Kolektivní duši najdeme při díle všude tam, kde nastupuje moc davů. Člověk, který je ovládán kolektivním nevědomím se všemi hrůznými vlastnostmi, stává se součástí davů a jeho jednání neurčuje vůle jeho vědomého já, ale je řízeno proměnlivou a slepou vášní kolektivní duše. Jestliže můžeme soubor uvědomělých morálních vlastností, které jsou jedinci civilizované společnosti dodržovány skrze pevná psaná i nepsaná pravidla, nazvat demokracií, pak můžeme takovou společnost nazvat demokratickou a demokracii hodně volně definovat jako soubor uvědomělých morálních vlastností a postojů z nich vycházejících.

Chápeme‑li morálku jako trvalou úctu k určitým hodnotám, patří ovládání slepých vášní jako pohonné hmoty egoistických popudů k mechanismu, jak morální strategii udržet v trvalém proudu vědomí. Primitivní vědomí, tedy vědomí zakalené vášněmi, je ze své podstaty jiné – nemorální. Nese vysoký stupeň podráždění, je popudlivé, impulzivní, dramatizuje a prudká proměnlivost nálad jej činí rychle a prudce jednajícím, tedy velmi nestabilním. A takové jsou vlastnosti davu. Pokud vysoký stupeň morálky a jejího dodržování je tmelícím prvkem vyspělé společnosti, je jasné, že arogance, pýcha, hloupost, chtivost a neuvědomělost davu spolu s výše popsanými vlastnostmi jsou síly, které takovou společnost rozkládají.

Historie nám už mockrát ukázala dějinné okamžiky, kdy uvědomělé mravní síly, tvořící pilíř civilizovaných společností, pozbyly své moci. Netrvalo dlouho a konečný rozpad společnosti bez morálních pilířů byl dokonán ničivou silou primitivních nevědomých manipulovaných davů. Davy mají z podstaty vlastností kolektivní duše, která ovládá jejich rozhodování a chování, tuto slepou ničivou moc. Je‑li morální a ideové podloží, na kterém stojí určitá společnost či civilizace, zchátralé, neuvědomělé masy způsobí její zhroucení. Slepá moc, která nemá již žádné mravní mantinely, získává mandát stát se jedinou filozofií konce civilizovaného vědomí.

Většina jedinců nemá kromě svého povolání, jemuž se po celý život věnují, o ničem ucelenou a vědomou představu. Nejsou si vědomi sami sebe, a proto jsou neschopni sami sebe vést. Potřebují vůdce. Jsou dobrovolnými oběťmi. Potřebují někoho, kdo je ušetří těžkostí přemýšlení, rozlišování a rozhodování. Kolektivní duši totiž neovládá potřeba svobody, ale potřeba otroctví. Dav žízní po otroctví, nesvobodě a po slepé poslušnosti. Proto mají davy vždy své pány a vůdce.

Autorita vůdců manipulujících masami je vždy více či méně despotická. Tento despotismus nemusí být vyjádřen zjevným zlem, tak jako například fašismus 20. století, ale tyranie nových vůdců může být pro mnohé nepostřehnutelná a velmi nenápadná. Často není zprostředkována přímým násilím, ale úřední mocí. Umírající demokracie spolu s působením svých vůdců rozšiřuje míru své veřejné moci skrze parlamentní shromáždění postupným omezováním svobod podle toho, jak si to otrocky masa žádá.

Rychle se množící „sociální“ opatření v podobě různých programů, zákonů, zákazů a nařízení, to jsou nástroje novodobé moci. Systematickým přijímáním nových předpisů tam, kde dříve člověk měl úplnou volnost svého konání, dochází k postupnému omezování osobní svobody a regulace občanského života přechází nenápadně do rukou státu. Tím pádem náš život potřebuje daleko více úředních zásahů, tedy i více úředníků, a tedy i více veřejných výdajů. Na ty stát musí vydělat a jak jinak než na daních. Zvyšováním daní a vytvářením stále nových a nových daňových položek se logicky zvětšuje část zisku, kterou člověk odevzdává státu, a tím se zmenšuje zase ta část zisku, kterou člověk může použít podle svého individuálního uvážení. Připomíná vám to něco?

