Často jsme s mojí psycholožkou Terezou otevíraly a ještě stále otevíráme téma, jak se malá Kira cítila po zážitku z dětství a jak by se k ní velká Kira mohla dostat a pomoct jí. Jsem schopná vidět to už jen dospělýma očima, nikdy jsem se úplně nedokázala vcítit do jejího dětského prožívání, pocitů a strachů. Mám pocit, jako bych jen předpokládala, jak se mohla jako malá asi cítit. Už znám jen následky. Její dětské pocity, strachy a emoce byly a jsou mojí součástí, ale přesto ode mě oddělené. Malá Kira si žije v jedné bublině a dospělá v druhé.

Nedokážou splynout v jedno. Moje prožívání malé Kiry je bezpečně odpojeno, stejně jako při zneužití jsem mimo tělo jako pozorovatel. Stojím mimo dění a prožívání a dokážu jen popsat, co vidím. Toužím se k ní dostat. Odžít její dlouho skrývané emoce a nabídnout jí útěchu, bezpečné prostředí a prožívání. Nabídnout jí možnost, že už nikdy nebude sama, že tu jedna pro druhou jsme. Stále mám ale pocit, jako bych jen klouzala po povrchu.

Malá Kira čeká na záchranu. Že nemůže nikomu věřit, si vtloukala do hlavy od mala. Jak by taky mohla. A vnitřní kritik ji v tom náramně podporoval – když si náhodou dovolila doufat, že už by se mohla cítit lépe, utnul to hned v zárodku: Prosím tě, stejně si nic jiného nezasloužíš, za nic nestojíš. Nikomu na tobě nezáleží. Nikdo tě nechce, nemůžeš chtít, aby tě měl někdo rád. Musíš to zvládnout sama, nemáš nikoho, kdo by se tě zastal.

V temném lese

Černý, temný les, který celé dětství a část dospělého života natahuje svoje stíny jako pařáty po malé, ztracené, zapomenuté duši. Bojí se, bojí se tak, že se raději ani nehýbe. A tak se v tom temnu naučí žít. Její nepopsaná, čistá dětská nevinnost nabírá postupem času barvu odstínu šedi, jak se jí naděje, že najde cestu ven, ztrácí. Jako by v ní klíčila popínavá rostlina, břečťan, který všechno udusí a zahubí. Nikdo ji nezachrání.

Nakonec po naději nezbyde ani památky, dětská duše je pohřbena někde hluboko spolu s vírou v sebe sama a dobro světa. Kdyby její myšlenky přece jen zabloudily k naději, přišla by bolest ze samoty, z tajemství, z toho, že ji nikdo nemá rád. Beznaděj, lítost, zlost na sebe, že potřebuje pomoc, i za to, že si o ni nedokáže říct. Prohrála by, ukázala by slabost.

Ale přece jenom se jí to nechce ještě vzdát. Nejdřív se snaží zaujmout okolí – třeba se někdo zeptá, proč je taková. Nic. Bojuje dál, snaží se pocitům a kritikovi nepoddávat, bojuje s pocity viny. Pokaždé, když ji srazí na kolena, na dno, vstane a zkouší to znovu. Bojuje ale i s pocitem, jestli si zaslouží pomoc, jestli její bolest a strach jsou dostatečné, aby si mohla dovolit říct si o pomoc.

Takhle to trvá léta. Zneužití a bolest z něj na těle i na duši, smrt kamaráda, dvě náročné operace, po kterých nemůže sportovat, jak byla zvyklá, to všechno se na ni řítí jako rozjetý vlak. A ona neuhýbá, bojuje, stále tu je, ale je to vyčerpávající, bojovat na tolika frontách. Z lesa se stává její známý svět, na ostatní rezignovala. Stala se jeho součástí, tady je to pro ni známé prostředí, už ani nechce pryč.

