Četl jsem nedávno rozhovor s jedním již starším odborníkem na duševní nemoci. Právě pro jeho vyšší věk jsem si myslel, že v rozhovoru najdu životní moudrost a nadhled. Nedočetl jsem se však o ničem více, než jen v jaké krizi žijeme. Všechno se hroutí, říká odborník na lidskou duši. Vše je postavené na hlavu, tradiční rodina nefunguje, technologie nás ubíjejí, neumíme žít vztahy, jsme nezodpovědní, moderní společnost nás toto a ono – ale všechno špatně. Celý rozhovor. V jeho odpovědích jsem nenašel pozitivní pohled ani náznak důvěry ve změnu k lepšímu. Ale co mě zaujalo především: že jsem v nich (vyjma jeho nevyjádřené nostalgie při vzpomínání na to, co kdysi údajně bylo v pořádku, než to moderní doba pokazila) nenašel ani náznak odborníkovy vlastní radosti ze života.
Nemyslím si, že je možné, že někdo s takto pesimistickým pohledem na současnost (tedy i SVOU přítomnost) může žít radostný a nadějeplný život. Takový pesimismus musí omezovat také jeho schopnosti – jako lékaře duševních nemocí – pomáhat pacientům. Protože jak pomůže nalézt depresivním nebo úzkostným lidem novou životní radost někdo, kdo ji nezažívá natolik, aby alespoň trochu pronikla i do jeho veřejného působení, článků a rozhovorů?
Takovéto všepronikající negativní názory na svět nejsou pozornou společenskou reflexí. Jsou projevem našeho vnitřního stavu. Odráží problémy s vlastním životem a osobními frustracemi. Často vznikají zprvu možná jen tím, že papouškujeme, na co si stěžuje skupina, ke které náležíme. Ale ta nás svými postoji rychle nakazí. Její názory přijmeme nenápadně za své. A už se vezeme.
Každý z nás samozřejmě zažívá mnoho společenských problémů i osobních křivd. Problém nastává, pokud nabobtnají. Zastíní nám pohled na pozitivní stránky života. Jestliže nás příliš silně ovlivňují v našem hodnocení světa a naší přítomnosti v něm, pak jsou stesky na zkaženou dobu spíše ukazateli nedostatečné kultivace našeho vlastního života a nedostatečného seberozvoje. Stávají se důkazy, že neumíme (alespoň částečně) frustrace ze společenských problémů a osobních křivd transformovat ve své duši v něco užitečnějšího.
Jak vidíme svět, takoví jsme
Znovu to zopakuji, abychom si správně porozuměli: Rozhodně mi nejde o to, abychom zavírali oči před společenskými nešvary, bagatelizovali problémy a tvrdili, že „všechno je bezva“. Všichni vnímáme přirozeně a správně okolo sebe i v sobě spoustu negativního. V některých chvílích životních krizí nebo v období únavy může dokonce takové naladění zásadně převažovat. Je to pochopitelné a pro náš rozvoj nebo odvahu k novému rozhodnutí dokonce potřebné.
Pokud ale
- nedokážeme v dlouhodobém časovém horizontu vnímat a prožívat stejně tolik (nebo spíše desetinásobek) situací pozitivních, které ty negativní zdaleka vyváží,
- ve společnosti i v našem bezprostředním okolí nevidíme mnoho věcí, které se mění k lepšímu, a nedokážeme se z nich radovat,
- pokud doslova nenarážíme na neustálou snahu lidí pozitivně posouvat svět,
- pokud vnímáme všechny okolo (a obzvláště ty nahoře) jen jako lidi, kteří světu škodí a hrabou si…
potom takové nastavení říká vše o nás a velmi málo o světě.
Je to jako u člověka se silnou depresí. Vydá‑li se se svým zdravým kamarádem na jarní procházku, jejich vnitřní zážitek bude odlišný. Znamená to tedy, že procházeli různou trasou? Nikoli, šli bok po boku. První míjel ponuré trčící klacky. Druhý slzel dojetím nad krásou probouzející se přírody. Za odlišné hodnocení procházky nemůže jejich okolí, tedy krajina, kterou na procházce míjeli. Může za ni nemocná duše prvního z nich a kultivovaná duše toho druhého. Je to naše duše, která rozhoduje o tom, zda z jakékoli cesty – včetně té životní – dokážeme vnímat také (a především) to krásné.
Jak je tedy možné, že mnoho lidí hodnotí dnes podstatnou část svého života (tedy společnost okolo sebe) takto negativně?
