S alkoholem jsem se potkala už jako malá holka. U nás bylo vždycky blízko k láhvi, takže pití pro mě bylo normální. Děda byl alkoholik, když už nemohl do hospody, pil doma, a proto jsem měla chlast na dosah ruky pokaždé, když jsem potřebovala zapomenout, uvolnit se. Brala jsem jako samozřejmost sáhnout po láhvi, když na mě padnul stín pochybností o sobě samé, vina, hanba, bezmoc a další nepříjemné pocity. Alkohol mě držel pod krkem, ale přesto nad vodou. Byl pro mě dobrý sluha, ale zlý pán, démon, co mě hladil na duši i na těle a nabízel zdánlivé řešení.

Poprvé jsem ochutnala pivo asi v šesti letech, když jsem se chodila s dědou koukat na fotbal. Dával mi cucnout a bavil se, když jsem se zatvářila znechuceně. Po jedenáctém roku věku jsem přišla pivu na chuť. Nevěděla jsem, co si počít s neznámými, pro mě těžko uchopitelnými pocity, které se začaly objevovat po sexuálním napadení. Po pivu najednou zmizely a já se cítila lépe.

Začala jsem pomalu: když se objevil strach, vina, odpor, bezmoc, noční můra, zahnala jsem je pivem, co jsem vzala dědovi. Vždycky měl basu doma a nepamatoval si, kolik tam toho je. Vzala jsem pivo nebo dvě a hned bylo líp. Nikdo nic nepoznal, nikdo se nezajímal, byla jsem neviditelná.

Pití na tajňačku mi přinášelo kýžený stav zapomnění, uvolnění, zdánlivého bezpečí. Všechno zlé bylo najednou pryč. Neměla jsem kam jinam se obrátit, a tak jsem pila, byla to pro mě náruč plná útěchy, zdánlivé záchrany.

Pila jsem i tehdy, když mě máma zfackovala za průšvihy ve škole, za které jsem dostala sníženou známku z chování, a to hned několikrát. Když jsem na ni byla drzá a ruka už nestačila, přerazila o mě vařečku na prádlo. Pití bylo moje záchranné lano.

Jediný kamarád

V pubertě jsem s alkoholem už dávno měla své zkušenosti a věděla, co dokáže. To jsem ho držela ještě na uzdě, nebo jsem si to alespoň myslela. Možná i proto, že mi byl nablízku nejlepší kamarád, i když o mém zážitku z minulosti nic nevěděl. On jediný mě viděl. Bohužel se stal obětí tragické nehody.

Pak už jsem neměla důvod se v alkoholu krotit, a tak jsem ho pustila z řetězu. Přidala jsem kouření. Už mi to bylo jedno, tíha okamžiku byla tak zdrcující, že jedinou útěchu jsem našla na dně skleničky. Pomáhal mi spát, pomáhal mi zapomenout, stal se pro mě jedinou možností, jak to ustát, jak přežít příšerný zážitek z dětství, smrt mého kamaráda byla už jen třešnička na dortu. Na nic jiného jsem neměla kapacitu.

Na střední škole jsem neřešila nic jiného, než co a kde budu pít. Doma jsem se vymlouvala na studijní víkendy, když se někdo vůbec zeptal, nebo na školní praxe, když jsem pila v týdnu. Domů jsem chodívala dopoledne, kdy byl byt prázdný, a pak jsem zamířila rovnou do hospody.

Protože trenér, který mě na sportovním soustředění zneužil, bydlel poměrně blízko mě, bála jsem se pokaždé, když jsem šla ven, že ho potkám. Ráno jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat, když ho uvidím a střetneme se na ulici. Napětí a strach, které se ve mně hromadily, jsem samozřejmě řešila pitím.

Kolotoč se roztáčel a přidával na obrátkách, zájem se smrsknul jen na flašku. Učení jsem zvládala, takže jsem pití nemusela nijak omezovat. Tady se objevila asi první myšlenka na smrt, ojedinělá. Říkala jsem si, jaké by to bylo skočit pod metro.

Chodila jsem do čtyřkových pajzlů, kde nikdo neřešil věk – nalili všechno, za co člověk zaplatil. Pila jsem, co teklo, bylo mi to jedno, začínala jsem pivem a pak to prokládala panáky. Abych se dostala do požadovaného stavu zapomnění, nevědomí a necítění, pivo za chvíli nestačilo, a než jsem se nadála, jela jsem jen v tvrdým: rum, vodka, whisky.

Pila jsem skoro denně a vykouřila krabičku, někdy dvě. Přicházel pocit úlevy, zmírnění viny a zoufalství, starosti zmizely. Život byl hned snesitelnější. Cigareta pro mě byla jen další hřebíček do rakve. Já se přece nemůžu cítit dobře, nemám na to právo, nemám nárok po tom všem, co jsem si zavinila. Pití se pro mě stalo náručí dobrého přítele.

