Do našich životních projektů vkládáme svou energii, čas, myšlenky i emoce. Očekáváme, že nám přinesou pocit uspokojení, naplnění, smyslu a štěstí. Pokud čas ukáže, že naše očekávání nejsou naplňována, máme tendenci ignorovat varovné signály a pokračovat v investicích. Jak je to možné?

Představte si, že jste ředitelem společnosti vyrábějící letadla. Rozhodl jste se pro vývoj „neviditelného“ letadla, které by běžné radary nebyly schopné detekovat. Rozpočet výzkumu je 10 miliónů dolarů. Projekt je z 90 % hotový, když tu se dozvíte, že váš konkurent začíná nabízet neviditelné letadlo, které je podle všeho mnohem rychlejší a levnější, než bude to vaše. Měli byste investovat zbývajících 10 % zdrojů a projekt neviditelného letadla dokončit?

Právě takto zněla otázka v jednom ze série experimentů psychologů Hala R. Arkese a Catherine Blumerové, jejichž výsledky zveřejnili oba autoři v roce 1985 ve společném článku The Psychology of Sunk Cost. Ze vzorku 48 respondentů se 86 % osob rozhodlo zbývající částku investovat. Pouze 14 % respondentů poslalo projekt okamžitě k ledu a rozhodlo se tak zbývající desetinu neproinvestovaného rozpočtu ušetřit. Z hlediska předpokladů, na kterých stojí ekonomie, je tento výsledek šokující, protože pouze oněch 14 procent se rozhodlo hospodárně.

Můžeme si dovodit, jak lidé při řešení otázky přemýšleli. Valná většina se rozhodla špatně i přesto, že měla nejlepší vůli najít hospodárné řešení. Nejspíše je napadlo něco jako: „Kdybych teď projekt ukončil, znamenalo by to, že předchozích 9 miliónů bylo vyhozeno oknem. Takové strašné plýtvání si nemůžu dovolit. Projekt je třeba dokončit.“

Menšina naopak nejspíše přemýšlela správněji: „Ať už projekt dokončím nebo ne, 9 proinvestovaných miliónů je pryč a nikdo mi je už nevrátí. V současnosti mám v ruce nedokončený projekt, jehož hodnota je nula dolarů, a k tomu mám na kontě milión dolarů. Když projekt dokončím, přijdu o milión dolarů a získám tím dokončený projekt, jehož hodnota je stále nula. Investovat znamená ztratit milión a nedostat za něj nic nazpět. Udělat něco takového je hloupost.“

Utopené náklady v kině a na bitevním poli

Většina lidí se v experimentu rozhodla iracionálně, protože se nechala zmást tzv. klamem utopených nákladů, sunk‑cost fallacy. Podle behaviorálních ekonomů (vědců, kteří systematicky studují iracionální vzorce v lidském rozhodování) máme při ekonomickém rozhodování obtížně překonatelnou iracionální tendenci přihlížet k utopeným nákladům, tedy k výdajům, které již byly vynaloženy a které nelze vzít zpět. Hospodárné řešení je přitom třeba hledat tak, že budeme přihlížet výhradně ke svým budoucím nákladům a výnosům. Utopené náklady je nutné ignorovat.

Řekněme, že si koupíte lístek do kina a po několika minutách v sále zjistíte, že na tohle íránské artové drama vážně nemáte trpělivost. Napadne vás, že byste nejraději odešli. Dobře, řeknete si, ale to by znamenalo, že peníze, které jste utratili za lístek, byly vyhozené z okna. Rozhodnete se tedy zůstat.

V nejlepší víře se snažíte zabránit plýtvání a svým jednáním paradoxně plýtvání ještě zhoršujete. Kdybyste z kina odešli, ztratili byste peníze za lístek. Vy ale zůstanete a vyplýtváte nejen peníze za lístek, ale navíc i dvě hodiny svého drahocenného času. Jinak řečeno, uděláte přesně to samé co 86 % respondentů z experimentu Arkese a Blumerové, kteří se rozhodli k už vyplýtvaným devíti miliónům zbytečně přidat jeden další.

