Větrat ráno. Zatemnit okna. Dostatečně pít. Ochlazovat se. Nosit pokrývku hlavy. Používat opalovací krém. Nepobývat venku přes poledne. Čas trávit spíše v přírodě. Nepít ledové, ale „pouze“ chladné nápoje… Základní rady, na které jsme narazili v průběhu léta všichni mnohokrát. Spousta z nás přistoupila k technickým řešením, jak se před vlnou veder ochránit. Moc se ale nepíše o tom, co vysoké teploty dělají s naší psychikou, přestože vliv mají podstatný. Jak podpořit sebe sama, abychom nápor extrémních teplot ustáli co nejlépe?

Všimli jste si, jak se v poslední době proměnila atmosféra kolem vás, chování blízkých nebo kolegů? Nepochybuji, že pokud vás téma článku zaujalo, tak ano. U druhých mnohem snáze vidíme změny a všímáme si čehokoliv, co nám nesedí a co nám je nepříjemné.

Vnímám to i sama na sobě – jsem v posledních dnech unavená, všechno mi déle trvá. Snadno jsem podrážděná. Začínám se cítit pod tlakem, protože v důsledku výše zmíněného nestíhám zdaleka tolik, co bych potřebovala a chtěla.

K tomu musím řešit nečekané úkoly, které jsou mnohdy solidními časožrouty: Jak zařídit větrání a snesitelné teploty na pracovišti? Jak zůstat soustředěná, přestože horka jsou únavná? Možná se nacházíte ve fázi podobných úvah. Mnohé z těchto otázek přinášejí v těchto dnech do terapie také moji klienti.

A je to dobře! Až když si uvědomíme, že máme s něčím problém, můžeme ho začít řešit. I když klima s okamžitou účinností nedokáže změnit nikdo z nás, můžeme činit alespoň drobné kroky, aby bylo lépe nejen nám, ale i lidem kolem. Převzít odpovědnost za to jediné, za co ji převzít lze – za vlastní chování. Což ale znamená čelit hned několika výzvám.

Je to normální? Ano, je!

Může pomoci, pokud víme, že podrážděnost je v takové situaci normální. Vedra znamenají značnou fyzickou zátěž, člověk se snáze unaví. Pak už stačí jen pověstná poslední kapka a na jednoho toho může být příliš. Nicméně pozor!

Neříkám tím, že pod záštitou vědy schvaluji štěkání na partnera, vztek za volantem nebo jinou formu agresivního chování vůči někomu, kdo za vaši nepohodu absolutně nemůže a kdo třeba jenom šel náhodou kolem a narušil vaše kruhy. Emoce se dějí z nějaké příčiny a tu musíme poznat a na ni reagovat. Až díky tomu pak můžeme korigovat vlastní destruktivní chování vůči okolí.

Tak schválně, zkuste si uvědomit: co bylo na začátku posledního nepříjemného výbuchu? Už jste se cítili přetažení? Co bylo příčinou? Pokud dojdete k tomu, že horké počasí – i to je v pořádku. Tropická horka jsou v našich klimatických podmínkách něčím novým, na co není náš organismus vývojově připraven.

Přinášejí tedy zátěž jako každá situace, která nás nutí hledat nová řešení a improvizovat. K tomu přidejte zátěž fyzickou. Sama si někdy ve dvě odpoledne připadám splavená tak, jako bych právě doběhla půlmaraton. Jsem schopná si tak akorát lehnout a – dejte mi všichni pokoj. Jenže ne vždycky je to možné. A tady začíná ta pravá výzva.

Co můžeme dělat

Začínám rozumět Řekům a Italům a jejich dlouhé siestě a v duchu se jim omlouvám, že jsem se na tuhle zvyklost jižních národů kdysi koukala podezíravě. Ani pracovní a životní rytmus v Česku s extrémními teplotami nepočítá.

Můžeme nadávat – což nám nepomůže, jenom to podpoří blbou náladu. Nebo hledat, jak si v rámci možností, které jsou dostupné, pomoci. Právě ten moment je pro spoustu z nás nečekaným kamenem úrazu. Může být pro mnohé výzvou hned na několika frontách:

Zkouška sebepoznání

Je tím prvním, co jsme nuceni absolvovat. Uvědomit si, jak nám je a proč, a být k sobě upřímní.

Nutnost akceptace

Co nemůžeme ovlivnit, nezbývá než akceptovat. To ale neznamená rezignovat! Jde spíše o to opustit zbytečný a vyčerpávající vztek. Díky tomu se nám uvolní kapacita ke kreativnímu hledání možných opatření. Znáte to: amygdala „vypíná“ racio.

Zkouška duševní pružnosti

O jejím významu jste si na stránkách Psychologie.cz přečetli nedávno. Můžeme čekat na den, až bude lépe, ale to může trvat dost dlouho. Nebo prostě v rámci možností přizpůsobit vlastní zvyklosti.

