Ani lidské vztahy, ani spousta dalších důležitých a smysluplných věcí se nám nedává hladce. Často připomínají spíš dárkový balíček od poťouchlého kamaráda: mezi všemi lákadly je schované něco, na co bude rozumný člověk sahat jen velmi opatrně.

Sherlock Holmes jednou prohlásil, že ty nejhorší zločiny se dějí v rodinách: kdyby pobývala ve městě, nebál bych se o ni, prohlásil o jisté mladé dámě, ale na rodinném sídle, daleko od světa… Vojtěch Pišl v článku Paradoxy násilí připomíná smutnou pravdu, že velká část obětí znásilnění pachatele zná – je to někdo, s kým mají osobní vztah.

Teploučko, ale smrádek, dalo by se otočit známé úsloví, abychom vystihli pomyslné klima panující v mnoha nejen příbuzenských vztazích: vedle zázemí a opory najdeme i ledacos pokřiveného, propleteného k nerozmotání. Bývá obtížné to prohlédnout (obzvlášť pokud člověk v podobném prostředí vyrostl) a ještě obtížnější se z toho vymanit.

Zajímavý příklad restartu nevyhovujícího vztahu popisuje Radka Gottwaldová v článku Kdy raději neřešit: teprve po rozchodu si díky vzájemnému odloučení dvojice uvědomila, že jim na sobě záleží. Proměnilo se jejich vnímání toho, co je důležité a co méně. Díky tomu se změnila i zaběhnutá komunikace a následně celá atmosféra vztahu.

Krok zpátky

Ne vždy můžeme odejít, když věci nejdou po našem – své o tom ví čtenářka, která našla odvahu svěřit se v připravované poradně, že těžko hledá vztah ke své malé dceři. A i když je odchod možný, ne vždy nám zaručí, že opuštěním nezdravého prostředí naše problémy zmizí.

Ve většině vztahů přichází chvíle, kdy dojdeme na své hranice blízkosti: vzájemný kontakt začne být člověku nepříjemný. V milostných vztazích nám zamilovanost, která dočasně oslabí naše obrany, umožní, abychom vůbec vztah navázali a nevzali nohy na ramena zděšením, kam nám to ten druhý sahá a co v nás samotných intenzivní blízkost odhaluje.

Období vystřízlivění, kdy najednou vzájemně vidíme i negativní stránky (a nejrůznější dříve roztomilé zvláštnosti nás na druhém začínají rozčilovat), nám pak umožňuje nasadit vlastní tempo a do určité míry vědomě korigovat své chování i prožívání. Někdo si v takové chvíli uvědomí, že vztah není terapie, a vyhledá odbornou pomoc.

Jiný ucukne a stáhne se do svého bezpečí – někdo to dokonce udělá, aniž by vztah navenek ukončil. V kontextu osobní historie je to mnohdy pochopitelné východisko, přesto to bývá škoda – člověk se tak odděluje nejen od své bolesti, ale také od toho, co je za ní.

Takové to může být

Pod tím, čemu Michal Petr říká negativní vrstvička, je totiž naše nejvnitřnější já. Místo, odkud tryská radost a ze kterého se napájí láska. Je možné, že v období zamilovanosti nebo při šťastném přátelském setkání dostaneme okusit něco jako promo verzi životní plnosti: takové to může být. Dál už je to na nás.

Ať už se člověk na své cestě vydá i do terapie, nebo ne, pořád platí, že to podstatné se děje skrze naše vztahy. Že to nevyzkoumáme a nezměníme sami někde v ústraní, i když ponořit se do ticha může být podobně vydatná a nesnadná zkušenost.

Co rozhoduje o tom, že nám stojí za to takovou cestu podstoupit?

Tuto otázku jsem si kladla při čtení příběhu životního outsidera a kladu si ji pořád.

Nemám tento autorský úskok ráda, ale dnes se k němu uchýlím: Neznám odpověď. Co myslíte vy, milí čtenáři?

Co nám dává sílu jít dál?