Zanedbaná zahrádka nerodí plodů tolik, kolik by mohla
Je to důsledek nedostatku jejich osobní kultivace. Je to odraz způsobu, jakým dokázali nebo nedokázali realizovat svou osobnost, svůj potenciál v tomto světě. Je to následek jejich (ne)schopnosti přemýšlet o světě plodně, ku prospěchu našemu, našich vztahů, našeho života. Souvisí s tím, nakolik si vytvořili pozitivní a účinné mechanismy zpracování vlastních obtížných situací, křivd nebo nezdarů.
(Pod těmito mechanismy si můžeme představit například schopnost odpouštět, uvědomovat si a kultivovat svůj žebříček hodnot, umět se zastavit ve svých myšlenkách a věnovat se něčemu jinému, vstupovat do prospěšných a užitečných vztahů, umět reflektovat své myšlení a své nepřiměřenosti.)
Tímto silným tvrzením nechci v žádném případě říci, že by se často nejednalo o morální, dobré, těžce pracující lidi, kteří chtějí svůj život žít upřímně dobře. Nikoho nechci označením „nedostatečná kultivace“ shazovat. Nedostatečně kultivovaný neznamená špatný, zlý nebo úmyslně zničený. Znamená to „v horším stavu, než by mohl být“.
Je to stav podobný situaci v zanedbané zahradě. Není to přece tak, že když ukážu na ovocný sad se špatně rostlými nebo odumřelými větvemi, neshrabaným listím a povalujícími se plesnivými plody, že bych „shazoval“ tento sad nebo jeho hodnotu. Může se jednat o zahradu potenciálně velmi plodnou. Možná je na velmi dobré půdě, osázená zajímavými stromy.
Ale někdo zde zanedbal údržbu, někdo se o ni dostatečně NEZAJÍMAL. Nebo se zajímal způsobem, který nebyl vhodný. A to se dlouhodobě vždy projeví – na nižší plodnosti, na mizející kráse stromů, na nižší odolnosti proti škůdcům a časem možná i na zdraví nebo životě těchto stromů. A možná také, že starý, neproduktivní sad už měl být dávno vykácen a místo něho založena zahrada nová.
V psychické oblasti platí totéž.
Dejme si pozor na vlastní filozofii štěstí
Věřím tomu, že všichni chceme žít šťastný a radostný život. Lišíme se však v tom, jaké „teorii štěstí“ jsme uvěřili. Jsme rozdílní v osobním přesvědčení, jak takového štěstí dosáhnout, o jaké štěstí se vlastně jedná a co nám k této radosti může nejvíce pomoci. Někdo věří, že klíčové je zabezpečit se především finančně, jiný buduje kariéru, třetí hledá kvalitní vztahy, čtvrtý utíká do co největší jistoty.
Naše teorie štěstí (které jsou v realitě samozřejmě mnohem komplikovanější než tyto krátké příklady) nakonec rozhodují o tom, jakého štěstí dosáhneme – zda to bude iluze fantazijní bubliny, povrchní radost z plného žaludku, prchající uspokojení hédonistického kolotoče, ve kterém jsme momentálně zrovna nahoře… nebo zda dokážeme proniknout k hlubší životní radosti a naplnění.
Cesta k hluboké životní radosti ale má svá pravidla (jak si je představujeme v mnoha jiných článcích nebo přednáškách). Jedním z nich je právě uvědomění si podstatné zákonitosti naší duše: Že totiž naše přemýšlení o světě, jeho hodnocení a prožívání není přímým odrazem našich zážitků s tímto světem. Že s těmito zážitky (byť jsou třeba negativní nebo doslova traumatické) můžeme nějak svobodně nakládat.
To je důvod, proč z naprosto totožné nepříjemné situace vyjde jeden posílen a druhý otráven. Rozdíl není v tom, že by zažili odlišnou situaci. Je způsoben tím, co si o této situaci myslíme, jak si ji vysvětlíme, zda najdeme ochotu vyprávět tento příběh odlišně, jestli se díky této zkušenosti rozhodneme pro podstatnou změnu nebo reakci a tak dále.