Dej si přece s námi

Hned po škole jsem nastoupila do práce. Tam jsem měla v úmyslu přibrzdit, omezit to. Udělat v práci dojem. Ale jen do doby, kdy jsem nastoupila na tříměsíční kurz. Třicet lidí z celé republiky se sešlo na jednom místě, každý si s sebou přivezl oblíbený alkohol a dal ho večer do placu. Rumy, slivovice a jiné domácí pálenky tekly proudem.

Často jsme skončili ve čtyři ráno, v sedm na snídani a šli na výuku. Večer se jelo nanovo. To už jsem se nekrotila vůbec. Sázela jsem na rychlý metabolismus a pila. I tady jsem měla sebevražedné sklony, tady jsem se chtěla podřezat. Bylo to jen dva nebo tři roky od smrti mého kamaráda.

Dopadaly na mě ohromné pocity viny za jeho smrt, za to, že žiju já, za zneužití, nebránění se, a já pomalu padala na dno. Přišly dny, pak týdny, z týdnů se staly měsíce, kdy jsem se cítila tak nějak pošpiněná, plná hanby, studu, zoufalství, bezmocná, vyčerpaná ze skrývání následků zneužití a jeho samotného, z ukrývání pocitů před ostatními i sama před sebou. Pití mi pomáhalo na to všechno zapomenout, vypnout, prostě jsem to jednoduše spláchla lahví rumu.

O to byla rána horší, tíha nemohoucnosti a neschopnosti cokoliv změnit se prohlubovala, dopadala na mě jako kladivo na kovadlinu, zatloukala mě stále hlouběji a já se nechala. A abych si ulevila, nalila jsem si. Když jsem se vrátila z kurzu, pilo se i na pracovištích, lednice plná lahvinek byla normální.

Kdo s koho

Časem mi k sebedestrukci už ani pití nestačilo a začala jsem pod jeho vlivem vyhledávat konflikty a nebezpečí. Chodila jsem po hospodách, dala pár piv a panáků a už jsem vyhledávala vhodného kandidáta na rvačku. Vždycky se někdo našel, pár provokativních hlášek stačilo. Než nás štamgasti odtrhli od sebe, zvládli jsme si vyměnit i pár ran.

Měnila jsem hospody a soupeře, ale moje frustrace to nemírnilo. Nikdy jsem neměla záklopku, nikdy jsem neměla okno a nebývalo mi špatně. Žádný problém, tak jedeme dál, nic mě nenutilo přestat. Vzpomínám, jak jsem šla s kolegyní z jedné hospody asi ve dvě ráno, na Andělu jsme společně čekaly na bus, došlo tam k rvačce, já bez ohledu na nebezpečí se chtěla hned zapojit.

Život pro mě přestal mít smysl, nic pro mě neznamenal. Bylo mi jedno, jaké následky to bude mít, hlavně ať je to maximálně destruktivní, na hraně. Pud sebezáchovy žádný, živá jsem se cítila, jen když jsem opilá dávala a přijímala rány. Pak si ráno ošetřovala, co šlo, a obvazovala bolavá žebra. Ale alespoň jsem něco cítila, bolest znamenala, že žiju.

Později mi i tohle bylo málo a já přemýšlela čím dál víc o smrti, bylo jedno, jestli jsem byla střízlivá, nebo ne. Za střízliva jsem jakoby víc trpěla, kritik útočil ze všech stran, vina byla všudypřítomná, zoufalství se stupňovalo k neúnosnosti. Vinila jsem se za to, že nejsem schopna se cítit lépe, už byly jen špatné dny. Žádné světlo na konci tunelu. Nic.

Když jsem byla v lihu, smrt se pro mě stávala lákavější, zábrany padaly, síla odolávat pokušení docházela, přijímala jsem tu myšlenku za vlastní. Vzpomínám si na jednu oslavu silvestra – opila jsem se tak, že jsem nemohla ani chodit. Tenkrát jsem řekla lidem u stolu, že mám doma kulku, se kterou si prostřelím hlavu, a bude konec.

Pamatuju si to jako dneska. Volání o pomoc. Reakce nepřišla žádná, druhý den všichni dělali, jako kdybych nic neřekla, a to jsem se se všemi znala. Klesala jsem do hlubších, temnějších vod, ke dnu, možná už jsem na něm byla, jen jsem o tom nevěděla a jediný můj přítel, který mi zůstal, byl alkohol.

Za hranou

Po tomhle jsem se úplně odstřihla od společnosti, nepatrná jiskřička naděje na záchranu byla pryč. Do němoty jsem pila jen doma nebo sama v hospodě. Z hospod jsem se přesunula do nonstopů, tam nezavírali. Navíc se v nonstopech daly dobře vyprovokovávat rvačky a nebyl tam nikdo, kdo by mi v tom bránil nebo mě zachraňoval.

Ve společnosti kamarádů jsem pila jen do nálady a pak se někde dodělala, nechtěla jsem koukat na jejich vyčítavé pohledy, očekávající další extempore z mojí strany. Chtěla jsem mít na pití klid, po tom všem jsem si jen potvrdila, že jsem sama na všechno. Nemám rodinu, nemám přátele.

