Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Počátek jednoho dobrodružství

Přečtěte si první díl seriálu o životě studentky s Aspergerovým syndromem.

Ze seriálu: Život s Aspergerovým syndromem

Ľuba Heinzlová

Ľuba Heinzlová

1. 3. 2011

První přednášku z dějin filmu si pamatuji obzvlášť dobře. Spolu s docentem po padesátce a elegantním třicátníkem přišel nějaký mladík. Vypadal na čerstvého absolventa. Zamyšleně se loudal dolů schody: zdálo se, že žije ve svém vlastním světě. Jako já, napadlo mě okamžitě. Zbystřila jsem pozornost.

Měl na sobě vytahaný černý rolák, tmavé manšestráky a obnošené tenisky. Byl hubený a drobný, měl krátké hnědé, lehce vlnité vlasy a nosil brýle. Působil na mě nesmírně plachým a zranitelným dojmem. Viděla jsem v něm něco silně introvertního a tajemného, a to mě spolu s ostentativní nemódností hodně upoutalo.

Přednášel moc zajímavě. Měl rozsáhlé vědomosti o filmu, kultuře, umění, estetice. Hloubka jeho poznání byla pro mě naprosto neodolatelná.

_____________

Karikaturu člověka s Aspergerovým syndromem představuje fyzik Sheldon Cooper, postava z populárního seriálu Teorie velkého třesku (Big Bang Theory). Odborníci se domnívají, že Aspergerovým syndromem trpěla řada výjimečných osobností, například Isaak Newton, Albert Einstein, Ludwig Wittgenstein, Vincent Van Gogh, Thomas Jefferson nebo Andy Warhol. Kvalitní informace o Aspergerově syndromu nabízí slovenská Wikipedie.

Začala jsem se o Alexe zajímat. Nejdřív jsem ve školní knihovně objevila sborník, ve kterém vyšly dva jeho příspěvky z jakýchsi konferencí. Vědecký jazyk těch článků mě okamžitě okouzlil. Taky v nich byla spousta krásných cizích slov (ty od dětství miluju) a mnoho inspirujících myšlenek, které se hluboce dotkly něčeho v mém nitru. A tak jsem pokračovala systematicky dál.

Aspergerův syndrom

Aspergerův syndrom je vrozená neurologická porucha, která se projevuje narušením v oblasti sociálních vztahů, komunikace a představivosti. Lidi s Aspergerovým syndromem nedovedou posoudit přiměřenost svého sociálního chování, což jim ztěžuje navazování vztahů s ostatními. Jejich jazyk se svou formálností a častým používáním cizích slov nápadně liší od mluvy jejich vrstevníků, mají zvláštní mimiku a gestikulaci. Nerozumí metaforám nebo náznakům v komunikaci, nevědí interpretovat řeč těla. Kvůli poruše představivosti vyhledávají rutinní, stereotypní aktivity a projevují silné zaujetí pro jednu nebo několik oblastí (vlaky, dinosauři, zahraniční politika, Star Wars atd.). Pro lidi s touto diagnózou je typická nízká frustrační tolerance, i drobná změna nebo zdánlivě nevýznamný podnět může vyvolat velice silnou reakci. S Aspergerovým syndromem je spojena silná averze vůči některým smyslovým podnětům (například světlo zářivek, zvuk vysavače, chuť okurek) a motorická neobratnost.

Pustila jsem se do knih, zmiňovaných v textech. Dostala k Tomášovi Halíkovi, teorii filmu nebo třeba pracím o estetice dvacátého století. Když jsem četla stejné texty jako Alex, měla jsem pocit, že jsem mu blízko, a to mě naplňovalo dosud nepoznanou radostí. Díky těm knížkám jsem se taky stala vynikající studentkou. Spolužáci obdivovali mé zaujetí náročnými texty. O mém soukromém důvodu číst zrovna tyto publikace jsem jim nic neřekla. Bylo to mé tajemství a já se v skrytu duše těšila z krásných a intenzivních pocitů, které jsem zažívala poprvé v životě.

Čas plynul. Přešel zimní semestr, pak vánoční prázdniny. Zkouškové se překlopilo do druhé poloviny a já už měla všechny předměty hotové. Abych smysluplně trávila volný čas, chodila jsem každý den do školy pomáhat našemu učiteli audiovizuální tvorby. Má úloha spočívala v obkreslování obrysu chlapíka v reklamním klipu. Video mělo několik desítek sekund. V každé sekundě bylo 24 framů a v každém z nich bylo potřeba chlapce obtáhnout. Nechápala jsem, proč se tomu nikdo nechce věnovat. Mě rutinní opakující se činnost maximálně bavila.