Životní pesimismus a všepronikající negativní hodnocení světa je vždy projevem stavu vlastní duše a vlastních ambicí. Odráží se v něm schopnost
- (ne)žít kvalitně a naplňujícím způsobem svůj život, poznávat a naplňovat své důležité potřeby, budovat kvalitní blízké vztahy i vzdálené vztahy,
- (ne)realizovat svůj potenciál plně, ale neperfekcionisticky, tedy těžce a náročně ve své práci a činnosti,
- (ne)umět stejně tak odpočívat a v odpočinku nalézat radost a regeneraci sil,
- (ne)mít myšlenkovou kázeň,
- (ne)mít a (ne)budovat vzdělání, schopnost dobře přemýšlet a usuzovat – a postupně tak (ne)budovat i moudrost o světě a větší jistotu z něj na základě toho, že chápu jeho mnohé mechanismy,
- (ne)umět a/nebo (ne)chtít opakovaně, obtížně, často bolestivě reflektovat svou každodenní zkušenost, své chyby i své slabé chvilky – a poučit se z nich,
- (ne)umět vést mysl (a život) k jednoduchosti, ke skromnosti, k přiměřenosti, k balanci, k podstatnému, k spirituální hloubce a radosti…
a tak dále a podobně, dlouhodobě a stále dokola. To vše a mnohé další jsou úkoly, které před nás život staví. To vše jsou pravidla dobrého života a nutné prvky filozofie hlubokého štěstí. Je jich mnoho, ale mají jedno společné: ukazují, že záleží na nás.
Mohlo by vás zajímat
Pokud bereme tyto úkoly na lehkou váhu nebo na podobné životní výzvy odpovídáme nesprávným způsobem, pak vedou k toxickému či deprimujícím pesimismu a negativnímu hodnocení sebe a/nebo světa okolo. Ústí do pocitu beznaděje nebo životní únavy, promítnuté například do strachu z neschopných či nebezpečných politiků, šéfů, sousedů, „těch druhých“. Někdy se přelejí až do existenciálního strachu z hroutícího se světového řádu a dalších apokalyptických vizí. Všechny nám však ve skutečnosti říkají jediné: stav naší duše je daleko horší než stav světa, kterého se bojíme nebo který kritizujeme.
Učit se vnímat zprávu o našich prožitcích jako zprávu o nás
„Co ale s výše uvedenou situací dělat?“ může se zeptat paní Marcela či jakýkoli jiný čtenář. Odpověděl bych jednoduše: „Pracovat především na sobě – daleko více než jen hodnotit svět.“
Z prostorových důvodů se zde nemohu o všech úkolech této zásadní a nesnadné sebekultivace rozepisovat, ale většina článků mých i jiných autorů na tomto webu je právě o ní. Jste zde tedy správně, milí čtenáři. Jen je potřeba dělat daleko více než jen číst.
V hypotetické konkrétní situaci paní Marcely (jak píšeme na začátku předchozího dílu tohoto seriálu) může platit:
- Je možné, že jste prostě vyčerpaní. A proto začínáte vidět svět negativně.
- Možná si musíte hluboce, skutečně odpočinout, změnit prostředí, třeba i změnit bydliště.
- Je možné, že vám chybí hodnotné přátelské vztahy nebo zajímavé vztahy mimo okruh nejbližších přátel. Možná nemáte rozvinut dostatek zálib a koníčků. Proto nedokážete zažívat radost, respektive pak se příliš zaměřujete na mediální, pavlačové zprávy jako na to, co by vám takovou jistotu, radost či smysl mělo přinášet. A tak dále.
Máme stovky potřeb a preferencí. Dlouhodobá nespokojenost s nějakou důležitou životní oblastí nebo neuspokojování některé podstatné potřeby naší duše se může přelít do globálního negativního hodnocení (tedy celkového negativního zážitku a prožívání) sebe sama nebo světa okolo. Netrpí některá část vašeho života – vašich zájmů, potřeb – takovým zanedbáním?
Možné je také, že nejste na správném místě pracovně. Že povolání (ať už celá profese, či jen konkrétní pracovní pozice u konkrétního zaměstnavatele) už vám nepřináší smysl a naplnění, které pro vás měly dříve. Naučili jste se, co jste měli. Naplnili jste své potřeby. A nyní je potřeba jít dále.
