Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Bezpečné vztahy

Vytvořila jsem si vztah k herci Shiovi LaBeoufovi a žila s ním v našem vlastním imaginárním světě.

Ze seriálu: Život s Aspergerovým syndromem

Ľuba Heinzlová

Ľuba Heinzlová

8. 7. 2011

Psycholožka mě u úvodu vybídla, abych něco řekla o svém životě. Začala jsem mluvit o lásce k Alexovi, o všech mých omylech a chybách v našem vztahu, o svém sociálním vývoji v posledních letech. Zmínila jsem, že mé potíže způsobuje Aspergerův syndrom, který mi byl před pár lety diagnostikován.

„Vy ale Aspergerův syndrom nemáte,“ překvapila mě psycholožka.

„Jak to?“

„Lidé s poruchou autistického spektra nemají city. Jenomže vy přece milujete Alexe. A taky se chování lidí s touhle diagnózou nijak nevyvíjí. A vy říkáte, že jste se v posledních letech zlepšila v sociálních dovednostech. Nic z toho by u člověka s Aspergerovým syndromem nebylo možné,“ vysvětlovala terapeutka. A já jí naivně uvěřila.

To byl ovšem velký omyl. Její tvrzení patří mezi mýty, které se pořád jako virus šíří mezi psychology, psychiatry i laickou veřejností. Skutečnost je poněkud jiná. Někteří lidé s poruchou autistického spektra mají opravdu velmi chudý a omezený emoční život, další jsou schopni velice hlubokých citů, jenom je neumí vyjádřit nebo je dávají najevo zvláštními způsoby.

U většiny jedinců na autistickém spektru dojde při správném vedení k jistému pokroku, u některých dokonce i k výraznému posunu vpřed. Mnohým dospělým s Aspergerovým syndromem se díky jejich odhodlanosti podařilo zlepšit v sociálních a komunikačních dovednostech. Tohle jsem nevěděla. A taky jsem neznala ty spousty příběhů dětí i dospělých s poruchou autistického spektra, kteří dostali špatnou diagnózu nebo dokonce několik nesprávných diagnóz.

Jelikož jen málo psychologů a psychiatrů Aspergerův syndrom zná a umí jej rozpoznat, dávají nám často různé mylné diagnózy od ADHD až po schizofrenii. Já od téhle psycholožky dostala nálepku schizoidní porucha osobnosti s narcistickými rysy.

Šla jsem do terapie, abych se odnaučila hledat viníky, ale při první příležitosti jsem se k původnímu způsobu nahlížení na realitu ochotně vrátila. Jako každý nezralý člověk.

Proč jsem si nechala vymluvit diagnózu Aspergerova syndromu, kterou mi dalo specializované autistické centrum? Proč mě nenapadlo ověřit si všechny její řeči v nějaké odborné knížce? Proč jsem tam jednoduše nepřestala chodit, byť mě ty sezení vytáčely kromě jiného tím, že jsme začínaly pořád pozdě (a já nesnáším nepřesnost)? Neznám na tuto otázku jasnou odpověď.

Možná mi v mém depresivním rozpoložení chyběla energie odjet a hledat někoho dalšího. Nebo se mi líbila představa, že mám poruchu osobnosti, prý méně závažnou diagnózu s lepší prognózou. Anebo mě těšilo moct někoho vinit za to, že svou špatnou výchovou nebo špatným vlivem způsobil mé obtíže.

Ano, šla jsem do terapie, abych se odnaučila hledat viníky, ale při první příležitosti jsem se k původnímu způsobu nahlížení na realitu velice ochotně vrátila. Jako každý nezralý člověk.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Každopádně mi ta sezení vůbec nepomáhala. Jak by mohla, když se mě psycholožka snažila vyléčit z nemoci, kterou nemám? Pořád mi vykládala o tom, jak se jednoho dne zbavím své poruchy osobnosti a všechno budu vnímat úplně jinak. Prý to bude naprosto báječný pocit.

K téhle lákavé, ovšem falešné představě jsem se začala stále víc upínat, byť nic nenasvědčovalo tomu, že bych se k takovému stavu alespoň blížila. Kontrast mezi domnělým budoucím stavem blaženosti a mou současnou letargickou melancholií se pořád zvětšoval.

Stahovala jsem se do fiktivního světa předvídatelných seriálů, protože míra stresu a bolesti v běžné realitě pro mě již byla neúnosná.

