No, ty vypadáš, řekla jsem si ráno při pohledu do zrcadla. Neznám tě, ale umeju tě. Kdysi mě tahle hláška pobavila, ale teď nefunguje. Uf, to zase v noci byla akce. Stála mi vůbec za to?
Prý večírek. Nejdřív defilé užvaněných řečníků bez myšlenky a potom klíny do hlavy od mých rádoby kamarádů. Měli potřebu vykládat o svých neobyčejně krušných životech každému, kdo je nedokázal zastavit – takže samozřejmě mně. Následky svého váhání jsem si pěkně vyžrala. Usnula jsem až k ránu a ani ve snech jsem se nedokázala zbavit jejich stěžování.
Sny jako mentální úklid? K čemu jsou mi takové sny? Ještě teď mě z nich brní hlava. Je zajímavé, že ani vědci nejsou ve výkladu jednotní. Podle Freuda jsou královskou cestou do nevědomí. Z kognitivního hlediska jsou sny naopak pouhé vedlejší produkty zpracování informací, a tudíž nemají žádný psychologický význam. Podle některých odborníků jde vždy jen o mentální úklid, o šum bez smyslu, vyvolaný nervovým systémem nebo periodickou kontrolou okruhů.
Asi 65 procent snů je nepříjemných – strašidelných, smutných, rozčilujících. Jen 20 procent jich je příjemných – zábavných, vzrušujících, radostných.
Jestli úklidu předchází chaos, tak dneska v noci někdo v mé hlavě pořádně uklízel. Jen bych přivítala, kdyby sny skutečně dokázaly neutralizovat působení negativních zážitků. I statistika tomu napovídá: asi 65 procent snů je nepříjemných – strašidelných, smutných, rozčilujících. Jen 20 procent jich je příjemných – zábavných, vzrušujících, radostných.
Rozumím tomu dobře, že v těch několika málo hodinách nad ránem měl můj mozek hodně napilno? Podle tuposti v mé hlavě svou práci evidentně nedodělal. Cítím se pod psa, nemyslí mi to, pořád sem někdo leze a mám na sebe vztek.
Ponocováním k obezitě a cukrovce
Navíc jsem hlady bez sebe. No jasně. „Když nemůžu spát, dej alespoň něco dobrého,“ hlásí se tělo. Tři koblihy. Já, která sladké po ránu nemusím. Cítím potřebu nějakého vysoce energetického jídla, jako kdybych si tím mohla doplnit energii, která mi chybí. Houby chybí. Mám načteno, že při nedostatku spánku tělo potřebuje jen o mrňavých 15 procent víc energie. S těmi koblihami jsem dávno za limitem.
Dlouhodobé ponocování způsobuje přechod inzulinové resistence do chronického stádia: vytváří podmínky pro vznik cukrovky a velmi úzce souvisí s obezitou.
Podle experta na spánek Rubina Naimanna jsem si ztrátou pěti hodin spánku přivodila aktivní inzulinovou rezistenci, a proto vyhledávám glykemické, energeticky bohaté jídlo. Pro jednou snad nebude tak zle. Mnohem vážnější by bylo krácení spánku každou noc.
Současné výzkumy ukazují, že dlouhodobé ponocování způsobuje přechod inzulinové resistence do chronického stádia: vytváří podmínky pro vznik cukrovky a velmi úzce souvisí s obezitou. Když budu chodit na večírky pravidelně, nejen že nezhubnu, ale ještě si pěkně zadělám na vážné zdravotní problémy.
Nedostatek spánku a imunita
Kdo spí v průměru jen pět až šest hodin denně, ten je podle statistik o 50 procent náchylnější k infekci. Nedostatek spánku oslabuje imunitní systém. Je mi z toho zima. Anebo horko? Ještě aby na mě něco vlezlo… Možná mám zvýšenou tepotu. Někdo na mě něco prsknul a můj imunitní systém vyrazil do boje.
Panikařím pěkně. Vždyť to může to být jen z nevyspání. Během spánku přece měla klesnout teplota mého těla i teplota šedé hmoty mozkové, abych se dostatečně zbavila veškeré nadbytečné energie, kterou jsem přes den nabrala – z jídla, ze světla, z hluku, z lidí, ze všudypřítomných informací.
Zdá se, že ve třech hodinách spánku můj organismus jaksi nestihl zchladnout. Nedostatečnému ochlazení můj imunitní systém rozumí jako lehkému zvýšení teploty a připravuje se k boji. Když půjdu brzy do hajan, snad se to srovná. Je mi jasné, že pravidelné krácení spánku znamená zbytečnou pohotovost. Obranyschopnost mého těla bych mohla tak vyčerpat, že by nedokázala vzdorovat ani banální infekci.
Jsem už velká a měla bych chápat, že pokud dělám ústupky ve spaní, dělám ústupky i v podpoře mé imunity.
Nespavost a deprese
Alespoň kdyby mi sem pořád nelezli. Já vím, já vím, jsem nevyspalá, podrážděná a pomalá, možná mi to nemyslí. Ale všichni to s tou aktivitou dneska nějak přehánějí. Kam se všichni ženou? Stejně to nemá cenu. Jestli se tak bídně jako dneska já cítí všichni, kteří mají problémy se spánkem, nedivím se, že tolik z nás má depku a že na sebe vzájemně často reagujeme podrážděně.
Naimann doporučuje psychoterapeutům, aby se u svých pacientů více soustředili na noční fázi. Lidé s depresí sní méně a úspěšný proces léčení by jim měl jejich sny vrátit.
I když není jasné, jak spolu vlastně nespavost a deprese souvisejí. Můj papírový přítel Rubin Naimann tvrdí, že podle výzkumů se nedá jednoznačně říci, zda je nespavost symptomem deprese, anebo jestli ovlivnění nálady špatným spaním ke skutečné depresi vede. Obojí je prý v současné době předmětem odborných diskusí.
Jsou to ale bezesporu dvě strany jediné mince. V obou případech je deprese spojena se spánkovým kompromisem, nedostatečnou kvantitou a kvalitou spánku. Každý pacient, který se léčí s depresí, by proto měl věnovat zvýšenou pozornost svému postoji ke spánku.
Říká se, že v depresích se ztrácejí sny. Proto Naimann doporučuje psychoterapeutům, aby se u svých pacientů více soustředili na noční fázi, na stav, kterému říká noční vědomí. Lidé s depresí sní méně a úspěšný proces léčení by jim měl jejich sny vrátit.
Že by na mentálním úklidu ve snech něco bylo? Je výhodné umět dobře jíst, meditovat a milovat, ale na cestě ke štěstí je třeba také správně spát.
