Dobře si pamatuji na jednoho z mých prvních klientů. Řešil problémy se vztahem. Slečnu měl rád, ona jeho, jenže se tam pletl ještě někdo třetí, rádoby kamarád, a nedalo se to vyřešit. Tehdy jsem v tom měl jasno. Měl by se k tomu postavil jako chlap a vyříkat si to buď s ním, nebo s ní. Jádro vztahu je zdravé, to je jasné.

O pět let později jsem pracoval s velmi podobnou situací. I tehdy jsem měl docela jasno. Vztah se evidentně rozpadá, klient se snaží udržet neudržitelné. Prostě by se měl naučit ukončit vztah a vyrovnat se se ztrátou.

Jaký byl rozdíl mezi oběma případy?

Zatímco v tom prvním jsem byl v podobné situaci jako klient a snažil se situaci zachránit, ve druhém případě jsem se marně snažil ze vztahu odejít. Prostě můj pohled na klienta byl ovlivněn mými vlastními nevyřešenými problémy.

Protipřenos se tomu říká. Už dávno víme, že protipřenosu se nelze plně vyhnout a ani by to nebylo žádoucí. Ale naší povinností je zanášet terapii vlastními problémy co nejméně.

Samozřejmě, že jsem ani jednomu klientovi svůj názor neřekl. Ale oni to stejně nějak vytuší…

Od té doby si uvědomuji, že když se bavíme o klientových vztazích, jsem v pokušení zamořit vše vlastními tématy. Mám dělat svoji práci: to znamená zabývat se psychikou klienta, ne tím, jestli ho slečna má ráda nebo ne. O tom já nemůžu vědět zhola nic.

Jistě, klienti v nouzi potřebují radu a útěchu, ale mým úkolem je pracovat s tou potřebou, ne ji naplnit. Něco jiného je pomoci mu nést bolest a něco jiného je zahnat ji falešnou útěchou.

Jak poznám špatné vztahy?

Tímto jsem se hezky vykroutil z otázky, která mi přišla z redakce Psychologie.cz, totiž jak poznat vztah, který je špatný a nemá budoucnost, a jak si my lidé své vztahy kazíme. Ale některé vztahy skutečně špatné jsou. Nebo ne?

Jistě. Třeba vztahy, kde je jeden z partnerů týrán. Tam mi vždy připadal profesionální odstup neetický a klientům jsem více méně naznačoval, že by se měli rozejít. Jenže oni to stejně většinou vědí! Ve vztahu zůstávají, protože to neumí jinak. Velkým poučením pro mě byla nedávná klientka, která se rozhodla ve vztahu zůstat a změnit rovnováhu tak, aby jí muž přestal ubližovat. A povedlo se jí to.

Dráždí nás vztahy značně asymetrické, kdy třeba dívka zbožně čeká, až si jí chlapec všimne, a on si užívá jejího obdivu. Ale je ten vztah špatný? Při pohledu do hloubky zpravidla zjistíme, že přestože je mizerný, je to nejlepší vztah, jakého jsou dotyční (v této fázi života) schopni.

Tak snad jedinou situací, kdy klientům do vztahů skutečně mluvím, je, když hrozí týrání či zneužívání dětí. Ty se bránit nemohou. Jenže na to už je oznamovací povinnost. Takže klienti o tom nemluví.

Jak si tedy my lidé kazíme vztahy? Parafrázujme Cimrmana: Lidé mají problém vztah ukončit a vztah udržet. Zůstávají v mrtvých vztazích z pouhé setrvačnosti, nebo je naopak opouštějí při sebemenším náznaku nedokonalosti. A mají dojem, že vztahy se udrží samy. Nedochází jim, že najít partnera a udržet si dobrý vztah je práce na celý život.