Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Životní outsider

Od narození bojuju, padám a zase vstávám. Už nemůžu, postrádám smysl.

Ze seriálu: Odborníci komentují příběhy čtenářů

„Jsem prázdná, zbytečná, vyhořelá, neschopná vyjít s lidmi,“ napsala nám do redakce čtenářka Sissi. „Nemám smysl života a stále častěji se zaobírám myšlenkami na smrt a únik z této hrozné reality. Jak mám znovu vykročit ze tmy do světla a znovu žít, ne jen přežívat?“

Je mi 53 let. Byla jsem třetí dítě v rodině, narodila jsem se s vrozenou rozštěpovou vadou obličeje a rok jsem byla v kojeneckém ústavu. Můj otec mne nechtěl, ale mamka si mne uhájila. Můj status v rodině byl outsider. Otec mne spíše trpěl a já chtěla, aby mne měl taky rád.

Roky moje sebevědomí srážely nekonečné posměchy a ústrky spolužáků a trvalo to i v dospívání a dospělosti. Pro kolektiv jsem byla vždy vzduch – i v nemocnici, ve které jsem kvůli mnohačetným plastickým operacím trávila mnohé měsíce až do dospělosti. I tam jsem byla často sama.

Samota, úzkost, strach

V páté třídě jsem si začala trhat vlasy a to trvalo několik let. V patnácti jsem začala popíjet a stala se za pár let závislou na alkoholu. Alkohol skryl trauma mého znásilnění v 17 letech, úzkosti, strachu z lidí a jejich odsudků, dodával mi odvahu jednat. S občasnými recidivami abstinuji dosud.

V 19 letech jsem se vdala a měla rok po sobě dvě děti. Manžel mne psychicky i fyzicky napadal a znásilnil. Rozvedli jsme se kvůli jeho nadměrnému pití a stále vzrůstající agresivitě a psychickému ponižování. Zůstala jsem sama s dětmi a nastal denní boj o přežití. Pak pokus o sebevraždu a léčebna.

Deset let po rozvodu jsme se s bývalým mužem na krátký čas sblížili a narodila se třetí dcera. Tento vztah se definitivně rozpadl, protože se všechno vrátilo do starých kolejí s ještě horšími důsledky. Chovala jsem se a reagovala jako většina žen, které uvěřily, že zájem muže o děti je skutečný. Chtěla jsem mu odpustit, věřila jsem, že se všechno změní. A samota byla zlá.

Na světle se objevily stavy úzkostí, které vyúsťovaly do panických záchvatů, těžkých depresí, stavy strachů z prostor i lidí a vztahů s nimi. Po několikaleté psychoterapii jsem začala žít „normální“ život už jako plný invalidní důchodce s vícečetnou duševní poruchou. Pracuji přes 5 let jako ostraha. Práce je náročná a vztahy provází šikana kolegů.

Musím pracovat, samotný důchod mne neuživí – splácím závazky a na léky a jídlo zbude minimum; někdy ani to ne a pak chodím po zastavárnách, abych měla aspoň na léky a nejnutnější jídlo. Už dva roky jsem v insolvenci, vzniklé následkem ztráty tehdejšího zaměstnání. Životní náklady jsem řešila půjčkami, abych nějak vyšla. Snažím se, jak nejlépe umím, ale vzhledem k duševnímu onemocnění a diabetu na inzulínu mám určitá omezení.

Zaměstnavatel bere invalidní důchodce velmi rád, ale směny jsou dvanáctihodinové a určité úpravy (ne výhody) neexistují. Mzda minimální a práce psychicky i fyzicky velmi náročná. Kvůli zdraví a možná i věku mám ztížený výběr vhodného zaměstnání za rozumnou mzdu, přestože mám střední školu a pracovat umím i s počítačem.

Kolaps

Jela jsem na doraz a nad své možnosti, abych vše utáhla. Po totálním nervovém i fyzickém kolapsu s bezvědomím následovala ihned nemocenská. Vrátily se mi všechny stavy před léčbou a terapiemi všeho druhu. Trpím úzkostmi, panickými stavy, kdy se bojím chodit ven, a mnoha dalšími projevy strachů. Psychické stavy se projevují i výraznými tělesnými příznaky a někdy i sluchovými halucinacemi, které jsou velmi vtíravé.

Vztahy v práci jsou velmi napjaté nejen ze strany nadřízených, ale i mezi samotnými kolegy. Zaučování mi trvá mnohem déle, pod dlouhodobým stresem začínám chybovat a doma to nezvládám. Stále mne někam překládají a já si připadám vykořeněná a stále nezvaná v dalším novém kolektivu. Snažím se zapadnout. Ale od mala jsem byla vzhledem ke své ušlápnuté povaze více samotář a samorost. Nakonec všem vadí i nepodstatné věci a já hledám chybu opět jen u sebe.

