Nehledě na hmotný blahobyt čelí naše moderní společnost závažným sociálním problémům a jedinec prožívá velký rozsah emočních stavů od úzkostí až po silné deprese. Proto mi připadá v této době nesmírně významné najít jednoduché možnosti a způsoby, jak může člověk sám se sebou pracovat a jak může sdílet své poznání s druhými lidmi.

Zdá se, že přístup, ve kterém má meditace vhledu ústřední postavení, je způsob, jak navázat sám se sebou kontakt a překonat velmi tvrdou, nepoddajnou a vzdorovitou mentalitu či osobní strach. Překážky nedovolující, aby se hlubší lidská citlivost dotkla našich srdcí. Citlivost zabarvená tichým smutkem je základní zkušeností sebepoznání. Říká nám, že jsme v kontaktu s realitou. Je klíčem k růstu osobnosti a dalšímu duchovnímu vývoji.

V příběhu o Siddhártovi se princ rozhodl opustit svůj palác, aby zjistil, co mu dává utrpení i život a v čem spočívá jeho význam a smysl. Takové puzení je v každém z nás. Puzení poznat kdo jsem a co jsem. Bylo by však velmi nerozumné věnovat se náročnějším tématům, pokud nepoznáme povahu ega a povahu vlastní mysli, která neustále těká a je paranoická vůči okolnímu prostředí. A to jsou první krůčky každého sebepoznání.

Terapeut prochází svými vlastními stadii probuzení, učí se a poznává, zkrátka je podroben transformaci jako každý jiný smrtelník. Je živou ukázkou cesty.

Často jsme přesvědčeni o tom, že to, co si myslíme, je naše zkušenost. Meditace vhledu nám může ukázat, jak jsou naše přesvědčení o sobě vzdálená pravdě. Meditace je mottem každého poznání. Bodem, kolem kterého se vše točí. Přináší nejen zkušenost hluboké vnitřní citlivosti, ale také prostou možnost zahlédnout záblesk jiné povahy než té, která vychází z ego‑osobnosti. Taková zkušenost pak dovoluje nahlédnout na sebe bez závoje ega.

Psychologicky se tomu říká sebereflexe. Sebereflexe je zkušenost sebe sama. Sebereflexe nás vede k tomu, že se nesnažíme získat pomoc od druhých, ale objevovat realitu sami. Většina je psychologicky vyhladovělá, protože jim hlubší citlivost a takový pohled na sebe sama chybí. Abychom mohli ego‑osobnost poznat, nechat vyzrát a dokonce ji překonat, je nutné nejprve si uvědomit všechny návykové nevědomé vzorce, které udržují identitu ego‑osobnosti pohromadě. A k tomu potřebujeme poznat právě to, co nazýváme Ne‑Já.

Meditace vhledu a terapie

Jakou roli v léčení a v praxi hraje meditace vhledu? Zcela jednoduše začněme od kováře: ústřední, protože se tomu vyučil sám terapeut a protože vhled do intrapsychických pochodů je klíčem jeho vlastního „uzdravování“. Terapeut nikdy není zázračným „již hotovým“ skoro dokonalým stvořením, nadpozemskou entitou, která má „vše vyřešené“. Prochází svými vlastními stadii probuzení, učí se a poznává, zkrátka je podroben transformaci jako každý jiný smrtelník. Je živou ukázkou cesty. K léčení potřebuje jistě ještě určité schopnosti, určitou metodiku přístupu, nadání, dovednosti a vědomosti. S některými se rodí, jiné získává. Neučí ale druhého stát se terapeutem, nýbrž uskutečnit se.

Zkušený terapeut už ví, že každá složitější terapie představuje velmi autentický proces vývoje osobnosti a duchovního zrání, kterého se osoba terapeuta zúčastňuje stejnou měrou jako osoba pacienta. Není chybou, když se terapeut cítí pacientem zasažen. Jinými slovy: je to pochopitelné, protože je svým vědomím se svými intrapsychickými pochody spojen tělesně, citově i mentálně, tedy si své osobní reakce uvědomuje na všech těchto úrovních.

To je v naprostém pořádku. Důležité však je, do jaké míry je jimi zakalen jeho úsudek a do jaké míry je jimi svázáno jeho chování a rozhodování. Jen v té míře, kde se on sám vyvázal a osvobodil z jejich podmíněnosti, tedy jenom tam, kde se on sám vědomě přerostl svá zranění, může plně chápat druhé. Každý je přeci jenom schopen léčit v míře vlastních zkušeností a nahlížet na ně jen v takovém rozsahu nadhledu, který svým poctivým poznáním za života získal.

Člověk v procesu sebepoznání prochází otřesem obrazu sebe sama. Jeho sebehodnocení je kontaktem s nevědomím výrazně narušeno.

V procesu sebepoznání máloco zmůžete klamnou autoritou a poučkami. Kritické vědomí vzdělaného a citlivého člověka posílené sebereflexí rozliší autentické postřehy terapeuta od přejatých vzorců a konceptů mysli. A protože terapeut nezískal své obzory jen tak, ptá se ho nutně klient: Jak jsi to ty dokázal, ukaž mi to? Každý je vlajkovou lodí svého přístupu: kadeřník se špatně ostříhanými a mastnými vlasy asi nebude vaše volba, když půjde o péči o vlasy. To samé platí pro duši.

Terapeut, který je poctivý sám k sobě, ví, že proces léčení je přímo závislý na jeho schopnosti porozumění. Avšak porozumění je možné jenom v té míře, která je dána hranicí jeho vlastního sebeuvědomění. Nevědomost stojící v cestě porozumění je dvojího charakteru. Ta první se týká rozumového chápání – úrovně vědomostí a znalostí. Terapeut operuje s určitými koncepty a informacemi a vychází také z určité praktické zkušenosti. To vše může aplikovat na situaci, v níž se nachází druhý člověk. Tak většinou vytváří rozumový úsudek.