Není tomu totiž tak, že čím déle zůstáváme na stejném místě, tím větší je to důkaz toho, že jsme v životě spokojení a že naše předchozí volba zvolit toto místo byla vskutku skvělá. Vše v životě má svou dobu, která začíná a končí, své místo, které je omezené, svůj začátek i konec. Uměním je být všude přiměřeně dlouho a přiměřeně intenzivně – právě tak, jak je to dobré a jak to potřebuji. Nemůžeme pořád jíst, pořád spát, pořád pracovat. Hledáme vyváženost. Správnou chvíli, kdy skončit a kdy začít něco jiného. Totéž platí i o mnoha dalších životních a pracovních volbách: Umět se rozhodnout a mít odvahu ve správné fázi životní konstelace něco (asi obtížně) začít, ale také něco (možná obtížně) skončit…
Pro první kroky vám v této oblasti může posloužit třeba seriál Covid – manuál pro naši mysl (vydaný také jako audiobook), ve kterém podrobně procházíme všechny důležité faktory „základního patra“ nastavování spokojeného života. Nevěřím, že kdo poctivě a dlouhodoběji provádí většinu zde uvedených psychohygienických metod, neuvidí podstatnou pozitivní změnu v pohledu na život svůj i svého okolí. A to je samozřejmě pouze začátek.
Dát si pozor, když je negativního příliš
To, co jsme si uvedli doposud, samozřejmě neznamená, že jediný zdroj naší radosti spočívá uvnitř našich izolovaných já a že podstatou filozofie štěstí je především jakkoli zkroutit bolestivou realitu tak, abych se o ní domníval něco pozitivního.
Není tomu rozhodně tak, že by naše pocity neměly reagovat na nešvary nebo nespravedlnosti okolo nás. To bychom byli psychopaté. Stali bychom se ignoranty nebo lidmi žijícími v bludech. Neznamená to tedy, že bychom se měli schválně a maximálně odstřihnout od svého obtěžujícího okolí nebo snah o pravdivé posuzování světa.
Chápu lidi, kteří jsou rozčarovaní z některého aspektu fungování společnosti či chování druhých lidí. Mívám tytéž pocity jako paní Marcela. Někdy jsem otrávený, když čtu noviny. Bývám naštvaný, když vidím názory na sociálních sítích.
Rozdíl je ale ten, že takový prožitek, pokud se často opakuje nebo je intenzivní, jsem se naučil vnímat také a především jako zprávu o sobě. Pokud se mi taková situace stává čím dál častěji, vím, že musím někde přidat nebo ubrat. Vím, že nejsem v dobrém stavu, v dobrém prostředí, v dobré konverzaci nebo nejsem v přiměřenosti.
Že jsem možná přetažený nebo jsem něco zanedbal. Že někde trávím daleko více času, než je pro mě vhodné. Že už jsem měl být dávno jinde – fyzicky nebo mentálně. Nebo naopak. A pátrám, co nyní musím udělat a co musím změnit.
Nehledám v tuto chvíli vždy to, co je nutné pro přímou změnu okolí, pro ovlivnění názoru druhého nebo napravení společenské situace (to je ale taky někdy důležité). Snažím se také vnímat, co je nutné pro změnu mého hodnocení této situace, mého prožitku, stavu mé duše. A především se snažím rozlišit, kdy je co potřeba – tedy, lapidárně řečeno, kdy mám vynadat druhému a kdy se mám spíše uklidnit, mlčet, odejít nebo věci nechat být.
Nastavení: Vidět vše negativně je trendy
Další množina příčin společenského pesimismu je v našem ovlivnění druhými lidmi. Vidět svět negativně a sdílet negativní zprávy je totiž bohužel mezi mnoha skupinami lidí oblíbenou kratochvílí a vzájemně sdílenou společenskou hodnotou. Takovému hodnocení rozumějí a společně tuto hodnotu vykonávají – dá se říci, že někdy přímo uctívají. A jako všechno, čemu rozumíme, děláme společně a cítíme se tak u toho dobře, nám tato činnost (uvažování, prožívání) přináší smysl.
Že nám něco „dává smysl“ ovšem neznamená, že je to dobré nebo že to skutečně a plně odráží realitu světa. Je smysl a smysl – je rozdíl mezi pociťovaným smyslem z pospolitosti, tedy na základě toho, že si všichni v naší partě myslíme totéž. A něco jiného je smysl z hloubky žití, smysl z naplnění. Smysl z uvědomění a důkazu, že jsme něco užitečného vykonali…
Jsme společenské bytosti. Pochopení a souhlas okolí nám dělá dobře. Rádi někam patříme. Toužíme dělat to, co dělají ostatní. Považujeme se pak za součást něčeho většího, cítíme se v pořádku, uklidňuje nás to. To nejsou vlastnosti, od kterých bychom se měli odstřihnout nebo které lze zrušit. To jsou hluboké způsoby, jakým funguje naše duše, duše společenské bytosti.
