Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Spřízněné duše

Co prožívá dívka s Aspergerovým syndromem, když se zamiluje? A co její vysněný princ?

Ze seriálu: Život s Aspergerovým syndromem

Ľuba Heinzlová

Ľuba Heinzlová

22. 3. 2011

Od prvního momentu, co jsem zahlédla Alexe na přednášce z dějin filmu, jsem podlehla pocitu, že jsme spřízněné duše. Když jsem to tak cítila já, s naprostou samozřejmostí jsem předpokládala, že on to vnímá stejně.

Nebyla jsem schopna porozumět představě, že každý člověk má svou perspektivu, která je stejně oprávněná jako ta moje. Když někdo hodnotil věci odlišně, myslela jsem si, že je hloupý, divný nebo neinformovaný. A to Alex rozhodně nebyl.

Z toho logicky vyplývalo, že musí vidět situaci stejně jako já. Náš první rozhovor v jeho pracovně mě v tomto přesvědčení jenom utvrdil. Z mého pohledu byla tedy naše spřízněnost samozřejmostí, nepochybovala jsem o tom, že už brzy budeme partneři.

Aspergerův syndrom

Aspergerův syndrom je vrozená neurologická porucha, která se projevuje narušením v oblasti sociálních vztahů, komunikace a představivosti. Lidi s Aspergerovým syndromem nedovedou posoudit přiměřenost svého sociálního chování, což jim ztěžuje navazování vztahů s ostatními. Jejich jazyk se svou formálností a častým používáním cizích slov nápadně liší od mluvy jejich vrstevníků, mají zvláštní mimiku a gestikulaci. Nerozumí metaforám nebo náznakům v komunikaci, nevědí interpretovat řeč těla. Kvůli poruše představivosti vyhledávají rutinní, stereotypní aktivity a projevují silné zaujetí pro jednu nebo několik oblastí (vlaky, dinosauři, zahraniční politika, Star Wars atd.). Pro lidi s touto diagnózou je typická nízká frustrační tolerance, i drobná změna nebo zdánlivě nevýznamný podnět může vyvolat velice silnou reakci. S Aspergerovým syndromem je spojena silná averze vůči některým smyslovým podnětům (například světlo zářivek, zvuk vysavače, chuť okurek) a motorická neobratnost. Wikipedia

Myslela jsem si, že jediné, co by mohlo pokazit tuto zářnou budoucnost, je má sociální neobratnost. Nikdy předtím jsem s nikým nechodila, kamarády jsem od deseti let taky neměla. Mé nešikovné pokusy o přátelství v pubertě skončily fiaskem, protože mi chyběly i ty nejelementárnější schopnosti vytvářet vztahy.

No a teď jsem stála před tak náročným úkolem. Jestli se zachovám hloupě nebo nevhodně, Alex mě zavrhne a nikdy nebudu mít vztah s člověkem, s nímž mě pojí tak osudové pouto. Dnes vím, že celá tahle interpretace je absolutně scestná, ale tehdy jsem tomu bezmezně věřila.

Měla jsem tedy obrovský strach, že udělám nějakou chybu. Ale taky jsem měla velikou motivaci – začít s Alexem chodit co nejdřív. A tak jsem se po dlouhém, úporném váhání, které je pro mě typické doteď, nakonec rozhodla konat.

Brzo po začátku semestru jsem zase jedno odpoledne čekala před jeho kanceláří, až mu skončí hodina kultovních audiovizuálních děl. Byla jsem opět sama na celém poschodí. Vlastně ne tak docela. Byla tam se mnou má úzkost, která mě doprovází snad pořád a nejsilnější je v sociálních situacích.

Jdi domů, tak náročnou situaci přece nemůžeš zvládnout, našeptával mi můj strach. Zůstaň. Když neuděláš žádnou chybu, už brzo to bude tvůj kluk, říkala mi má láska k Alexovi, pomíchaná se sociální nezralostí.

V tomhle zoufalém dilematu jsem strávila dlouhé minuty. A najednou jsem slyšela kroky na schodech. Alex se blížil. Měla jsem obrovskou chuť utéct, nebo se alespoň schovat do některé ze skřínek na chodbě.

„Ahoj, mohla bych se tě na něco zeptat?“ soukala jsem ze sebe jednotlivá slova.

„Ahoj, klidně se ptej,“ odvětil Alex.

„No, když jsme se minule bavili, bylo to hodně příjemné, tak jsem myslela, jestli bychom si mohli zase promluvit,“ řekla jsem, opatrně a nejistě.

„Jasně, někdy se zastav. Popovídáme si o filmech,“ odpověděl vesele Alex.

Tato odpověď měla jednu zásadní chybu. Nevěděla jsem, co je to „někdy“. S takovýmito vágními vyjádřeními si neumím poradit ani dnes.

„A kdy můžu přijít?“ ptala jsem se tedy dál.

„V úterý za dva týdny. Na kultovních dílech budeme mít diskusi, skončíme tak ve čtyři. Pak si můžeme promluvit,“ řekl Alex po chvilce přemýšlení. Při představě dalšího setkání mě zalil pocit euforie.