Po kolapsu jsem ztratila jakoukoliv chuť do života. Nic mne nebaví, cokoliv udělám, dělám chaoticky, zapomínám, opakuji stále stejné činnosti až do vyčerpání. Marně se snažím nabrat dech, jenže už nemám sílu.

Jsem znechucená neustálým bojem o práci, existenci a intrikami a pomluvami kolegů. Před necelým rokem jsem se pokusila o druhou sebevraždu (byla to krize s přítelem, ale z pochopitelných důvodů o tom neví). Naštěstí mne v pekle ještě nechtějí.

Jsem prázdná, zbytečná, vyhořelá, neschopná vyjít s lidmi. Nemám smysl života a stále častěji se zaobírám myšlenkami na smrt a únik z této hrozné reality. Psychoterapeuta nemám, jsou buď finančně nedostupní, nebo neberou další pacienty. Chodím do denního stacionáře, ale je to nedostačující a léky nejsou samospasitelné.

Nevím, jak z toho ven. Řeším, zdali se po nemocenské mám vrátit do původní práce, nebo ji změnit a opět existenční obtíže; na nemocenské jsem mohla zůstat jen díky nezměrné podpoře své sestry a také maminky. Hlavně ovšem nevím, jak mám dál žít. A mám-li vůbec. Stále padám na kolena, bojuji a znova vstávám. Jenže ten boj je nekončící a já už nyní nemám prostě sil, ani energie. Jak mám znovu vykročit ze tmy do světla a znovu žít, ne jen přežívat. Protože nyní je to peklo v duši zde na zemi.

Sissi, čtenářka Psychologie.cz

Požádali jsme o komentář psychiatra Radkina Honzáka:

Milá a nešťastná Sissi,

cítím s Vámi a je mi v této chvíli také těžko, protože Vaše situace je složitější, než aby se dala řešit několikařádkovou odpovědí zde. Protrpěné utrpení nikdo neodpáře a jediná cesta, jak se s ním vyrovnat, je přijmout ho jako něco, co Vás sice děsně bolelo, ale také naučilo bojovat s nepřízní.

Vyjděme tedy ze současné situace, která se Vám jeví beznadějná, a spolu s moudrými si řekněme: Nejsou bezvýchodné situace, jsou jenom špatná řešení. Vidím tři okruhy problémů a také tři možná místa, kam se obrátit.

1. Především by bylo vhodné navštívit psychiatra, prokonzultovat zdravotní stav a z toho vyvodit závěry pro zvýšení důchodu.

Jako psychiatr bych začal u toho, že bych chtěl vědět, zda Vaše sebepodceňování a Vaše chyby v práci nejsou už projevy depresivní poruchy, která skutečně potřebuje léčit a ne se kvůli tomu obviňovat. Nevím, jak se k Vašim potížím staví v denním stacionáři.

2. Hledat pomoc u dětí nebo na sociálním odboru.

Píšete, že máte děti, a tak se ptám, zda Vám nemohou finančně pomoci také ony? Pokud z jejich strany pomoc není možná a Vaše finanční situace je mizerná, je tady sociální odbor na příslušném místním úřadě. Tam Vám jednak mohou poskytnout jednorázovou nebo průběžnou výpomoc a hlavně poradit, jak Vaši konkrétní situaci řešit.

Využívejte celý web.

Předplatné

3. Hledejte další oporu a pomoc.

Třetí okruh Vašich problémů nepochybně leží ve Vaší osobnosti, která dostala od nejčasnějšího dětství zabrat tolik, že je s podivem, že jste na tom vlastně dobře. Málokdo obstojí tak dobře, jak se zadařilo Vám.

Na druhé straně osobnostní problémy neumí psychiatrie řešit úplně nejlépe. Pomoci může například občanské sdružení Kaleidoskop, které se zaměřuje na poskytování sociálních služeb lidem s poruchou osobnosti a jejich blízkým.

Nepochybuju, že se Vám zde dostane hodně cenné morální podpory. Nicméně je to všechno z dálky, v kyberprostoru. Myslím, že byste také měla někam patřit.

Uvažte, zda společenství v nějaké klasické církvi by nebylo dobrým společenstvím pro Vás? Nenechte se polapit nějakou sektou, mám na mysli skutečně zavedené církve, které kromě materiálního příspěvku Vám mohou pomoci v nalezení smyslu.

Držím Vám palce a věřím, že najdete, co potřebujete.

Diskuse 0