Zkouškové mělo přesto jednu chybu. Stýskalo se mi po Alexovi. Tehdy mi v hlavě zajiskřila nová, přímo geniální myšlenka: Alex chodil do školy každý den,  stejně jako já. Když budu sedět před jeho kanceláří, budu ho vídat pořád. A tak jsem vždy ráno přišla brzy, sedla jsem si na lavičku před jeho pracovnou a čekala jsem. Většinou se tam nahromadilo moře studentů, kteří šli na zkoušku, chtěli něco konzultovat nebo potřebovali zapsat známku do indexu. Poté co Alex dorazil, jsem se přesunula do střižny a věnovala se svému videu.

Každou hodinu jsem chodila kontrolovat, kolik lidí na Alexe ještě čeká. A když jsem zjistila, že poslední student je už pryč, opět jsem se posadila na lavičku, abych ho viděla odcházet. Ráno byl ve škole většinou hluk, ale odpoledne tam bylo pusto a ticho. V odpoledním klidu jsem na té lavičce přečetla hodně knih. Při pomyšlení, že jsme s Alexem na celém třetím poschodí jenom my dva, mi vždycky poskočilo srdce.

Čekání, kreslení, čekání. V této rutině uplynuly tři týdny. Za tu dobu jsem se na chodbě seznámila s více lidmi, než jsem jich poznala za celý svůj předchozí život. Taky jsem se dozvěděla spoustu věcí o škole, učitelích, předmětech a studiu, které mi pomohly navázat kontakt s dalšími studenty.

A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Byl zrovna pátek, na chodbě kromě mě výjimečně nikdo nebyl a já si soustředěně vyplňovala cvičení z angličtiny.

„Poslyš, mě je tě už normálně líto, jak tady sedíš každý den,“ řekl Alex s úsměvem na rtech, když odemykal pracovnu. Nikdy jsem moc nerozuměla komplexní řeči těla, ale chápala jsem, že když se někdo usmívá, je to vždy dobré znamení. Alex se tedy nezlobil. Ještě než jsem si stihla utřídit nové dojmy v hlavě a promyslet si, co teď udělám (což mi vždycky trvá děsně dlouho), vykoukl Alex ze své kanceláře a dodal: „Jsi sympatické, milé děvče a vypadáš sečtěle. Zkus věnovat pozornost nějakému příjemnému spolužákovi.“ A pak zase zmizel vevnitř.

Líbilo se mi, co řekl. Zkus. To znamená, že to, co navrhuje, můžu vyzkoušet, a když to nepůjde (a mě bylo už v tom okamžiku téměř jasné, že to nepůjde, protože mí spolužáci nebyli ani zdaleka tak zajímaví, jako on), můžu se znovu vrátit k zájmu o něho.

Totálně omráčená jsem přemítala, jak dál. Mám zaklepat a něco mu říct? Ale co? Že se mi líbí jeho přednášky a články? To by snad šlo. Sbírala jsem odvahu. Alex vyšel, aby si na chodbě nabral vodu do varné konvice. Když se vracel, oslovila jsem ho.

„Dobrý den, mohla bych s Vámi o něčem mluvit?“ řekla jsem nesměle. Buch, buch, buch. Cítila jsem, jak mé srdce rychle bije. „Nemusíš mi vykat, já nejsem zas až tak starý,“ řekl smějící se Alex a vedl mě do své kanceláře.

Prolítla jsem očima jeho pracovnu. Až na dva rozbité monitory položené na zemi to byla celkem obyčejná menší kancelář se dvěma stoly, několika židlemi a archaickým počítačem. Na stěně byl velký plakát s Charliem Chaplinem a u dveří stála polička plná knih o filmu, religionistice, mytologii, estetice, psychologii, kultuře.

„Posaď se,“ vyzval mě Alex, když si zaléval kafe v Nescafé hrnečku.
„Tak, co máš na srdci?“ zeptal se, když už jsme oba seděli.

Vylíčila jsem mu, jak moc se mi líbí texty, které jsem četla. Řekla jsem mu, že miluji filmy a hodně mě baví jeho přednášky. Pak se mě ptal, odkud jsem, jak se mi líbí na škole a podobně. Asi po půl hodině řekl, že musí jít něco psát, tak jsme se rozloučili.

Vyšla jsem z jeho kanceláře a zakoušela jsem nepopsatelný pocit lehkosti. Jako bych se vznášela. Nejen, že jsem si povídala s Alexem, po čemž jsem toužila dlouhé čtyři měsíce, ale byl na mě moc milý. Svět byl v tom okamžiku dokonalý.

A tak se začalo krásné i smutné dobrodružství, které změnilo celý můj život.

Diskuse 0