Šachy mají svá pravidla. Ta se odpradávna vyvíjela, ale v daném čase jsou fixní. Pokud nás baví, snažíme se naučit je ty, kdo je neumí. Hrajeme je se svými dětmi. Učíme je jména všech figurek a také to, jak se figurky hýbají. Největší výzva je tahání koněm. Pak už jenom braní mimochodem a je to. Do zahájení a dalších strategií nebo koncovky se nebudeme pouštět. Náš příběh je o něčem jiném.
Přijde první okamžik ohrožení dětské figurky. Úzkost dítěte se rovná úzkosti ze ztráty vlastního života. Tak hledá řešení, aby neskončilo hru a tím nezklamalo svého rodiče a zároveň nezklamalo samo sebe tím, že uvidí svou zranitelnost a popře svoji všemohoucnost.
Složitý problém, pro který ještě není připraveno řešení v asociační síti dítěte. Aplikací pravidla co není zakázáno, je povoleno, zaparkuje ohroženou figurku mimo šachovnici a nazve její místo domečkem, kde jsou všechny figurky v bezpečí. Začne si vytvářet svá vlastní pravidla.
Když předtím dospělý přišel se svými pravidly, tak proč by si dítě nemohlo tu hromádku doplnit o něco svého, co vyhovuje jemu. To dá rozum. Co třeba kdyby jeho figurky chodily jenom po bílých polích a rodičovy po černých. Hrát se může dál a nikdo nebude nešťastný.
Domácí pravidla hry
Tady už se nám příběh poněkud větví a nastávají dvě možnosti. V té jedné zazní plesk. Pořádkumilovný rodič aplikuje na svou ratolest výchovnou metodu. Protože jde o slepou evoluční větev a tito jedinci doufám do příští doby ledové vyhynou, nebudu do ní investovat zbytečně energii a ztrácet drahocenný čtenářův čas.
Ve druhé větvi příběhu je rodič fascinován kreativitou svého potomka a přijme jeho příspěvek k pravidlům. Pokud to má bavit obě strany, tak si obě strany potřebují projít procesem formování pravidel, jinak řečeno hranic. Však ono bude mít dítě při dospívání a hraní šachů se svými vrstevníky dost času, aby se naučilo ta pravidla oficiální.
Doma má spoustu prostoru, aby hrálo šachy domácí, jejichž cílem není bigotní dodržování pravidel a trestání opaku, ale prosté pobavení se. Hra je platformou pro vzájemnou komunikaci, která slouží synchronizaci sítí v našich mozcích. Rodiče synchronizovaní s dětmi se nemohou navzájem nemile překvapit, a tak spolu žijí v pohodě a možná i harmonii. A tak to bylo, dokud neumřeli, a pohádky je konec.
Vzhůru na kolbiště světa
Tedy není. Když se z Honzíčka stane postupně Honzík, potom Honza a nakonec pan Jan, jde do světa hrát šachy s ostatními Jany. Začíná s nimi hrát hry podle pravidel, která se naučil při hře se svými rodiči. A protože každý rodič šel jinou cestou, jedni tou mlaskací a druzí radovací, tak se stane, že každý přikládá základním pravidlům jinou váhu.
- Pan Jan z království, kde se za chyby mlaskalo přes ruce, ústa či jiné části těla (převážně vzadu uprostřed), má ze všeho na světě nejvíc rád pravdu. Pro ni by třeba zemřel, ale většinou se spokojí s odměnou za porušení pravidel ve formě pomlasknutí.
- Pan Jan z veselého království je nejradši v příjemné atmosféře a je rád za každou příležitost si zahrát, protože je to příležitost, jak se s ostatními sladit, aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům pramenícím z nedorozumění.
Páni Janové se sejdou na tradičním rytířském šachovém turnaji, konaném v údolí hraniční řeky oddělující jejich království. Mají sličné sestry Janičky, které vždy do turnaje věnují své posmrkané kapesníčky pro vítěze. Pan Jan mlask a pan Jan jé spolu usedají k vrcholné události celého turnaje. Davy jásají, bubny vibrují, trumpety troubí. Ohlušující salva z 69 kanónů nadhodila lafety metr do výšky a někteří dvořané se museli chtě nechtě odebrat k výměně spodků.
Zápas začíná a Jan mlaskač se dostává do nevýhodné šachové pozice. Ctí pravidla nade vše, ale teď by nejradši uštědřil protivníkovi preventivní výchovné megamlasknutí, aby neprohrál. Z rozčilení dělá chyby. Jeho figura je v ohrožení a Jan jé se jen usmívá. Ne proto, že by vyhrával, to ostatně není nikdy jisté a on si je vědom svých horších kombinačních schopností, ale proto, že je rád, že si mohou zahrát, pobavit se i se všemi dvořany a poddanými a zajistit tak společnou prosperitu i na období do příštího velkolepého turnaje. Bez ohledu na jeho výsledek.
Když po zákeřně provedené ztrátě svého pěšce ohrozí soupeři dámu, nabídne mu, zda by si ji nechtěl schovat do domečku vedle šachovnice, protože tam dá i tu svoji, aby si mohly pěkně popovídat, když jsou to postavy zastupující jejich sestry, o které nechtějí ani nemohou bojovat, protože jeden chce sestru toho druhého za nevěstu, tedy budoucí královnu, aby pouto mezi oběma zeměmi bylo do budoucna stvrzeno poutem nejsilnějším.
Jan mlaskač takovou dětinskost kategoricky odmítá a považuje ji za urážku, kterou se druhý Jan snaží znevážit jeho šachistické schopnosti. Za znesvěcení šachového turnaje vyhlásí druhému království válku. Pravidla se přeci musejí dodržovat a úcta k nim je tou největší hodnotou, za kterou stojí položit i život.
Pravda vítězí, ale která? No přece ta, která říká přežít za každou cenu, a když to nejde jinak, tak je jedno jak.
Kdo vyhrál a kdo prohrál? Dohrála se partie vůbec někdy? Změnila se v jinou hru? Bylo málo pravidel, nebo moc? Jaká tam byla vůbec pravidla? Stojí to za ty posmrkané kapesníčky? A co na to Jan Mlaskač?
Využívejte celý web.
PředplatnéAutor publikuje na svém blogu.
Chcete se i vy podělit o své myšlenky či příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz
