Prý hezky voním, říkával. „Bude to naše tajemství, a když ho nikomu neřekneš, odměním se ti, dostaneš dárek.“ Mám hrozné tajemství, ale nemůžu ho nikomu říct. Svírající pocit nejistoty, vnitřní rozechvělost strachem, hanbou a nerozum z toho, co se mi stalo, mi brání danou zkušenost sdílet. Vina, ale i neschopnost celou událost pojmenovat, popsat, mi brání o tom mluvit. Zkrátka nevím jak.

Jako malá, jedenáctiletá, jsem ztracená. Toužím po záchraně – a nikdo mě nezachrání. Nikdo se ani nesnaží, nikdo nevidí moje zoufalé volání o pomoc: zhoršený prospěch ve škole, stranění se kolektivu, nadměrné pití, agresivní tendence… A tak všechny pocity, emoce a naděje dusím v sobě.

Snahy o komunikaci pohřbívám stále hlouběji a hlouběji a nechávám je hnít, až vznikne nezhojená hluboká rána, která se vyléčí, ale nikdy úplně nezacelí. Se svou minulostí pohřbívám i sebe.

Toužím čím dál častěji po tom, abych si dovolila s někým mluvit – ne aby mě litoval, ale pro ten pocit, že už na to nejsem sama, že mě někdo vidí a slyší, je tu pro mě. Je to jako pocit bažení, nemůžete se ho zbavit. Zoufalá chci křičet: To mi sakra nikdo nepomůže? To nikdo nevidí, že se trápím, nikdo se mě nezeptá, co se stalo? To jsem pro všechny jen vzduch?

Když se propadávám do alkoholového opojení a myslím na sebevraždu, představuju si, jak sedím na mostě, nešťastná, bezradná. Brečím, protože už nemůžu dál, už to prostě nejde. A pak se vidím, jak všechno, co se mi stalo, povídám prvnímu člověku, který se u mě zastaví a je ochotný naslouchat. Toužím po smrti, ale zároveň po záchraně.

Vnitřní boj

Začíná vysilující boj dvou vnitřních hlasů. Jeden mi našeptává: Řekni si o pomoc. Jak dlouho to ještě můžeš vydržet? Bylo by dobré se někomu svěřit, říct, co se ti stalo, už to nezvládáš sama. Kam až to necháš zajít? Potřebuješ pomoc, mysli na sebe.

Druhý odpovídá: To jsi tak slabá, že si musíš říkat o pomoc? A kdo ti vůbec pomůže a jak? To chceš mluvit s někým cizím? Stejně ti neuvěří a navíc je to tvoje vina, když ses nebránila, můžeš si za to sama. Měla by ses stydět. Budou se na tebe koukat skrz prsty. Nemůžeš nikomu věřit. Všechno, co řekneš, se otočí proti tobě.

Připadám si jako blázen. Co mám dělat? Který z hlasů poslechnout? Jak si mám pomoci? Mám strach o zneužití mluvit. Když to řeknu nahlas, stane se z toho skutečnost. Skutečnost, kterou si nepamatuju celou, mám ji jako v mlze, jako by to byl sen. Jak mám sama sobě věřit, a co hůř, svěřit to někomu dalšímu?

Takhle, když to nikdo neví, můžu dělat, jako by se vlastně nic nestalo, jako by se mě to netýkalo. To platí jen do další noční můry. Co když ublížil někomu dalšímu a je to moje vina, protože jsem mlčela? Teď s tím vyjít na světlo, budu za to, co mohl udělat dalším, zodpovědná společně s ním. Byla jsem v klubu nejstarší a byla moje povinnost je ochránit.

A tak poslouchám hlas kritika, že jsem k ničemu a nezasloužím si pozornost ani pomoc. Jak bych o to mohla žádat, když jsem mlčela. Snažím se o vykoupení formou destruktivního sebeobětování pro ostatní, i kdyby mě to mělo stát život. Promluvit znamená uznat spoluvinu.

Když někomu svěřím své tajemství, odsoudí mě jako člověka. Tak to funguje v naší rodině, je možné, že to může být i jinak? A tak piju, snažím se zničit samu sebe. Temnota pohlcuje všechno dobré a já nevidím už nic, žádnou naději, žádný smysl života.

Nebýt na to sama

Jsem na pokraji smrti, doslova si koukáme s paní smrtkou z očí do očí. Směje se mi. Rozhoduju se a vyhledávám pomoc. Mám strach, stydím se. Sdílení čehokoliv je pro mě nové, zatím nebezpečné. Neexistuje pro mě nic takového jako bezpečný prostor. Mluvit o tom, co cítím, je těžké, vyčerpávající, obnažující. Jak těžké bude mluvit o zneužití v dětství?

Nejde to hned. Až na sedmém sezení jsem schopná svěřit své bedlivě střežené tajemství druhému člověku, otevřít se mu a mluvit o zneužití. Je to sázka na jednu kartu: když to nevyjde, už o tom nikdy nepromluvím. Dávám na svůj instinkt, v hloubi duše to chci sdílet, věřím v dobro dotyčné a s částečným sebezapřením a zrakem upřeným k zemi nahlas vyslovuji: A pak mě zneužil.

Těžko se mi sdílí tajemství, když sama se sebou bojuju o každý následující den. Je to jako když tonoucí bojuje o každý nádech – snažíte se zachránit. Abych mohla sdílet svoje trauma z dětství s někým jiným, musela jsem se nejdřív vyhrabat z nepříjemných, stálých úzkostí, depresí, myšlenek na smrt, hanby, studu.

Je to, jako když vás zavalí lavina kamení: drtí vás, musíte pomalu a bezpečně odklízet kámen po kameni. Každý krok si rozmýšlím minimálně dvakrát. Odkládám to, co mě aktuálně tíží, strach, úzkost, stud, pocit viny… tím, že o tom všem mluvím ve svém tempu a jak to zrovna jde. A jde to pomalu. Najednou zjišťuji, že tíha je pryč. Už vidíte světlo, nebo jako já svoji pomyslnou skříňku s tajemstvím, a dokážu ji sdílet.

Sdílení je těžké – znamená otevření. Obvykle poznáte, kdy začíná důvěra sílit: znamená to odhalit věci, které mě zraňují, uvádějí do rozpaků, straší mě. Ale když se jim postavím, už nejsem sama. Obruče kolem těla, které mě drtily, pukají a uvolňují mě ze svého sevření.

Teď už je pro mě sdílení snazší, zatím většinou jen u mé terapeutky Terezy – dokážu mluvit o svých emocích, potřebách, radostech i starostech, a to je úspěch, pokrok. I když se k některým tématům opětovně vracíme, pohled na věc už je jiný.

Když jsem chtěla napsat o sdílení traumatu, zachvátila mě panika. Nedokázala jsem si představit, jak se dá slovy vyjádřit vnitřní boj mezi sdílením a nesdílením. Tento článek byl pro mě těžší než ty předcházející, takový osobnější. Bála jsem se vrátit k emocím, které jsem měla. Bála jsem se je znovu prožívat.

Vybrala jsem si písemnou formu sdílení. Osobně mě nikdo ze čtenářů nezná a ta určitá anonymita mi ve sdílení pomáhá. Jen dva lidé, kteří mě znají osobně, včetně mé terapeutky, vědí, co mám za sebou. Je jedno, jestli budu sdílet něco s jedním člověkem, nebo s milionem lidí – pro mě je důležité nebýt na to sama.

Kira, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.