Můžete chodit běhat ráno místo večera? Stihnete si v polední pauze dát sprchu nebo si skočit zaplavat? Můžete práci, která vyžaduje vysokou míru koncentrace, vykonávat v časech, kdy se cítíte lépe? Možná vám pomůže zatemnit v práci okno, i kdyby prostěradlem, nebo můžete přesunout své pracovní místo trochu dál od okna – přestože vás to nikdy předtím nenapadlo, jelikož nebyl důvod.

Trénink asertivity

Někdy to vyžaduje překonat sám sebe a požádat někoho o podporu a pochopení. Šéfa, partnera, děti… (Mimochodem, lidi zastávající vedoucí pozice mohou horké léto pojmout i jako trénink své empatie a schopnosti naslouchat druhým a respektovat jejich potřeby.) Také mezi kolegy vyžaduje mimořádná situace více naslouchání a vzájemného respektu, pochopení a vůle hledat kompromisy.

Umět si říct o to, co potřebuji, je základ – nemůžeme předpokládat, že druhý umí věštit. Zároveň je to výzva, jelikož hrozí odmítnutí, kterého se logicky obáváme; konflikty nikdo nemá rád. Základem je naučit se rozlišit, co je a co není oprávněný požadavek. A pokud narazíte na nepochopení, převzít odpovědnost a ošetřit vlastní potřeby sám. Byť to někdy může znamenat i radikální řešení.

Posilovna sebedůvěry

Umíte případné odmítnutí ustát a neztratit v jeho důsledku pocit vlastní sebehodnoty? Výborně! Tréninkem sebedůvěry jsou mimořádné situace i proto, že vyžadují nečekaná řešení. 

Pokud trávíte čas v prostorách bez klimatizace, možná vám pomůže chladit si nohy v lavoru nebo jednou za čas smočit hlavu ve studené vodě? Na hlavě i na nohách se nachází spousta nervových zakončení a jejich ochlazení vede k celkovému zklidnění. Proč by mělo být důležité, co si o vás druzí budou myslet? Odsouzení bývá beztak zpravidla instinktivní reakcí rádoby maskující vlastní slabost.

Posilovna sebepřijetí a odpuštění

Zátěžové situace obecně nás učí ještě jedné důležité věci: schopnosti nahlédnout vlastní limity a akceptovat je. Ano, dá se pracovat na jejich posouvání. To si ale žádá čas. Přiznat si, že jsem taky jenom člověk a mám svou cenu, i když nepodávám maximální výkon. Odpustit sobě samému vlastní nedokonalost. To je podle mě výzva ze všech největší. Pokud se naučíte přestat na sebe stále tlačit, úleva bude trvalá. (Kdo je, mimochodem, tím vaším vnitřním drábem?)

Lekce sebepéče

Dopřejete si více volna? Investici do zatemňovacích rolet? Nebo do psychoterapie, pokud cítíte, že ztrácíte sílu a naději? I to je zkouška! Pozor jen na „nedovolený doping“: třeba více kofeinu, méně spánku, abychom po nocích dotáhli resty – to všechno si jednou vybere svou daň.

Co bude dál?

Hlubší dimenze prožívání klimatických změn narušuje náš pocit vnitřní stability, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Tahle otázka je rozhodně na místě. Může nás zneklidňovat a dělá nám starosti, protože nám bere naději, která je motorem dodávajícím člověku optimismus a životní sílu. Což by bylo téma na samostatný článek.

Opět se ale můžeme přidržet alespoň základního principu: nezůstávat v pasivní pozici, ale stát se aktérem pozitivních změn. Nepodléhat frustraci z toho, že zodpovědné chování jednotlivce málo pomůže ke změně celkové situace, ale věřit tomu, že i vy můžete být druhým inspirací. Protože člověk se učí příkladem.

Emoce nejsou předmětem volby, dějí se spontánně a ne náhodou. My jsme ale těmi, kdo volí, jak s nimi budeme zacházet. Vyslyšíme, jakým směrem emoční kompas ukazuje? Jsme toho schopni, i když se nám ta cesta nelíbí, protože je méně pohodlná?

Stabilním základem, o který se můžeme opřít, jsou za dané situace pevné hodnoty, se kterými se ztotožňujeme a podle kterých jednáme. Ty nám ostatně pomáhají i ke zlepšování vztahů s druhými. Uvědomte si sami, s kým se radši budete přátelit: s někým, na koho se můžete spolehnout, nebo s někým, kdo pro vás bude nevyzpytatelný, a vy budete mít strach, co udělá a jestli vám to neublíží?

Aktivní přístup je hnací silou, která nám přináší pocit smyslu a naplnění. Ne tím, že „vypíná“ obavy a úzkosti, ale proto, že nás dokáže vymanit z vnitřního vězení bezmoci a beznaděje. Doba je těžká, ale nezbývá než zachovat chladnou hlavu, hledět kupředu a dělat to, co je potřeba. V tomto smyslu jsme každý strůjcem svého osudu.

Nejistota je jedinou životní jistotou, krize tenhle fakt jen nasvěcuje. Můžeme si myslet, že v takové chvíli nic nemá smysl. Nebo si uvědomit, že neschopnost předvídat budoucí dění neznamená nutnou zkázu, ale také přináší naději, že se něčemu naučíme, posuneme se dál a leccos se zase v dobré obrátí.