V dohodnuté úterý jsem si před čtvrtou sedla před jeho pracovnu a čekala jsem. Čas plynul a Alexe nikde. To mě hrozně rozzlobilo. Jakákoliv nepřesnost pro mě byla netolerovatelná. Třeba když autobus přijel byť jen o minutu později, zuřila jsem, že napíšu list dopravnímu podniku.

Když Alex nakonec dorazil, měla jsem obrovský vztek. Myslela jsem však na svůj cíl (mít s ním vztah), a nějak se mi podařilo hněv ukrýt. Kromě této zlosti si z celého setkání pamatuji jen to, že jsme si domluvili další schůzku.

Vídali jsme se pak pravidelně celý semestr a povídali si o filmech, kultuře a knížkách. Půjčoval mi videokazety, nabízel tipy na zajímavé publikace. Radil mi, čeho si všímat na filmech, ukazoval mi věci z nové perspektivy. Bylo mi devatenáct, jemu pětadvacet a mě se zdálo, že ví snad všechno na světě.

Teď je pětadvacet mně a uvědomuji si, že hodně z těch znalostí, které mě na něm tak okouzlovaly, mám teď taky. A rozsah tohoto poznání mi už nepřijde tak oslnivý. Tehdy to ale byly nejkrásnější týdny mého života.

Během zkouškového období měl Alex narozeniny. Nikdy jsem nechápala, proč lidi takovou hloupost oslavují, ani proč si kupují dárky právě v tento den a ne jindy. Ani co se jim líbí na momentu překvapení, který já nesnáším.

Jenže teď jsem chtěla být jako všichni a přistoupila jsem na tuto divnou společenskou hru. Koupila jsem mu hrnek s logem České televize na dni otevřených dveří v brněnském studiu ČT. Byl to praktický dar, který jsem pořídila, protože mám ráda užitečné věci. V den D jsem se vypravila do školy a zaklepala jsem na jeho kancelář.

„Vím, že máš dnes narozeniny, a tak jsem ti donesla dárek,“ řekla jsem, když jsem vytahovala hrnek z ruksaku.

„To jsi mě opravdu potěšila,“ řekl rozzářený Alex, když tuhle malou vzácnost převzal.

Bylo mi nepopsatelně krásně a ten pocit mi vydržel dlouho potom, co jsem odešla. Mou radost kalila jediná skutečnost – nezadržitelně se blížily letní prázdniny a já nevěděla, jak bude náš vztah pokračovat mimo školu. V půlce června jsem se rozhodla zeptat se ho, jestli se můžeme vidět během volných měsíců. Jeho odpověď zněla ne.

„Promiň,“ zkoušela jsem nejistě napravit chybu, kterou jsem přece musela udělat, když se přes léto nechce sejít, byť jsme si přece tak blízcí. „Nemusíš se omlouvat. Jsi moje studentka a já se prostě se studenty během prázdnin nevídám, to je všechno,“ odvětil klidně Alex.

Vůbec jsem to nechápala. Neudělala jsem nic špatně a stejně mě nechce vidět? Alex z mého zmateného výrazu asi vytušil, že jeho odpověď mi nedává smysl, a tak mi chtěl vysvětlit záležitosti, týkající se mezilidských vztahů názorněji. Vzal si propisku a na malý papírek nakreslil tři postavičky.

„Tohle jsi ty,“ ukázal na jednu z nich. „Každý člověk potřebuje mentora, kterému se může svěřit se svými osobními problémy. Může to být psycholog nebo třeba i kněz. To je tahle postavička tady nahoře,“ ukázal Alex na jednu z postav a načrtl čáru vědoucí ode mě k této osobě.

„A každý taky potřebuje kamarády, se kterými si může povídat o svých zálibách,“ řekl a dokreslil linku spojující mě a třetí figurku. Jasnější mi to nebylo. „A kde si ty?“ zeptala jsem se.

„Já tam nejsem. Pochop, že já jsem jenom tvůj učitel. Můžeme si někdy popovídat o filmech nebo knížkách, ale nemůžu být tvůj mentor ani tvůj kamarád,“ odpověděl trpělivě Alex.

V tom momentu se mi zhroutil celý svět. Od euforie z našich setkání během semestru jsem přešla až k čirému zoufalství. Vyšla jsem ven, nějak jsem slezla ty schody z třetího patra a pak jsem udělala to, co vždycky dělám v situacích, kdy je příliš mnoho věcí, kterým nerozumím nebo se kterými si neumím poradit. Praštila jsem vší silou rukou do zdi.

Stěna byla hrbolatá, a tak se mi na hřbetu ruky udělala ošklivá rána. Ta šeredná rána, která později začala mokvat, nebyla nic proti hluboké rýze, kterou tohle setkání zanechalo v mé duši. V tomhle rozvráceným stavu jsem přežila několik příšerných dní.

A pak jsem se s Alexem setkala před létem ještě jednou. Byl zase milý, hodný a řekl, že se po prázdninách můžeme zase vidět. Brala jsem to tak, že stačí přečkat tyto dva dlouhé měsíce a pak už brzo budeme partneři. Jak jinak? Vždyť jsme přece spřízněné duše.

Diskuse 0