V každém z nás je kus skály. Něco, s čím nepohnem. Co je trvalé. Pevné. Neotřesitelné. A není to v nás proto, abychom se to pokoušeli rozlámat, ale proto, abychom se o to naučili opřít.

Když mi bylo šest, přihlásila mě máma do kroužku sportovní gymnastiky. Okamžitě jsem nabyla přesvědčení, že nikdo neumí udělat salto líp než já, ačkoliv jsem se k saltu přes kotrmelec během devadesáti minut vůbec nedostala. Válela jsem se na žíněnce v punčocháčích a červenomodrém dresu ze strany na stranu a tvářila se přitom jako olympionik. To, že mě nevybrali na závody, které se konaly hned následující víkend, jsem chápala jako zradu, respektive jsem to nechápala vůbec. Urazilo mě to natolik, že jsem do kroužku odmítla nadále chodit.

Sbalí si kufr a odjede hledat sám sebe někam do hor. Do Nepálu nebo do Indie. Protože v České republice se najít nemůže.

Ke svému překvapení, jsem zjistila, že se v případě pocitu nedocenění mých schopností urážím dnes úplně stejně jako tenkrát. Za těch dvacet čtyři let jsem se tedy pravda osobnostně nikam neposunula, ale to salto umím samozřejmě pořád ze všech nejlíp.

A o to právě jde.

Nemůžu říct, že by se moji rodiče nesnažili nějak mě v tomhle směru převychovat nebo že bych já sama na tom později nepracovala. Pracovala. Přesto to ve mě zůstalo. Jsem prostě taková. Nesnáším, když lidé říkají, že jsou takoví a že se nemůžou změnit, ale je to pravda. Některé věci změnit nejde.

Některé části z nás nejde vymazat ani přepsat. Hurá. Protože bez nich bychom to nebyli my. Byl by to někdo, kým si z nějakého důvodu zrovna přejeme být. Někdo, kdo zapadá ve správném čase do správných tabulek. Hrdina knihy, který všechno umí. Všechno zvládne. Nikdy nesní horké dřív než to zchladne. Projeví jen emoce, co se projevit sluší, a když mu někdo řekne, že to přehání, tak si zacpe uši. Nebo se postaví na hlavu. Sbalí si kufr a odjede hledat sám sebe někam do hor. Do Nepálu nebo do Indie. Protože v České republice se najít nemůže. Protože bez budhy je úplně ztracený a bez karmy mu každý dobrý skutek přijde bezcenný.

A o to právě jde.

To není rezignace. To je smíření. Smíření s tím, že mám svoje chyby a že celý svět je má. Že díky jednomu nedostatku vynikne jiná přednost.

Možná stačí nedívat se pořád tolik na sebe. Podívat se místo toho třeba na nebe. Do slunce nebo do mraků. Klidně uprostřed Václaváku. V přeplněné tramvaji nebo doma u sporáku. Všude jsme to my. Takoví, jací jsme, a takoví, jací budem.

To není rezignace. To je smíření. Smíření s tím, že mám svoje chyby a že celý svět je má. Že díky jednomu nedostatku vynikne jiná přednost. Že jsem v tom kontrastu aspoň schopna ji vnímat. A nemusím s tím nic jiného dělat. Nemusím po sobě pořád tolik chtít a nemusím tolik chtít od života. Být robotem naprogramovaným na neustálé hledání štěstí. Usilovně pátrát po kódech k lepšímu bytí. Děkuji, nechci. Já jsem ten kód.

A o to právě jde.

Když mi bylo sedm, přihlásila mě máma do kurzu malování kraslic. Dostavila jsem se tam bez nadšení a bez vajec. Nechápala jsem, proč někdo, kdo umí tak úžasné salto, bude mrhat talentem na něco, co vyjelo slepici ze zadku, ale budiž.

Ta paní nám slíbila, že se ty vajíčka naučíme vyfukovat. Každý hezky na svém vejci. Ale já žádné neměla. Nikde nepsali, že si je musíme přinést. Strašně mě to selhání cizího lidského faktoru rozčílilo, jelikož jako selhání toho svého jsem to nebrala ani náhodou. Řekla jsem, co si o tom kurzu myslím, a za drzost jsem z něj byla okamžitě vyloučena. Ne, že by mi to vadilo. Oni přišli o tu nejkrásnější kraslici na světě, co jsem jim mohla namalovat, a já šla místo toho do pěveckého sboru.

Vydržela jsem tam několik měsíců. Když mě při vánočním zpívání postavili až úplně dozadu, dál než za prostor, který se dá ještě vůbec považovat za křoví, odešla jsem uraženě domů a už nikdy veřejně nezpívala, i když zpívat opravdu umím. A jestli ne, tak to taky až tak nevadí.

A o to právě jde.