Behaviorální ekonomové mají (podle mě oprávněnou) tendenci vidět důsledky tohoto klamu téměř všude. Nejtragičtěji se klam utopených nákladů projevuje při válkách, protože investice na vedení války nemají pouze podobu peněz, ale také zdraví a životů lidí. Příznivci války ve Vietnamu (nebo nověji války v Iráku) skutečně argumentovali tím, že předčasné ukončení války by znamenalo, že ztráty na životech a zdraví doposud zraněných a padlých vojáků byly de facto zbytečné. Pokračování války, které mělo předejít znevážení významu smrti padlých vojáků, vedlo v případě vietnamské války ke ztrátám na životech, které se dotkly dalších desítek tisíc amerických rodin.

Odkládání životních rozhodnutí

Nejzávažnější důsledky klamu utopených nákladů pro každodenní život většiny lidí se týkají odkládání velkých životních rozhodnutí. Behaviorální ekonomové argumentovali, že právě klam utopených nákladů je to, co nás vede k nesmyslnému setrvávání v partnerském vztahu, který nás už dávno neuspokojuje. Podobně nás klam utopených nákladů nutí dostudovat obor, kterým se nechceme živit, nebo setrvávat v neperspektivním zaměstnání, které nenávidíme.

Zdá se, že ve všech těchto situacích záměrně ignorujeme nové informace, které jsme dříve neměli k dispozici a které by měly vést k přehodnocení našich dřívějších rozhodnutí. Mysleli jsme si, že nám určitý partnerský vztah, studium určitého oboru nebo práce pro určitého zaměstnavatele bude přinášet hodně věcí, které chceme – proto jsme si je zvolili. Naše předpoklady se ale nenaplnily, důsledkem naší volby jsou dokonce i věci, které nechceme. Přes tuto změnu okolností však nejsme schopni naše dřívější rozhodnutí změnit.

Částečně za to může kognitivní zkreslení jménem overly optimistic probability bias, týkající se pravděpodobnosti, se kterou očekáváme, že se nám něco dobrého přihodí. Funguje asi takto: možná se nám posledních pár let ve vztahu nedaří, ale když vydržím, určitě brzo najdeme lásku, kterou jsme ztratili. Možná mě můj obor zklamal, ale když vydržím, určitě už brzo znovu objevím, jak moc je důležitý, zábavný, potřebný či užitečný. Možná, že moje situace v zaměstnání posledních pár let vypadá neperspektivně, ale stačí vydržet a už brzo mě čeká povýšení.

Pro takové představy máme sympatie. Svět by se nejspíše měl chovat spravedlivě a odměňovat trpělivost a odvahu investovat do projektů, u kterých se zdá, že jsou ztracené. Filmy a romány jsou ostatně plné hrdinů, kteří se do takových podniků pouštějí. Skutečný svět, ve kterém žijeme, takto ale bohužel často nefunguje. Kdyby svět spravedlivě odměňoval silnou vůli, trpělivost a ochotu dále investovat do projektu, který nás prozatím pouze zklamává, pak by kariéra průměrného hráče na automatech končila důchodem ve vlastní vilce na nějakém menším řeckém ostrově a nikoliv exekucí.

Žádné univerzální řešení

To, že často podléháme klamu utopených nákladů, ovšem neznamená, že se máme okamžitě vykašlat na cokoliv, co nám zrovna připadá nevýhodné. Ve skutečnosti totiž možná existuje spousta dobrých důvodů, proč pokračovat ve skřípajícím partnerském vztahu, v „neperspektivním“ studiu, proč nedat výpověď u špatného zaměstnavatele, pokračovat v dávno prohrané válce, zůstat v kině na nudném filmu nebo proč investovat další milión do vývoje neprodejného letadla.

Samotný fakt, že jsme těmto věcem něco obětovali v minulosti, ale nemůže být argumentem, abychom jim něco obětovali i v budoucnosti. Utopené náklady jsou pryč, jsou ztracené, nikdy je už neuvidíme. Proto nemá smysl se jimi zabývat. Minulé náklady už nelze získat zpět, ty budoucí ale máme stále plně ve svých rukou.

Až se příště ocitnete v kině na mizerném filmu, vzpomeňte si na klam utopených nákladů, zvažte výhradně své budoucí náklady a výnosy a jako chytrý maximalizátor užitku se sami sebe zeptejte: „Zůstal bych sedět v sále, i kdyby bylo kino zadarmo?“