Avšak situace vyžaduje od terapeuta mnohem víc než jen informace a jeho předchozí zkušenosti. Potřebuje, aby byl obdařen citovým porozuměním. Mít vlastní živou zkušenost, která mu dává schopnost citového chápání – empatie. Bez empatie postrádá jakékoliv setkání za účelem léčení a sebepoznání smysl.

Nechci být nejhorší

Pro rozvíjení citového chápání (potažmo rozlišování) je vhled do intrapsychických procesů naprosto nezbytnou podmínkou. Terapeut by měl mít tudíž vhled sám do sebe, alespoň v té míře, v jaké ho očekává od svého pacienta. Pacient totiž mnohdy získává svojí vlastní jistotu zpočátku jen na základě svého vztahu k terapeutovi, tedy k i jeho vlastnostem, schopnostem a autenticitě, která z terapeuta vyzařuje. Vždyť terapeut je pro něj obrazem morálně volních vlastností, jejichž dosažení je pro jeho další zdravý vývoj tolik důležité.

Člověk v procesu sebepoznání prochází otřesem obrazu sebe sama. Jeho sebehodnocení je kontaktem s nevědomím výrazně narušeno. Proto je zpočátku terapeut reflexním bodem, zrcadlem, o které se opírá a které mu pomáhá neuvíznout na mrtvém bodě ve slepých skvrnách a předsudcích všeho druhu. Snaha udržet si pocit vlastní hodnoty, dobrý pocit ze sebe, je základem víry v sebe. Mínění, že jsem horší než ti druzí, vycházející z rodících se méněcenných pocitů, které se v průběhu analýzy masivně dostavují, víru výrazně nahlodává.

Pro mnohé je vnitřní svět tak komplikovaným a chaotickým labyrintem duševních sil, že se jeho objevování vzdávají ve prospěch jednoduchých, levných a škodlivých přesvědčení.

Člověk se však ztrátě dobrého pocitu ze sebe tvrdošíjně brání. Odporuje a vzdoruje vůči všemu novému, jeho mysl produkuje a posiluje nesčetné předsudky a sebeklamy. Tíha nového poznání, že svět kolem je nejednoznačný, že nitro je plné konfliktů, méněcennosti, nejistoty, strachu a pocitů ohrožení, je pro rodící se individualitu obrovská emocionální zátěž. Proto člověk zatouží po úlevě a díky touze po rychlém sebeuspokojení podléhá často snadno iluzím. Proto zejména zpočátku čelíme velké tvrdošíjnosti mysli a jejímu bludnému systému iluzí a sebeklamu, kterými se ego snaží zajistit rovnováhu a rychle si emocionálně ulevit.

Pro mnohé je vnitřní svět tak komplikovaným a chaotickým labyrintem duševních sil, že se jeho objevování vzdávají ve prospěch jednoduchých, levných a škodlivých přesvědčení. Často jejich rodící se osobnost zajme bohorovnost nebo naopak padají do silných regresních stavů. To všechno se pod povrchem mysli neustále děje, vibruje nervozita, zesilují a zeslabují se emoce a zintenzivňuje se tělesné cítění. A to je často první dotek reality mimo koncepty a konvencí či vzdorem ovládanou strukturu dosavadních myšlenkových stereotypií.

Máme strach na sebe sama pohlédnout, to je překážka. Každý, kdo má zájem poznávat sám sebe, kdo má zájem o životní praxi spojenou s meditací a sebepoznáním, je vlastně velmi odvážný. Protože přestává hledat fantastickou pomoc, ať už v nebi, nebo na zemi. Máme strach pohlédnout na sama sebe, proto používáme mnoho racionálních argumentů, ukrýváme se za svými intelektuálními schopnostmi a duchovnost či psychologii používáme jen jako zdánlivý způsob poznání a přitom na sebe vůbec nepohlédneme.

Neochota vstoupit do nitra je důsledkem osobní nevyzrálosti a tedy neschopnosti vést sám v sobě dialog mezi dobrem a zlem.

Proto zastávám způsob poznání, který není jen prostým součtem technik, metod a intelektuálních informací vycházejících z hlubinné psychologie, křesťanských tradic či východních učení, ale vychází z racionálně‑pocitových, osobně nahlédnutých skutečností, jejichž fundamentem jsou prožitky mystické povahy.

Vnější události a terapeutické zkušenosti prorůstají s bohatými vnitřními ději v jeden měnící se a vyvíjející se celek ústící v konzistentní přístup. Z něj pak vychází nejen metoda léčení, ale i celá životní praxe. K čemu taková praxe směřuje? V první řadě chci každého ujistit, že nesměřuje k opuštění racionality a neobrací se pouze k afektivitě a emocionalitě, nýbrž je zacílena na rozvíjení tělesného prožívání, k rovnocennému vývoji obou úsudkových funkcí, tedy myšlení a cítění, a k jejich hlubšímu propojení.

V dalším aspektu je praxe sebepoznání budována tak, aby odpovídala charakteru osobnosti a aby jejím smyslem bylo co nejtěsnější propojení s niterným světem, jehož vědomé prostoupení je základnou pro stále hlubší a hlubší sjednocení. Nikoli však na úkor schopnosti žít a orientovat se ve vnějším světě a vyzrávat jako individuální osobnost.

Příležitost k setkání s autorem: Jednodenní seminář Velký cyklus zrání duše se uskuteční v sobotu 16. listopadu 2013.