Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Asperger v depresi

Žila jsem obklopena laskavými lidmi, ale neviděla jsem to. Byla jsem sama ve svém světě.

Ze seriálu: Život s Aspergerovým syndromem

Ľuba Heinzlová

Ľuba Heinzlová

12. 5. 2011

Křesťanství mi bylo od počátku hodně sympatické. Popisovalo totiž, kromě jiných věcí, kterým jsem nevěnovala tolik pozornosti, zkušenost hluboké existenciální osamělosti, kterou jsem dobře znala. Jednak kvůli Aspergerově syndromu, který člověka bolestivě odděluje od světa, a trochu dílem deprese, jež i hezké zkušenosti okamžitě přemaluje na černo.

Tehdy byly mé pocity obzvlášť vyhrocené kvůli zmatkům ve vztahu k Alexovi. V té době jsem ovšem neuměla popsat příčiny intenzivních negativných emocí, které mnou nekontrolovatelně zmítaly. Za mou neschopností plně se integrovat podle mě stály vady moderní, individualistické společnosti, ne můj nedostatek sociálních schopností.

V tomhle složitém duševním rozpoložení jsem Alexovi opět začala vykládat o svých vnitřních prožitcích osamělosti, které doplnily mé značně zkreslené interpretace moderní civilizace jako doby morálního rozkladu a nevázaného hédonismu. Alex se pokusil nasměrovat mé obecné i osobní stesky do sféry akademické a navrhl mi přečíst si knížku Éra prázdnoty od francouzského sociálního teoretika Gillese Lipovetského.

Lipovetsky v knize předestírá obraz modernity jako hédonistické společnosti, obydlené prázdnými narcisy, lhostejnými ke všem a všemu, kromě vlastní slasti. Autor sugestivním stylem sepsal mé vlastní názory na svět. To mě nadchlo.

Z knihy jsem nabyla značně zkreslené přesvědčení, že prací sociálního teoretika je kritizovat jevy, které se mu na společnosti nelíbí. Po letech tápání, co budu vlastně v životě dělat, mi bylo najednou absolutně jasné, že kariéra sociologa je to pravé povolání. Filosofování o společnosti mě, podobně jako jiné dívky s Aspergerovým syndromem, bavilo již pár let. Představa, že se budu v práci moci hloubkově věnovat jedinému tématu, ladila s mým autistickým zaměřením pozornosti na určitou specifickou oblast zájmu.

Alex si s pobaveným úsměvem vyslechl můj chvalozpěv na Lipovetského publikaci. On už věděl své o jejích nedostatcích, o autorově přílišné jednostrannosti a o přehnaném moralizovaní a zjednodušování. Dnes to vidím i já.

Zvýšená frekvence mých návštěv Alexe přiměla zaujmout jasnější stanovisko: tentokrát se vyvaroval náznaků a jasně řekl, abych už nechodila vůbec.

Tehdy ovšem v mé interpretaci knihy převládly emoce nad kritickým myšlením. Tohle nadšení mě přivedlo na myšlenku psát o individualismu bakalářskou práci. S Alexem jsme rovnou vymysleli koncept a práce dostala předběžný název: Individualismus v americkém filmu.

O dva týdny později, těsně před Vánocemi, jsem opět napochodovala k Alexovi do kanceláře, abych s ním probrala své nové poznatky o společnosti. Zvýšená frekvence mých návštěv, byť z mého pohledu se mi pořád zdála dostatečně nízká, Alexe přiměla zaujmout jasnější stanovisko: tentokrát se vyvaroval náznaků a jasně řekl, abych už nechodila vůbec.

Prý jestli chci, aby byl můj konzultant na bakalářku, můžu přijít na konci druhého ročníku kvůli formalitám. Jinak ale ne. Deficit v sociální oblasti mi bránil pochopit skutečné příčiny jeho chování. Podle mne byl narcis a sobec, ostatně jako v mých očích téměř všimni lidé v téhle zkažené modernitě.

Nechápala jsem, že když chci od druhého něco, co jemu nevyhovuje, sobec jsem já. Moje tehdejší tendence vnímat všechno jenom z mého úhlu pohledu, typická pro lidi s poruchou autistického spektra, mi nedovolila tohle všechno vidět.

Jasně jsem ovšem cítila, že se z mého života vytratil člověk, který mi byl nejbližší. Dny kolem mě prolétly a já je v slzách proležela v posteli. Proč taky vstát a něco dělat? V tomhle zlém, individualizovaném světě pro mě stejně není místo. Cokoli udělám, bude marné a k ničemu, protože nemůžu být s někým, koho mám ráda.

Tyhle pocity zoufalství časem zeslábly, mé vnitřní rozpoložení ovšem zůstalo dlouhodobě depresivně pochmurné, s poměrně krátkými epizodami veselé nálady. Depresi částečně oslabovalo mé nově nabyté nadšení pro sociální vědy.

Žila jsem studiem odborných knih a vytvářením studentského časopisu Atteliér. Při každé příležitosti jsem spolužákům vykládala své nové vědomosti ze sociologie nebo teorie médií, které pro ně ovšem byly mnohem méně zajímavé než pro mě, což mi tehdy, samozřejmě, nedocházelo. A oni mě, kupodivu, poslouchali a vážili si mého rozhledu a studijního nasazení.

Chápavě se usmíval při pohledu na to, jak mu v textech opravuji pravopisné chyby – můj aspergerovský perfekcionizmus mi opravdu nedovolí nechat je bez povšimnutí.

Víra se stala důležitou součástí mého života. V kostele na Cukrové jsem pomalu zdomácněla. Velkou měrou k tomu přispěl značně nekonformní kazatel Daniel, který měl pro mé zvláštní chování pochopení. Nevadilo mu, když jsem na něho čekala po výkladech Bible, abych se mu opět svěřila s depresivními pocity a negativistickým náhledem na moderní společnost.

Chápavě se usmíval při pohledu na to, jak mu v textech opravuji pravopisné chyby – můj aspergerovský perfekcionizmus mi opravdu nedovolí nechat je bez povšimnutí. Nezaskočila ho ani otázka, co si mám obléknout na můj blížící se křest. Koukl na mé hnědé plátěné kalhoty a proužkovaný vlněný svetr: „Klidně přijď takhle.“ Dlouhé hodiny strávil trpělivým vyvracením mých depresivních chmur.

S dalším kamarádem, teologem a pedagogem Dušanem jsem se seznámila přes internet. V mailu jsem pochválila články, které psal do časopisu Týždeň a on mě pozval na kafe a na své přednášky pro studenty. Mluvil na nich o typech osobnosti a já ty jeho poutavé výklady, prokládané legračními historkami, moc ráda poslouchala.

Jelikož Dušan byl (a je) hodný člověk, vozíval mě pak domů, i když si tím značně prodlužoval trasu. Vykládala jsem mu své pesimistické rozvahy o modernitě a on je klidně poslouchal a vozil mě dál. Taky mi trpělivě odepisoval na maily, v nichž byly koncentrovány všechny mé trpké pocity osamělosti a smutku.

Jenže já jako bych nic z toho nevnímala. Navzdory tomuhle všemu se mi zdálo, že žiju osamělý život v éře narcismu. Natolik zkreslený může být pohled Aspergera v depresi.

Diskuse 0