Je smířená s tím, že tu zůstane navždy uvězněná. Stala se z ní oběť, i když ona sama by to nepřiznala, nevidí se tak. Žije, je smutnější, osamělejší, odevzdanější. Nakonec jí zdánlivou útěchu nabídne alkohol. S ním všechno zmizí: to špatné, co si zasloužila, i bolestivá touha po záchraně, další bojová linie. Bojovník v ní se objevuje už jen výjimečně, střetává se s obětí, prolínají se. Sil však ubývá, je čím dál těžší nepoddávat se, boj vyčerpává a nových sil se nedostává. Čím silněji bojuje, tím tvrdší je pád na dno.

Malá duše, která vyrostla, se ohýbá pod veškerou tou tíhou. Chřadne, jako když uschne strom, a ona si je jistá tím, že se zlomí. Už nemá kde brát. Stejně na tom nezáleží. Má pocit, že je z ní vyčerpaná stařena, která sotva přežívá. Každý krok vpřed je namáhavější. Občas se vzchopí, ale boj je krátký a následky bolestivější. Nakonec to vzdává. Temný les ji vtahuje do hlubiny – tak hluboko, že nakonec už nevidí jinou možnost a touží po smrti stejně temné jako ten les.

Mrazivé vysvobození. Jako v Nekonečném příběhu, kde všechno pohltí nicota. Tady není žádný Atrei nebo Falko. I s tím se snaží z posledních sil bojovat, ale v těle je stále ta ublížená dušička malé holčičky, která si neví rady. Světlo na konci lesa bledne, až se ztratí docela. Žere ji to zaživa a malé Kiře už je to jedno. Je to pro ni další prohra, poddala se, vzdala. Je to pro ni další potvrzení, že je k ničemu. Není už cesty zpět.

Cizinka uvnitř

Někdo vstoupil do temného lesa, někdo, na koho čekala, ale tenkrát před lety. Zároveň ho nechce vidět, je to cizinka z jiného světa. Světlého, veselého, nabízejícího jiné možnosti bytí, žití, do kterého také měla patřit. Tvrdí, že je to ona sama, už dospělá žena, dostatečně silná, aby tu pro ni byla.

Tomu se dá jen těžko věřit. Vlastně přicházejí dvě. Chtějí malou – velkou Kiru přesvědčit, že to jde i jinak. Mluví na tu malou Kiru, že jí přišla na pomoc, odvést ji odtud. Že je tu teď pro ni.

Teď, teď si mě sem přijdeš zachránit. Už je pozdě, o žádnou záchranu nestojím. Pomůžu si sama tak, jak jsem to dělala doteď. Když jsem to nejvíc potřebovala, nikdo tady pro mě nebyl. Ani ty. Uraženě se otáčí, trucuje, je plná zlosti, ublíženosti, ale i smutku a trápení. Zároveň ví, že je to cesta ven, po které tak touží, musela by se ale vydat do světa pro ni neznámého. Sama neví, jestli na to má odvahu. Jestli se jí ještě vůbec chce.

Velká Kira ale přichází znovu. Černý les jako by se po první návštěvě prosvětlil, zezelenal, obživl. Ten les je vážně temný, ale už  nepůsobí tak chladně a odpudivě. Něco se v malé Kiře změnilo – možná, že semínko naděje není úplně ztracené. Cítí, jak jedna ovlivňuje druhou. Pootevřela se jí nová cesta.

Už není tak zatvrzelá. Ten čas mezi oběma návštěvami přemýšlela, dovolila si tu možnost, že by mohla odejít z lesa, připustila si, že by přijala pomoc. Vyhrabala tu naději, kde čekala na záchranu, a teď jako by i ona sama byla připravena ji přijmout. Dřív jako by to nebyl ten správný čas. Asi by to nepřiznala, ale už na velkou Kiru čekala, aby mohla přijmout její nabídku, že ji vyvede ven.

