Jsem zvyklá se snažit, vlastně co si pamatuji, pořád se o něco snažím. Jako dcera úzkostného perfekcionisty jsem se brzy naučila, že se musím snažit, ale nikdy to nebude dost dobré. Později, když jsem nastoupila do školy, jsem jako nezapadající dítě (dnes by se řeklo nadané se všemi negativy i pozitivy, které to ve školství přináší) byla přítěží pro učitele, kterým vadilo, že se nechovám jako holčička. Třeba tím, že mi jde matematika a ne jazyky nebo protože jsem ráda hrála fotbal.
Musela jsem se snažit zapadnout nebo to alespoň předstírat. Stejně to nestačilo. Když mi bylo 22 let a měla jsem vážný úraz, potřebovala jsem skutečně pomoc a péči, ale už jsem si o ni neuměla říct ani jsem nechtěla – svět byl bojiště, kde slabí nepřežijí. Prostě jsem zatnula, co šlo, a smířila se s představou, že pro mě je tady místo jen tehdy, když nikdo nepozná, že mi není dobře, a když se budu snažit být perfektní. Teď mi je 34, mám za sebou dvě operace a tři roky chodím na terapii.
Nejde o to, co jsem prožila, to spíše ilustruje proces, ve kterém v mém životě přestalo být místo pro to, abych byla aspoň chvíli bez snahy a jen existovala. Vlastně si už ani neumím představit neřešit své přežití. Často přemýšlím, jaké to je, ale můj vnitřní ochránce se nikdy nevypíná, už jen proto, že můj úraz je stále se mnou a chronická bolest se vrací a bude vracet víc, pokud se o sebe nebudu pečlivě a důsledně starat.
Jak se přestat snažit v realitě, kde se snažit musím, abych přežila? Myslím, že se to netýká jen mě, do určité míry má každý své „musím“, které by ale rád na chvíli vyměnil za méně těžké „můžu“, ale neví jak, protože ohrožení je reálné.
Jana, 35 let
Názor odborníka
Dobrý den, Jani,
děkuji za dotaz a za důvěru. To, co popisujete, trápí většinou lidi, kteří vyrůstali v rodině nějakým způsobem dysfunkční. To znamená, že mohli zažívat například různé druhy manipulace, emočního vydírání, nátlaku, nedostatek opravdového zájmu či bezpodmínečného přijetí, překrucování reality nebo i vámi zmíněný úzkostný perfekcionismus u jednoho či obou rodičů.
V takovém prostředí jsme již od dětského věku formováni strategiemi, které nemusejí být zdravé nebo funkční pro naši existenci a které máme bohužel tendence se učit pozorováním a následně je napodobovat. V dospělosti z toho potom mohou plynout psychické, fyzické i sociální problémy.
Autenticita na bodě mrazu
Jedná se tedy o naučenou a většinou i automatickou strategii, že „něco musím“, ve vašem případě se hodně snažit nebo zapadnout za každou cenu, ale stejně to není nikdy dostatečné a nevede to ani přes veškerou vydanou energii k dobrému výsledku – ke spokojenosti vaší, případně i vašich blízkých. A to už je rozhodně signál, že něco není v pořádku, nejde o efektivní vzorec jednání.
Jak jste již zřejmě sama zjistila, většinou vede naopak k nutnosti přetvařovat se a předstírat, že jste někým, kým nejste a vlastně dost možná ani být nechcete. Někdy jsme takto v důsledku různých nepříjemných a bolestných zkušeností tlačeni do mezilidských rolí, které hrát nechceme nebo se snažíme vtěsnat do společenských škatulek, které nám nesedí.
Jde o podobný princip, jako kdybychom nosili o dvě čísla menší, i když na pohled krásně vypadající boty. Bude to utrpení – a navíc zbytečné, neboť nelze naplnit nereálnou ambici, že se zavděčíme a zalíbíme všem. Zároveň si odepíráme možnost naplnit svůj jedinečný potenciál a být naplno sami sebou.
