nevšiml.

V téhle spirále se bez ustání točily mé myšlenky. Když jsem se učila, úzkost mi našeptávala, jak je to zbytečné a marné, protože stejně selžu. Úzkost byla se mnou i v čase odpočinku, aby mi připomínala všechny příšerné, byť strašně nepravděpodobné věci, které by se teoreticky mohly přihodit.

Tahle nekonečná přehlídka možných neštěstí mě natolik vysilovala, až mi proběhla hlavou myšlenka, že se možná zblázním a skončím na Pinelově psychiatrické klinice v Pezinku.

Úzkostné myšlenky se mi zaplašit nepodařilo, ale zkoušky jsem přesto úspěšně zvládla. Jenže okamžitě se vynořil nový problém: čekaly mě tři měsíce prázdnin. Každý jiný vysokoškolák by se těšil, ne ovšem student s Aspergerovým syndromem.

Můj způsob léta

Člověk s poruchou autistického spektra totiž v životě potřebuje zejména jasnou a předvídatelnou strukturu, protože mu činí značné potíže vyplnit volný čas smysluplnou a rozvíjející aktivitou.

Dlouhé období volna je tedy pro mě spíš za trest než za odměnu. Při představě nestrukturovaných týdnů bez školních povinností a bez kontaktů se spolužáky se opět začala ozývat deprese.

Tyto emoce jsem se rozhodla zmařit již v zárodku vytvořením fixního programu, kterého se budu moci přes léto držet. Ráno bylo vyhrazené četbě sociologických knih pro bakalářskou práci, pak jsem vařila, po obědě následovala další četba, obvykle již spíše beletrie. Později odpoledne jsem šla plavat a večer jsem si pouštěla filmy.

Takový byl každý den kromě neděle, kterou zpestřila návštěva kostela. Někdy se do toho přimíchala návštěva kina nebo knihovny. Možná se vám takový program zdá omezený a chudý, pro mě ale byl nebývale rozmanitý. Předešlá léta jsem prázdninové dny vyplňovala téměř výlučně koukáním na seriály a filmy a čtením o nich. Asperger ponechaný sám sobě má totiž tendenci vyplnit všechen čas svým speciálním zájmem, v mém případě filmem.

Sama mezi lidmi

Pořád se mi ale stýskalo po společnosti. S lidmi jsem se vídala jenom v kostele po nedělních bohoslužbách. Vyhrocená úzkost v nestrukturovaných sociálních situacích mi ovšem bránila přiblížit se jim.

Intenzivní strach mě absolutně paralyzoval. Iniciovat kontakt s neznámým člověkem bylo zcela nemožné. Většinou jsem jen nervózně kroužila po místnosti v naději, že mi třeba někdo bude věnovat pozornost.

Tehdy jsem měla vztek, když si mě nikdo nevšímal. Potvrzovalo to mou teorii o individualistické době, plné do sebe zahleděných egoistů. Dnes chápu, že můj vystrašený postoj v lidech spíš evokoval můj nezájem o komunikaci.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

A taky vím, proč mi všichni připadali jako narcističtí sobci. Ve skutečnosti jsem do všech promítala své vlastní nevědomé narcistické tendence, které realitu značně zkreslovaly. Tíha takového zjištění je natolik zdrcující, že moc dobře chápu všechny, kdo se nikdy neodhodlají na podobnou konfrontaci se svým stínem a pořád hledají chyby jen v druhých.

Vhodný kandidát

Tohle léto mi připravilo jedno hezké překvapení. Naše církev se v srpnu pustila do rekonstrukce své budovy a hledala dobrovolníky, kteří by chodili stavbařům vařit. Vídat se s lidmi při přípravě obědů nebylo ani zdaleka tak stresující jako potkávat je v neděli po kázání.

Tahle situace totiž měla jasně danou strukturu, která přesně vymezovala, co se ode mě čeká: hezky loupat brambory nebo krájet mrkev. Když byla situace i má role jasně definovaná, úzkost se tiše vytratila. Bez ní mi povídání s lidmi šlo docela snadno. Celé tři týdny jsem směla trávit celá dopoledne ve společnosti. Nikdy předtím – a ani nikdy potom – mě o prázdninách nečekalo tolik sociálních interakcí.

Léto se pomalu přehouplo do podzimu. Začátkem pátého semestru bylo potřeba odevzdat zadání bakalářky podepsané konzultantem, v mém případě Alexem. Od setkání, kdy mi řekl, abych ho víc nenavštěvovala, jsme se viděli jenom jednou kvůli podpisu nějakých papírů. Byl slušný, korektní, zdvořilý. Nic víc.

Jedno říjnové odpoledne jsem zaklepala na jeho kancelář v očekávání stručné a věcné debaty o bakalářce. Zadání se opravdu řešilo asi deset minut, má návštěva ovšem trvala dvě a půl hodiny. Probrali jsme všechno možné od náboženství přes nejžhavější filmové novinky až po různé sociologické teorie.

Hypoaktivita

Oproti normě redukovaná aktivita a spontaneita v chování, utlumenost, pomalost (např. v mluvení i psaní), netečnost, apatičnost, poruchy soustředění pozornosti, nezájem o pohyb.

Podnětná diskuse mezi námi pokračovala v jeho pracovně i během dalších týdnů. Já, letargický melancholik a výrazně hypoaktivní typ, jsem v těch chvílích překypovala energií. Hlavu plnou myšlenek, spousta nápadů a úvah musela ven.

A taky jsem se mu dlouze dívala do očí. Očnímu kontaktu se jinak spíš vyhýbám ze stejných důvodů jako mnoho jiných lidí s Aspergerovým syndromem: nedokážu se v každé běžné situaci vystavit té spoustě emocí, které mi pohled do očí druhého člověka přináší.

U Alexe mi ovšem ty intenzivní pocity vůbec nevadily. Naopak, já je vyhledávala. Rozplývala jsem se v pohledu do jeho krásných hnědých očí. V těch okamžicích čisté radosti, vsazených do šedi všedních dnů, jako by se zastavil čas.

Jelikož se mé a Alexovy zájmy do velké míry překrývaly, považovala jsem ho za ideálního kandidáta pro partnerství.

Společné štěstí

Pro mě bylo nad slunce jasné, že bychom spolu chodit měli, protože máme podobný filmový vkus a shodneme se v interpretaci sociologických fenoménů.

Jelikož si se mnou najednou tolik povídal, zdálo se mi, že tuhle pravdu konečně pochopil i on, který se doteď snažil držet náš vztah v jasně vymezených mantinelech. Jenom Asperger snad může být tak moc nereflektivní a mít natolik zkreslené představy o povaze partnerství.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jedna publikace o Aspergerově syndromu popisovala neschopnost takto handicapovaných lidí porozumět významu vztahů na příkladě kluka, který chtěl mít manželku, aby se spolu mohli věnovat jeho nejoblíbenější zábavě, hraní videoher. Já to měla vlastně hodně podobně.

V mých představách jsme si s Alexem donekonečna povídali o mých zálibách, tedy o filmech a sociologii. Takové debaty dle mého tvořily podstatu partnerství. Cestou z našich setkání s Alexem, při bruslení, na procházkách i při čtení v mé mysli dokola zněly naše dialogy. Někdy jsem si i nahlas opakovala, co řekl on a co já, abych se z toho mohla víc těšit.

Mou smutnou duši aspoň na krátkou dobu ovládla opojná euforie. Ovšem, nic natolik hezkého nemohlo vydržet dlouho. A nebyl by to depresivní Asperger, kdyby k tomu konci sám nepřispěl.

Diskuse 0