Vznik naprosto nepřehledných opatření, nařízení a zákonů, které jsou vesměs omezující, vytváří vrstvy úředníků, které mají dohlížet nad jejich prováděním, popřípadě je provádět, a tak se stávají úředníci postupně mocnými nástroji svých pánů. Vězme, že úřednická moc je tím nejvíce hořícím polenem hranice, na níž je upalována síla demokracie. Jak nenápadně zinscenované pro lid a jeho dobro. Jenže ten v tom není vůbec nevinně, ale naopak jeho nevědomost a tupá síla dává podnětný souhlas k uskutečňování těchto změn. Slepé kolo dějin se točí a pravá i levá drží pod krkem umírající tělo demokratické společnosti. Jak?

Poprava demokracie

Svobodný prostor zahlcovaný nařízeními a dalšími a dalšími směrnicemi a zákony se pomalu, ale jistě zmenšuje. Přijatá nařízení a vládní či parlamentní usnesení, jež omezují svobodu, se na povrchu jeví jako lidumilná záchranná sociální opatření, zákony pro dosažení rovnosti, opatření zdravotní a sociální péče státu o občana a mnoho jiných. Vše musí vypadat, jak dobře se stát stará o občana.

Soubor těchto opatření však začíná nemile ovlivňovat i ty naše nejosobnější činnosti. K nelibosti těch, kteří si umí přiložit lžíci k ústům, a k libosti těch, kteří to nedokážou, zužuje se dramaticky okruh, v němž se může člověk svobodně pohybovat. Lidé se stávají více a více obětí iluze, že rozmnožováním těchto zákonů se zvětšuje rovnost a svoboda mezi lidmi, a tak dobrovolně přijímají a vyžadují ještě těžší pouta a okovy těchto nařízení.

Slepým následováním těchto nařízení ztrácejí lidé i to málo osobních sil, co měli, a stávají se z nich prázdná zrcátka, stíny bez vlastní vůle, bez odporu, energie a autenticity. A přijímají je rádi a nakonec je počnou sami vyhledávat a začnou se stávat hladovými otroky, žíznícími po svém pánu. Cítím, že jsme někde v této etapě rozpadu hodnot demokratických, a tedy i vědomých morálních společenských struktur.

Sílu, kterou člověk v dobách vrcholné společenské svobody nalézal v sobě, je v etapě umírající demokracie nucen hledat mimo sebe. Kruh se nebezpečně uzavírá a s každým dalším opatřením se smyčka jen více a více utahuje. Společnost stojí na popravišti, neviditelný kat nasadil smyčku oběti kolem krku a zbývá jen domyslet, zdali se vlastní rukou popravovaná společnost nevědomostí udusí nebo si zlomí vaz. Dav touží po krvi, nevidí však, že otevřel jen svou vlastní tepnu.

Společenské prostředí začíná prorůstat hrubostí, vulgaritou a hloupostí. Mocní muži jsou čím dál mocnější, a tedy i jistější ve své aroganci. Jsou si vědomi toho, co na davy působí a jak s nimi manipulovat. Mají na to mandát. Soudný člověk věší hlavu, nechápe a říká si, co přijde dalšího. A věru pěkná podívaná to nebude.

Už se stalo. Neviditelná síla neprozíravě zvedla stavidla, aniž by tomu kdokoliv rozumný chtěl. Musíme tedy nyní čelit vládě neuvědomělých davů. Ty drží ve své ruce mandát. Této neuvědomělé síle se nyní dává jméno volič, jeho jméno je skloňováno ve všech pádech a jeho hlas je hlasem božím. Z úst politiků zní, jak obrovsky je volič objektivní a ví, co dělá. Ne, neví a ani nemůže. Celé dění, které tu teď probíhá, je řízeno neviditelnou kolektivní nevědomou silou, je dějinnou nevyhnutelností a nevíme, zda se dá zastavit. Možná zpomalit, ale poučeni historií vidíme, že se teď a opět odehrává v naší společnosti tatáž zkušenost, kterou prošly mnohé civilizace a společnosti dávno před námi.

Každý má svůj pohár hořkosti. To, jak z něj upíjí a jak s hořkostí nakládá, je jen na jeho vědomé volbě, pokud si možnost volby rozhodnutí v sobě poctivě vydobyl. 

