Japonské bojové umění aikido má s verbální komunikací společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Smyslem je citlivě vyřešit problém, a tím vytvořit harmonický prostor, v němž se všechny zúčastněné strany mohou s pocitem uspokojení posunout zase o kousek dál.

V dětství jsem byl zvyklý pravidelně sportovat. Před několika lety jsem si uvědomil, že mi sportovní rutina začíná chybět. V té době jsem v hospodě potkal známého, který se zmínil o tom, že dělá aikido. Už nevím, co to tehdy nastartovalo, možná i někde hluboko v paměti zaprášený úryvek z Cesty pokojného bojovníka, ale musel jsem to vyzkoušet.

Druhý den v půl sedmé ráno jsem už klečel na tatami, což jsou tenké žíněnky, na nichž se praktikuje aikido a další bojová umění, a vyjukaně skenoval neznámé prostředí. Začal jsem si o aikido číst, sledoval jsem videa na Youtube, ale na tatami jsem byl dlouhé měsíce pěkné nemehlo. Jako bych se hýbal poprvé v životě. Z pádů, podobných parakotoulům, se mi zvedal žaludek, několikrát jsem si musel odskočit do šatny. A pomalu mi docházelo, že tohle bude běh na hodně dlouhou trať. Pokud vydržím.

Pravda o lži

O přenesení principů aikido do běžného života jsem si za tu dobu přečetl několik materiálů, ale dlouhá léta mě to vlastně celé míjelo. A stále často míjí. Jak by asi doplnil terapeut Doc Downing: Pravda je vždy v tom, co děláš, nikoliv v tom, co říkáš. Pokud to, co říkám a co dělám, není v souladu, pak je to celé jen lež.

Můžeme tvrdit, že použití principů aikido v každodenní komunikaci vytváří harmonický výsledek, podobně jako v samotném sebeobranném aikido agresivní útok přijmete a eliminujete, aniž by došlo ke zranění útočníka. Obě strany si odnášejí dobrý pocit a ponaučení, jež překračují zažité vnímání vítěze a poraženého. Zní to dobře, ale kdy naposledy se vám něco podobného podařilo při hádce nebo jiné nepohodě?

Při běžné denní komunikaci se často necháváme strhnout emocemi, jež nás v dané chvíli doslova převálcují a v hlavě nám vytvoří mlhu.

Abychom něčeho takového byli schopni, musíme si soustavně udržovat svou rovnováhu neboli centrum, jak by řekl člověk praktikující aikido. Platí to na tatami stejně jako při řešení každodenních sporů. V aikido vede k upevnění centra pravidelná dlouholetá praxe. V každodenním životě je to podobné. Bez soustavného cvičení a opakování se jednoduše dál neposuneme.

Při běžné komunikaci se často necháváme strhnout emocemi, jež nás v dané chvíli doslova převálcují a v hlavě nám vytvoří mlhu. Jinými slovy, ztrácíme naše centrum, bod fyzické i mentální rovnováhy. Následně si pak vyčítáme, proč jsme reagovali tím ofenzivním tónem, který u druhých tak nesnášíme a kterým přispíváme pouze k disharmonii.

Pokud při verbální interakci použijeme některý z principů aikido, je velká pravděpodobnost, že dosáhneme momentu win‑win. Tedy vítězství obou stran, s pocitem uspokojení z konstruktivního řešení. K tomu nám může pomoci několik „kulatých“ příkladů a komunikačních otvíráků Doc Downinga, jimiž můžeme zmírnit obtížnou situaci:

• Místo hrubého, zamítavého NE! můžeme zkusit: Pokud udělám to, o co mě žádáš, nebudu se cítit dobře. A nechci takhle kazit náš vztah, kterého si vážím.
• Jsem trochu zmatený ohledně… Můžeš mi pomoct porozumět… (Namísto: To mě teda vážně se‑e!)
• Byl bych k tobě neupřímný, kdybych ti neřekl, že…
• Mohu navrhnout…
• Vypadáš neklidně a rozrušeně. Taky bych byl, kdybych se ocitl v situaci, v jaké jsi ty.

A pro ty pokročilejší a otrlejší:

• Děkuji ti, že se mnou sdílíš svůj hněv.

To, co o mě prohlašuješ, o mě samotném neříká téměř nic. Ale odkrývá hodně o tobě.

Buďte si jistí, že za deset minut po přečtení těchto příkladů si vzpomenete sotva na dva. Není vůbec od věci si podobné berličky psát do notýsku, nosit je s sebou a občas si je připomenout, dokud se nestanou přirozenou součástí vašich komunikačních dovedností. Co není napsáno, jako by po chvíli neexistovalo. Naproti tomu stojí i několik zažitých formulací, jež nám naopak komunikaci komplikují:

Otázky začínající slovem PROČ

V mnoha případech jsou druhou stranou vnímané jako obviňující. Otázka Proč jsi to udělal? se tak během přenosu změní na: To jsi neměl dělat! Obvykle tím vyprovokujeme obrannou reakci. Nic, co by vedlo k harmonickému ideálu win‑win.

Rady, o které jsme nebyli požádáni

Nesnažte se vyřešit něčí problém nebo přinášet odpovědi, dokud nás o to druhá strana nepožádá. Poté nejlépe navrhněte několik řešení a zeptejte se, které danému člověku sedí nejlépe.

Pozor na nálepky

Jsi nezodpovědný! Jsi sobecký! Jsem trochu nepořádný… Neoznačujme. Lidé pak tíhnou k tomu ztotožnit se s tím, co na ně nalepíme. Totéž se týká i nás samých. Dávejme si pozor na to, co si sami o sobě myslíme a co o sobě říkáme.

Pokud u posledního příkladu změníme optiku, dostáváme se k zajímavému pravidlu, které říká: To, co o mě prohlašuješ, o mě samotném neříká téměř nic. Ale odkrývá hodně o tobě. Tvrzení, že mimozemšťani existují, neříká nic o existenci ufonů, ale pouze o naší víře v jejich existenci.

Útočník je partner

Jedním z cílů verbálního i fyzického aikido je opětovné navozování harmonie – citlivě řešíme problémy a upevňujeme naše vztahy. Při fyzickém aikido je na útočníka pohlíženo jako na partnera, který nám půjčuje své tělo a svou energii, abychom se společně mohli stát lepšími. Jediným protivníkem nebo, chcete‑li, nepřítelem je nám naše vlastní nedokonalá mysl.

Proto je atmosféra v dojo, jak označujeme prostor, v němž se aikido provozuje a kam bychom si neměli tahat problémy z venku, naplněna vzájemným respektem. Proto se po každém cvičení s partnerem ukloníme a vzájemně si poděkujeme.

Podobně můžeme nahlížet na každodenní komunikaci – vzájemnou interakcí se obě strany posouvají zase o krůček dál. Každý střet je příležitostí stát se lepším.