Když se na to dívám zpátky, vidím, že jsem s ní vlastně moc nespolupracovala. Já se buď dětinsky vztekala nad různými domnělými i reálnými špatnostmi moderní civilizace a obviňovala všemožné lidi za mé vlastní potíže, nebo jenom apaticky zírala do zdi. Své skutečné pocity, prožitky, úzkosti a smutky jsem nedokázala dát najevo. Ne že bych nechtěla, jednoduše pro mě vždy bylo a dodnes je hodně těžké verbálně vyjádřit své vnitřní prožívání. Psát o nich, třeba i veřejně, se mi zdá mnohem snazší.

Jelikož jsem své pocity držela pod pokličkou, tížily mě víc a víc. K vyčerpanosti z masivní úzkosti, trvající již několik měsíců, se přidala i „prázdninová“ deprese. I ta nejlehčí aktivita mě neúměrně unavovala. Vstát, umýt se, obléct si šaty a připravit snídani mě obvykle stálo tolik sil, že mi již nezbyla energie na nic dalšího.

Lehla jsem si zpátky do postele a koukala na CSI: Miami, CSI: New York, Kosti, Vražedná čísla, Chirurgy nebo vlastně jakýkoliv seriál, co dávali. Stahovala jsem se do fiktivního světa předvídatelných seriálů, protože míra stresu a bolesti v běžné realitě pro mě již byla neúnosná. Byť můj denní program neobsahoval nic namáhavého, cítila jsem se stále víc a víc vyčerpaně. Bylo to, jako bych se propadávala do černé díry, která ze mě vysávala všechnu energii, a já se tomu vůbec nedokázala bránit.

Tentokrát mi ani začátek semestru, mé tradiční antidepresivum, neposkytl impulz, který by mě z tohohle šedivého vnitřního rozpoložení vytrhl. V pátém roce studia bylo již předmětů jen pár, a tak většina mého času zůstávala nestrukturovaná, navíc jsem byla osamělá. Skvělé podhoubí pro sílení pocitů apatie a lhostejnosti. Většinu volných chvil mi pořád vyplňovaly televizní seriály.

Alex se za těch pár letních měsíců změnil. Z plaše působícího kluka ve vytahaných svetrech se najednou stal sebevědomý mladý muž s kontaktními čočkami a nagelovanými vlasy.

Přečíst pár stránek z odborných knih do diplomky byl pro mě nadlidský výkon a já musela vyvinout maximální úsilí, aby se mi to podařilo. O psaní samotného textu práce nemohlo být ani řeči. I těch recenzí jsem kvůli chronické únavě psala stále méně a méně.

Navíc mě rozesmutnilo, jak se Alex se za těch pár letních měsíců změnil. Z plaše působícího kluka ve vytahaných svetrech a manšestrácích, s brýlemi a nedbalým účesem se najednou stal sebevědomý mladý muž s kontaktními čočkami a nagelovanými vlasy, který byl oblečen v módních džínech a přiléhavých tričkách.

Byla jsem překvapená, zaskočená, zmatená. Spousta otázek mi najednou začala vířit v hlavě. Opravdu se Alex tolik změnil, nebo jsem si jenom já do něj přestala promítat mé vlastní fantazie? Co když vlastně nikdy nebyl oním zvláštním, osamělým introvertem jako v mých představách? Možná se ve skutečnosti vždy podobal ostatním a nic ho nespojovalo se mnou. Mohlo to tak být? Všechny tyhle úvahy vedly k trpkému závěru: Co když není mou spřízněnou duší? Intenzivní žal zachvátil mé srdce i mou mysl. Na světě není nikdo jako já. Jsem absolutně sama.

Využívejte celý web.

Předplatné

V té době měl na Slovensku zrovna premiéru film Oko dravce. Tuctový akční thriller s orwellovskou tematikou by bezvýrazně prošuměl kolem mně, kdyby hlavní roli neztvárnil Shia LaBeouf. Já cítila intenzivní potřebu někým zaplnit svou náhle pociťovanou osamocenost a mladičký hezounek Shia se pro tuhle roli dokonale hodil.

Objevila jsem film Disturbia, kde taky hrál. Celý příběh filmu, který představoval jakousi variaci Hitchcockovho Okna do dvora pro teenagery, mi byl úplně ukradený. Zajímala mě jenom scéna, ve které mladý hrdina nesměle vyzná lásku své sousedce. Každý den jsem si ji pouštěla pořád dokola, dokola a dokola. Stal se z toho jakýsi uklidňující rituál. Vytvořila jsem si k Shiaovi vztah a žila s ním v imaginárním světě, daleko od zraňující reality. Naštěstí ne napořád.

Diskuse 0