Někdy jsou chyby a omyly užitečné. Je potřeba je udělat, abychom se pohnuli dál. Platí to i v meditaci? Pavel Špatenka odpovídá na otázky Jana Majera v další části „rozhovorů mezi nebem a zemí“.

Pavle, rozhovor Když medituje ego jsme zakončili tvými slovy, že začít meditovat znamená hledat ten správný přístup. Jak ho hledat, jak ho poznat?
Honzo, meditace je až příliš zdeformovaný, iluzemi obalený a bohužel i mnohými přístupy zprofanovaný pojem. Její pověst se tedy dá v kolektivním měřítku v našich zeměpisných šířkách jen těžko očistit. Bohužel často i mezi psychology a profesionály. Lidé mají vůči meditaci často ty nejroztodivnější předsudky. Nebo nereálná očekávání. A to je vlastně první a největší překážka. Ty další už vycházejí spíše z neznalosti a nedostatku zkušeností.

Jak bys ty předsudky a nereálná očekávání uvedl na pravou míru?
Není mou snahou ospravedlňovat význam meditace v sebepoznání, v léčení duše, psychoterapii či v každodenním životě. Spíše se pokouším pomoci nahlédnout těm, kteří meditaci neodmítají, snaží se pochopit její smysl a hodlají se pomocí meditace dál rozvíjet.

Připouštíš, že jsi řadu chyb sám udělal. Víš, které chyby se opakují. Někdy jsou ale chyby a omyly užitečné. Je potřeba je udělat, abychom se pohnuli dál. Platí to i v meditaci? Možná právě některé chyby a prozření mohou být milníky, které není radno přeskočit…
Meditace je činnost v principu neuvěřitelně samozřejmá a logicky uchopitelná. Vycházejme z jednoduchého předpokladu, který jsem už zmínil: v meditaci se neděje nic jiného než při běžném provozu. První nejčastější omyl je ten, že meditace je snad nějaké zvláštní místo v čase a prostoru, kde se budou dít významné věci. Ne, není to tak. Meditací vytváříme v sobě prostor, v němž jsme schopni vystavit sami sebe svým vlastním sebeklamům, frustracím, strachům, úzkostem i nadějím. Meditací budujeme novou platformu, díky níž jsme schopni rozmotat mnohdy nepochopitelné a nerozlišené duševní zmatky.

Na co se tedy soustředit, když s meditováním začínáme?
Na začátku praxe jde v meditaci o dvě věci: o pozornost a o uvolnění. Od kvality vnitřní pozornosti se odvíjí vše ostatní. Pozorovat, poznávat, uvědomovat si a prožívat realitu zároveň je umění, kterému se musí člověk vyučit. Začínáme tedy pozorovat ty nemateriální jevy, které jsou nejblíže materiálnímu světu. A to jsou fyzické pocity, tedy pocity našeho těla. Osobní já je nejvíce definováno fyzickým pocitem. Abychom dokázali svoji osobnost vůbec odlišit od představ vycházejících z mysli, učiňme prvním objektem pozorování či předmětem naší pozornosti naše tělo. Tedy to, co se v něm odehrává. Pro úplný začátek je třeba pozornost zaměřit na určitá místa. Já jim říkám kotvy. Takovou kotvou je třeba dlaň položená na stehně. Pozorujeme vjem doteku mezi dlaní a stehnem. Při pozorování dochází k tomu, že se mezi předmět pozorování – tedy kontakt dlaně a stehna – dostávají myšlenky, představy, zvuky, které plynulost pozornosti narušují. Proto je třeba ji neustále znovu a znovu nacházet.

Co se s námi při této činnosti děje?
Tímto cvičením se primární pozornost rozvíjí co do hloubky, ostrosti i co do kontinuity. To jsou kvality, které potřebujeme k pozorování subtilnějších jevů, a také k tomu, abychom dokázali rozvinout schopnost vnímat vnitřní prostor, v němž se odehrává vše od myšlení až k prožívání. To oceníš prakticky zejména tehdy, když jsi konfrontován s emocemi. Dalším cvičením – při práci s dechem – pomáháme rozvíjet uvolněnost těla a klid. To jsou kvality nezbytné nejen proto, abychom zvládli každodenní nápor prožívání, ale hlavně pro vnímání všech niterných pochodů, které naši osobnost definují.

Jak poznám, že se mi na cestě k sebepoznání daří, že to dělám dobře?
Probuzení se neodvíjí od povahy prožívaných jevů ani od charakteru osobnosti, jako spíše od schopnosti zpřístupnit sám sobě vnitřní realitu bez myšlenkového komentáře. To lze jedině meditací. Málokdo si to připustí. Proto je důležité začít praktikovat bez jakéhokoliv očekávání. Meditace není výkon, protože principem, který vede probouzející se vědomí, je neusilování. Při meditaci nahlížíme na věci takové, jaké jsou, bez podmínek, bez předpojatostí, bez usilování, bez příkras a významů, které nemají. Což je v našem kulturním prostředí považováno spíše za selhání. Jak tedy poznáme, že meditujeme správně? Každý stupeň pohroužení do meditace má své ukazatele. Pro začátek nám jde o to, abychom udrželi pozornost a dokázali se oprostit od myšlení a naučili se skutečně vnímat to, na co se zaměříme, co pozorujeme.

Jednou jsi mi to při natáčení semináře jednoduše vysvětloval na propisce. Připomeň mi to, prosím…
Můžeš si to docela jednoduše představit. Vem si do ruky propisku. Jsi pozorovatel a propiska je pozorovaný objekt. Mysl vstoupí mezi pozorovatele a propisku a začne ti o ní vyprávět. Chce ti zprostředkovat danou věc. Jenže ty to nechceš slyšet. Chceš ji vidět, podívat se na ni sám. Nechceš interpretaci propisky, ale přímý vjem. A tak je to se vším, co pozorujeme. Mysl se automaticky vkládá mezi pozorovaný objekt a pozorovatele. Udržet pozornost na objektu pozorování bez pohlcení myšlením je první zkouška vnitřní bdělosti.

Mluvil jsi o principu neusilování. To je v našem prostředí vnímané negativně. Meditující člověk může působit jako pasivní.
Není vůbec důležité, jak působí meditující člověk na své okolí. Ale ty asi reaguješ na slovo selhání, které jsem v té souvislosti zmínil. Ano, jsme zaměřeni na činnost. Ukájíme se činností nebo o ní alespoň sníme. Ale neusilování v sobě zahrnuje ještě něco mnohem víc než nic nedělat. Znamená také vůbec nic si nepřát, nic neočekávat a ničemu nedávat přednost před něčím jiným. Takové je neusilování. Je to přímé zakoušení stavu bytí bez chtění. To, jak to vypadá venku, je věc druhá.