Místo tolik potřebné autenticity nasazujeme propracované masky, o kterých si myslíme, že se za ně můžeme schovat – ovšem pouze dočasně. Když nemůžeme žít svůj originál, vybere si to dříve či později svou daň v podobě psychosomatických nebo jiných obtíží, protože tak vlastně potlačujeme svou přirozenost.
Zranitelnost a podpora
Mezi dalšími dopady takového „modu přežití“, který je velmi stresující a vyčerpávající, nalezneme nestabilní či narušenou duševní kondici, tělesné nemoci, v projevech chování potom zneužívání návykových látek a následně hroucení vztahové či pracovní oblasti. V rámci psychiky se mohou dostavit symptomy syndromu vyhoření, úzkosti, depresivní stavy, nespavost či panické ataky.
V tom všem vnímám také jako důležité pracovat se strachem říct si o pomoc, a to v jakékoli fázi. Pro mnoho lidí je to nezvyk, a tak na svá trápení raději zůstávají sami. Ráda bych vás podpořila v tom, že není žádná slabost ani selhání dát druhým vědět, že potřebujete pomoc, ba právě naopak. Je naprosto lidské a přirozené občas nevědět jak dál nebo stát o názor nestranného člověka.
Přemýšlím, co by vám pomohlo podpořit se i ve své zranitelnosti, což v žádném případě neprokazuje často zaměňovanou zbabělost. Co by vám pomohlo dovolit si „jen tak“ být, bez výčitek a tlaku, ať už se cítíte, nebo máte jakkoli?
Návrat k sobě
Pozitivní zprávou je, že svou životní realitu si do jisté míry každý může upravit podle sebe. Je důležité přitom vycházet ze svého osobního nastavení, ze svých přání, emocí i zkušeností. To však také zahrnuje dobře se znát, přijímat sám sebe s tím, co se mi na sobě líbí, i s tím, co mám rád méně, a být v tom všem k sobě zcela upřímný. A to nebývá jednoduché.
Mým prvním tipem je určitě využití technik mindfulness, o kterých jste asi slyšela nebo četla. Jedná se o všímavý postoj zaměřující se na přítomnost, uzemnění a čerpání ze sebe. Může nám pomoci vyladit vnitřní kompas, abychom se necítili být ztraceni a zvládali se řídit svými niternými majáky, ke kterým chceme pohodlně a bezpečně doplout.
Dále se nabízí práce s emocemi, především jejich uvědomění, pojmenování, přijetí a vyjadřování. Zde je k dispozici celá řada technik, kterou by vás odborník na duševní zdraví v podobě psychologa či terapeuta měl umět provést. S touto oblastí ještě velmi úzce souvisí také práce na kontaktu s tělem, kde se dá využít třeba technika výše zmíněného přístupu všímavosti, která nese název body‑scan (meditace zaměřená na postupné procházení celého těla).
Potom je možné a vhodné rozvíjet kompetenci, která se dá trénovat a kterou možná znáte pod pojmem asertivita. Ta nám usnadní především komunikaci v mezilidských interakcích, ať už v práci, nebo třeba v rodině či partnerských vztazích.
Možná nejde ani tak o to přestat se snažit, byť rozumím, že vás to někdy napadne a může se to jevit jako snazší cesta z toho všeho. S klienty však pracuji tak, že se snažíme vyhnout extrémům, které bývají často nezdravé a málokdy přínosné. Hledala bych tedy spíše nějakou alternativní mezicestu neboli zlatý a vyváženější střed.
S tím může pomoci právě i psychoterapie, je tedy skvělé, že si ji dopřáváte. V rámci jejího prostoru můžete probírat vše, co zaznělo v dotazu, prozkoumávat váš smysl bytí, zaměřit se na to, co vás naplňuje a dělá šťastnou. A v neposlední řadě se naučit odlišovat, co je skutečně „vaše“, a co je třeba nevědomky převzaté od druhých (rodičů, učitelů, důležitých dospělých) a do čeho se tlačíte na sílu.
Moc vám držím palce, aby se vám dařilo s laskavostí k sobě zkoumat své možnosti a případně postupně upravovat ty vzorce myšlení či chování, které vám nesedí a mohou vás i brzdit na cestě k vyrovnanému životu.
Pavlína Doležalová