Jsou to ale vlastnosti, které by nás o to více měly upozorňovat, že kvalita našich vztahů, obsahy našich komunikací, sdílené emoce, názory, postoje – nás mohou infikovat. V dobrém i špatném. Měli bychom se umět ptát: Jaké jsou preferované hodnoty většinové společnosti i společnosti zrovna teď okolo nás, co se týče společenského (kulturního, etického, politického) vnímání? Je naše společnost nastavena rozlišovat spíše to negativní, nebo spíš to pozitivní, co se kolem nás děje?
Kdy naposledy jste psali vy (nebo já) svému poslanci s pochvalou za zákony, které schválil? Jsme ochotni ocenit pozitivní kroky, včetně kroků „autorit“, o kterých píše (v předchozím dílu) paní Marcela? Nebo pouze hledáme chyby, ohrožení, nešvary a slabá místa?
Dokážeme si připomínat a vnímat, že každý člověk má pozitivní i negativní stránku, své slabosti, chvíle únavy, chyb a zkratů, ale i chvíle užitečného úsilí a rozhodnutí? Protože je přesně toto – člověk, nikoli nadčlověk. Chápeme, že politik, šéf, autorita jsou také přesně těmito lidmi? Nebo chceme vidět svět jen černobíle, a to ideálně – pro zachování vlastního sebevědomí – tak, že my jsme bílí a ti druzí (a především ti nahoře) černí?
A jak je to s užší společností lidí, mezi kterými nejčastěji pobýváte? Jak vypadají vaše setkání? Chválíte při nich druhé, nebo spíše kritizujete a hledáte, co se zase nedaří? O čem se nejvíce bavíte?
Jaké je hodnocení světa, politiky, šéfů, okolí vašimi referenčními skupinami – vašimi nejbližšími přáteli, známými, kolegy, kterými se obklopujete? Ti všichni mají vliv na to, co si myslíte a co prožíváte. To vše přispívá ke „ztrátě iluzí o fungování společnosti“.
Pečlivě vybírat své vztahy, jejich rozmanitost i co do nich pustíme
Proto je potřeba dát si bedlivý pozor na kvalitu našich vztahů. Musíme hlídat, koho si „pouštíme“ do svého života, co s ním probíráme, kolik s ním trávíme času a kam směřujeme témata našich konverzací.
Mohu mít dobré známé, o kterých však vím, že se v určitých tématech neshodneme nebo že mě některými svými názory otravují (v obou smyslech tohoto slova). Pak se musím aktivně vyhýbat těmto tématům. Pokud nastanou, nerozvíjím je. Nebo stočím řeč jinam. Nebo na chvíli odejdu. A pokud se nic z toho nedaří a tito lidé (na sociálních sítích i ve fyzickém kontaktu) na mě stále mají tento negativní vliv, omezím svůj styk s nimi.
Pozor si musím dát také na to, abych nevytvářel všechny své vztahy pouze v jedné sociální nebo názorové bublině. Jedině díky rozmanitosti a různosti osobností, preferencí, profesí, životních postojů a filozofií svých známých mohu vybudovat tolerantní postoj ke světu – tedy k různosti. Dokážu‑li si vytvořit přívětivý postoj k jejich názorové různosti (a pochopit ji), pak zprostředkovaně dokážu pochopit různost všech ostatních lidí, a uvědomit si tak zásadní význam, který naše vzájemná různost pro fungování tohoto světa má.
Jedině díky odlišnosti a rozmanitosti svých přátel jimi mohu být korigován v mnoha svých nepochopeních. Jedině tím, že jsou jiní, nerozpakují se ukázat mi mé slepé skvrny nebo přepjatosti. Protože zarytého šachistu, který je obklopen pouze šachisty, jeho známí šachisté nikdy nepřivedou k poznání, že se šachům věnuje příliš.
Totéž platí o našich názorech, postojích, negativních emocích. Obklopím‑li se pouze mistrnými šachisty ve vyhledávání spikleneckých teorií a poukazování na všechno negativní okolo nás, jejich gambitům neodolám a přijmu je za své. Je pak jasné, že optimismus nebo radost ze života dostane rychle šach‑mat.
V příštím dílu se zamyslíme nad dalším zdrojem faktorů, který bývá zodpovědný za negativní hodnocení světa, přehnané negativní emoce nebo pesimismus – a tím je prostor sociálních sítí a médií v prostoru současné postfaktické doby.