Odtáhla jsem se od života a ostatních ještě víc. Žádné moje volání o pomoc nebylo vyslyšeno, tak proč tady zůstávat. Přítel je plná láhev, ta nikdy nezklame, neodmlouvá, nehodnotí, nekritizuje, jen mlčí a je mi k dispozici. Věrný přítel alkohol. Tak to šlo několik let. Vstávala jsem a uléhala s dvěma myšlenkami, na chlast a na smrt. Nic jiného pro mě neexistovalo.

Pravda, někdy jsem měla světlé chvilky, kdy jsem chtěla přestat. Nikdy netrvaly moc dlouho. Řekla jsem si, dost bylo pití, ode dneška se flašky nedotknu, dám si život do pořádku. Budu víc pracovat, cvičit, když přijde noční můra. Zjistila jsem, že to takhle nefunguje – přišel špatný den a nic mi nepřineslo takovou úlevu jako pití. Když si dám po práci jednu, nic se nestane, jen se potřebuju uvolnit, srovnat, vyspat.

Vracela jsem se z práce a nemohla se dočkat, až si dám skleničku. Už po prvním doušku jsem cítila klid, úlevu, napětí ze mě spadlo, připadala jsem si jak feťák po dávce. Dával mi tu pravou útěchu. Nakonec jsem se k pití zase vrátila, alkohol už mě držel ve své moci. Jak myšlenky na smrt sílily, upnula jsem se k nim, poprala jsem se jen občas a u načaté flašky přemýšlela, jak to udělám.

Už jsem si ani nepamatovala, jaké to je mít dobrý den, nenacházela jsem nic pozitivního, kromě lahve rumu. Nedokázala jsem si vybavit jedinou šťastnou vzpomínku. Nenávist k sobě a všudypřítomný kritik mě doháněli k šílenství. Cítila jsem se doslova vnitřně rozervaná na kusy. Tohle už nikdo dohromady nedá, já sama to vlastně ani nechtěla.

Většinou jsem byla střízlivá, když jsem měla smrt na dosah. Už jsem v ruce držela zbraň, když mi střízlivost zachránila život. Být tenkrát pod vlivem, mohlo být všechno jinak. Přepadl mě zase pocit viny, že nemám ani dost odvahy na to, abych se zabila, nebo je to spíš slabost?

Křehké příměří

Alkohol je stále mojí součástí a zůstane, ovlivňoval mě spousty let a to se nedá nijak vymazat, ale už tolik netahá za nitky jako dřív. Když jsem byla na začátku terapie, ještě to byl můj hlavní ventil, obrovská berle a současně koule na noze. Po prvních konzultacích a mnohdy i při nich jsem byla zralá minimálně na panáka. Bylo to pro mě obrovské psychické vypětí.

Teď už mám spoustu jiných možnosti, jak se uvolnit, nejsem už jako papiňák, který drží všechno v sobě, pak si dá skleničku a hledá, kdo to odnese. Dneska, když mám špatnou noc, plnou nočních můr, zavolám si spojence, kamaráda, představím si, jak mě objímá, popláču si. Dřív bych vstala a dala si panáka, ne‑li dva, a pak bych zdolala celou lahev.

Ta potřeba a myšlenka tam stále je, ale už mě neovládá alkohol sám, už ovládám já jeho. Už mi to nestojí za to, abych v noci vstala a nasávala. Uvědomila jsem si, jak řídil můj život, jak ovlivňoval moje mnohdy špatné rozhodování.

Pomáhá mi i to, že když mám náhlou chuť se napít, alkohol třeba zrovna není k dispozici, a já zjišťuju, že je to bez něj v jistém smyslu snadnější. Nemusím pak řešit jeho následky jako kocovinu, ale hlavně pocity selhání, viny a sebemrskačství, že jsem slabá zase podlehla. Energii, kterou bych musela využít k potlačení těchto pocitů, teď můžu investovat do sebe samé a svého uzdravování.

Na stupnici od jedné do deseti jsem teď s pitím za dva. Vybírám si, kde a s kým budu pít, pokud vůbec. Když mám špatný den, chuť napít se je na stupnici tak pět až šest, jdu do přírody. Dřív to bývala devítka a v těch nejtemnějších chvílích vedla desítka. Ani teď to není úplně jednoduché, ještě nemám zdaleka vyhráno, to vím dobře, ale snad jsem na dobré cestě.

Pomáhá mi hodně terapie, jóga, začínám vnímat přítomnost. Uvědomila jsem si, jak jsem žila uvězněná v minulosti a že to tak nechci. A tam směřuju svoje další kroky a léčení. Zjistila jsem, že mě baví poznávat samu sebe, a to mě pohání vpřed.

Není to takhle každý den, ani jsem s tím nepočítala, ale jsem připravena. Vědomě si řeknu, kam až jsem se dostala, co mě to stálo a co chci. Vrátila jsem se ke svým koníčkům. Jsem zvědavá, kam až mě dovede energie, kterou jsem věnovala traumatu, minulosti, skrývání pocitů a pití. Přestala jsem pít, abych mohla žít.

Kira, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.