Iluze svobody, kterou trpí nevědomý kolektivní člověk, sílí zejména v době, kdy civilizace a její kultura počíná stárnout. Vyžaduje notnou dávku naivity, aby si člověk tuto iluzi udržel. Nebo taky jinak. Jedno staré české přísloví říká: jenom velký hlupák neví, že je hlupák. Rostoucí neschopnost, oddanost a bezmoc davu se šíří jak infekční nemoc. Slepota davu roste a tím i význam moci vlád a jejich představitelů.

Ty musí mít to, co jednotlivec díky výše popsaným kauzálním zákonitostem dobrovolně odevzdal, a tedy i ztratil. Ony musí podnikat, chránit, řídit, rozhodovat. Je to jeden z dalších ukazatelů stadia úpadku kultury, kterému nemůže ujít žádná civilizace. Tato fáze pravděpodobně předchází hlubšímu strádání a demontáži demokracie. Dosažením určitého stupně takového dělení moci přestává společnost kulturně růst. Nemůže dýchat, protože sama sobě ubírá kyslík, aniž by si to uvědomovala. A tak je odsouzena k úpadku, který začínáme vidět všude kolem sebe.

Nevyhnutelnost současného dění je podmíněna neviditelným a nekompromisním působením neuvědomělé kolektivní energie. Tato energie není již řízena mravní vědomou silou většiny, a proto se uplatňuje jen jako slepá síla afektů a vášní se všemi vlastnostmi a důsledky, které jejímu působení náleží.

Je to určující síla archetypu proměny. Po východu přichází poledne, po poledni večer a po večeru noc. To, co tvořilo jednotu národa, celku, společnosti a podporovalo naši kulturu, postupně bledne, slábne. Počínají se viklat demokratické mechanismy a instituce. Charaktery oslabují, lidé si přestávají umět vládnout a dobré síly jsou v opovržení, protože jsou pokládány za slabost. Lid chce, a tedy i musí být řízen i v nejmenších činech, a státní moc tak dosáhne svého všepohlcujícího vlivu. Novodobé otroctví je tu.

Nastává rozpad všech ideálů kolektivní duše, rozpad společenských kulturních pravidel a vazeb, které dříve mezi lidmi neviditelně fungovaly. Vzniká jen seskupení navzájem si odcizených jedinců a znesvářených rozdělených stran. Společnost není už nic než dav, lůza vládne a barbaři ovládají společnost.

Nestačí tedy jen kroutit hlavou ve smyslu – já nechápu, co se to tu děje. Poznat hlubší příčiny společenských dějů lze jen ve vrstvě nevědomí, která je kolektivní. Tam se musí každý z nás ponořit a odlišit své vědomí od autonomních archetypů, které řídí proces společenské proměny se všemi jeho nevyhnutelnostmi. To přinese i pochopení sledu určitých událostí, řízených slepou silou.

Takové poznání vás však neposadí zázračně na druhý břeh. Naopak, stále více bude uvědomělý člověk soucítit s dobou a se všemi, kteří vidí, vnímají a uvědomují si, co se ve skutečnosti děje. Může se angažovat, probouzeje sebe i druhé, ale ničivou sílu působící skrze kolektivní psychologii nemůže zastavit ani obrátit směr jejího působení. Jediné, co může, je tak pracovat na tom, aby on sám se nestal také jen dutým orgánem pro působení ničivých sil.

Každý má svůj pohár hořkosti. To, jak z něj upíjí a jak s hořkostí nakládá, je jen na jeho vědomé volbě, pokud si možnost volby rozhodnutí v sobě poctivě vydobyl. Skrytá všeurčující a doufejme, že i spravedlivá tvůrčí moc, jíž je každý lidský osud i tvor podroben, je ve své celistvosti lidským vědomím nepostižitelná.

Pohlédli jsme spolu v tomto seriálu jen lehce přes okraj do temné propasti nevědomí. V této souvislosti mě napadá typicky jungovská otázka. Jak odlišit já od kolektivního nevědomí? Jak se vymanit z moci slepé kolektivní síly a stát se sám sebou, jedinečnou osobností? A o tom bude poslední díl tohoto seriálu.