Lidský organismus potřebuje emoce, aby správně fungoval. Když nemáme kde načerpat potřebné podněty, sáhneme po náhražce. Sáhneme po dálkovém ovládání.
V polovině dvacátého století přišla do společnosti nová vlna, kterou nazývám vlnou emocionálního poklesu. Vystihl to už v roce 1940 geniální herec a myslitel Charles Chaplin, když v proslovu o lidské společnosti ve filmu Diktátor pravil: „Příliš mnoho myslíme, a tak málo cítíme.“
S postupem času tento fakt nabýval intenzity, až si to uvědomili spisovatelé a režiséři, kteří začali vytvářet kýčovité seriály plné emocí a citů. Ty v USA začaly vznikat už v 50. letech 20. století a postupně tento typ seriálů začal dobývat celý svět.
Žijeme úplně odlišný život než naši předci. Rozvoj televizí, mobilů a počítačů spolu s vývojem internetu nutí lidi udržovat s okolím spíše pasivní kontakt, na osobní setkání nezbývá čas. Kvalitě života také určitě neprospěl každodenní stres, vznikající téměř již na druhém stupni základní školy.
Náš duševní život se závratně zhoršuje, a proto se snažíme vyhledávat každodenní záchytný bod, který nám poskytuje pravidelnou dávku lidských emocí.
Nejpozději na střední škole si průměrný žák uvědomí, že je nucen naučit se kvanta zbytečných informací jen proto, aby mohl úspěšně pokračovat na vysoké škole a získat titul. Titul, úspěch a především peníze jsou dnes největším motivátorem téměř každého člověka.
To vše neustále nutí lidskou mysl strachovat se o budoucnost.
- Udělám zkoušku?
- Dostanu zaměstnání?
- Budu mít dostatek peněz?
Přehodnotili jsme hodnoty z duševních na materialistické.
Každodenní příděl emocí
Vlivem všech těchto aspektů se náš duševní život závratně zhoršuje, a proto se snažíme vyhledávat každodenní záchytný bod, který nám poskytuje pravidelnou dávku lidských emocí (což byl dokonce i slogan jednoho z takových seriálů). Náš duševní, tedy i emocionální život se zhoršuje. Lidský organismu potřebuje emoce, aby správně fungoval, je to v nás zakódované.
Proto jsou takové seriály umístěny vždy do časové špičky, kdy je u televize nejvíce lidí. Otázkou je, je to správné? Je správné, že lidé dnes raději sledují seriálové postavy, jak prožívají obrovskou škálu emocí (od vzteku, zamilovanosti, pýchy, marnosti, závisti, smutku až po lásku) v každém dílu, než aby prožili své, opravdové, nikoliv umělé emoce?
Je až bolestné sledovat mladé lidi, kteří si jednou za týden vyšli ven, každý má v ruce smartphone, hledá wifi a píše SMS.
Někteří se mohou domnívat, že sledování „celebrit“ či mediálně známých osobností a jejich strastí a radostí, tedy čtení bulvárních plátků, může být taktéž jistou náhradou emocí, které náš organismus a psyche tak postrádají. Takováto tvrzení jsou dle mého názoru špatná.
Empiricky vzato, pokud byste slyšeli hádat se sousedky na chodbě, vykoukli byste kukátkem ve dveřích? Pokud byste slyšeli před vaším domem něco, co se vymyká běžné rutině, šli byste se podívat? Já rozhodně ano! Skutečnost, že lidé touží vědět to, do čeho jim nic není, je hluboce zakódována v našem nevědomí, a to je hlavní motivátor lidí, kteří se rádi oddávají sledování a diskutování života celebrit.
Naučme se znovu být s lidmi
Jak tedy tento strmý pád kvality duchovního života zastavit? Být s lidmi.
- Být s přáteli radši a raději než doma.
- Nechat proudit své skutečné emoce, nebránit jim v tom.
- Vytvářet nové emocionální vztahy s lidmi.
- Oprostit se od virtuální reality a pasivního kontaktu s okolím.
Takto bychom snad postupně odhalili, jak krásný je čistý, zdravý a živý emocionální vztah s lidmi.
Bohužel to není příliš reálná představa. Jde především o mladou generaci, která si neuvědomuje, jak nebezpečně zachází se životem. Pro mě osobně je až bolestné sledovat mladé lidi, kteří si jednou za týden vyšli ven, a to tím stylem, že každý má v ruce smartphone, hledá wifi a píše SMS.
Říká se, že společnost 21. století je ta nejpokrokovější v historii, ale je tomu skutečně tak? A kam tedy tento pokrok směřuje, nekráčíme spíše v tom, co je skutečně důležité, kvalita života, spíše směrem dolů?