Konečně přichází. Nabízí jí ruku. Všechno se odehrává mlčky, ale obě vědí, co mají dělat. Malá Kira váhá. Chce jí věřit, chce jít s ní, ale důvěra znamená, že se obnaží, ukáže bolestivá místa, a co když ji velká Kira zradí. Zároveň ví, že velká o všech jejích bolístkách ví. Že je sama zná moc dobře. Nakonec se odhodlá a odcházejí společně. Několikrát se otočí, přemýšlí – ještě se může vrátit do toho známého světa.

Loučí se s něčím důvěrně známým, přesto nenáviděným. Ví jediné, že už se nechce vrátit. Snaží se o přijetí. Přijetí skutečnosti, že toho večera se ona sama možná ani jinak chovat nemohla, že udělala všechno pro to, aby ten zážitek přežila. Neměla na vybranou. Byla dítě. Stále se s tím srovnává, obtížně. Je těžké tomu uvěřit, přijmout to.

Tak tohle je naděje?

Vědomí velké Kiry jí ukazuje, že to jde i jinak. Že je v pořádku, že to v temném lese neviděla, ani nemohla, a že ji tím vším bezpečně provede. Veškerou tíhu z ní sejme a teď ji ponese ta velká. Malá Kira je plna očekávání, nadšení z něčeho nového. Lepšího. Ale je i opatrná a bojí se, tolikrát se už spálila. Jsou to malé krůčky.

Všímá si, jak se její kapacita vnímání změnila, snaží se všechno nasávat jako houba. Malé vnitřní dítě lačnící po nových zážitcích, vědomostech, objevování. Tady se nemusí bát následků. Opatrně otevírá dveře do nového světa – nejdřív na škvírku, dopadá na ni jen malý pruh světla, potom otevírá dveře víc a pruh se zvětšuje, až malá Kira stojí celá na světle, dveře otevřené, a ona konečně může pocítit volnost. Může se zhluboka nadechnout. Kámen, co ji tížil na hrudi, tam není. Tak to je ta naděje, že to bude už jenom lepší?

Cesta nekončí. Lezou spolu ze stromu. Temnota, mlha a šeď se vytrácejí, jakoby kouzlem nad ní ztrácejí moc, kterou ji svíraly, drtily duši a držely na místě. Přesto má stále strach, ale snad si teď i víc důvěřuje. Bojí se věřit sama sobě, třeba na to ještě nemá. Váhá. Sama neví, musí se dát všanc – sobě samé, a přesto cizí osobě. Musí se zase někomu odevzdat, v něčem je to podobné jako onu osudnou noc. Má pocit, že každému, komu bude důvěřovat, je dána napospas. To se jí moc nelíbí.

I když obě Kiry ušly už pořádný kus cesty, stále je pouštění emocí pro ně obě novinka. Neustále se učí, přesvědčují se, že je v pořádku všechno pustit a plakat. A možná se v jejich duších, v jejich myšlenkách budou ještě dlouho přesvědčovat, že jako malé udělaly, co bylo v dané situaci možné. Neobviňovat se. Všechno, co cítí, je v pořádku a má to tak být.

Stále dokola si připomíná, že myslet taky na sebe není žádné sobectví. A když na to někdy náhodou zapomene, Tereza jí pomůže vrátit se zpátky na cestu. Ona sama se nikdy neopustí, bude tu pro sebe. Nebojí se říct si o pomoc – teď už po pečlivém výběru i pár přátelům, kteří ji neopustili ani po přečtení seriálu. I když se pokaždé bojí. Její důvěra v lidi se obnovuje stále těžko, po malých krůčcích.

Teď hledám, dávám si kousky svojí duše dohromady a doufám, že žádná rozdrcená část nebude nenávratně zničená. Doufám, že nakonec ta malá holka, když našla odvahu a přijala pomoc svého dospělého já, najde rovnováhu v životě a že si uvědomí, jak důležitá je. Vždyť dítě a jeho duše jsou jako nepopsaná kniha.

I když to prozatím nemá konec…

Kira, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.