Američan Terry Dobson byl jedným z blízkých žáků Moriheie Uešiby, zakladatele aikida. Po jeho smrti se vrátil do Spojených států, kde toto bojové umění vyučoval a na jeho základě později vytvořil systém řešení každodenních konfliktů. Napsal několik knih, mezi jinými překrásnou It's a Lot Like Dancing a praktickou Aikido in Everyday Life. Následující esej vystihuje jeho celoživotní práci a je často citována v textech o psychologii řešení konfliktu.
Vlak kodrcal po předměstí Tokia v ospalém jarním odpoledni. Můj vagón byl poloprázdný. Pár hospodyň s dětmi a stařečci na nákupech. Nepřítomně jsem hleděl na domky za zaprášenými živými ploty.
Na jedné ze zastávek se otevřely dveře a klid přerušily jakési nesrozumitelné nadávky. Do vagónu se vpotácel velký, opilý a špinavý muž v montérkách. S řevem vrazil do ženy s dítětem v náručí, kterou náraz odhodil na starší pár na sedadlech. Jen zázrakem se dítěti nic nestalo.
Oba starší manželé vyděšeně vyskočili a snažili se odbelhat do bezpečí na druhém konci vagónu. Dělník se pokusil paní nakopnout, ale těsně ji minul. To ho tak rozlítilo, že začal celou silou lomcovat ocelovou tyčí uprostřed vozu. Všiml jsem si, že jednu ruku má pořezanou a krvácí. Vlak se rozjel, cestující ztuhli hrůzou. Postavil jsem se.
V té době jsem byl mladý a ve formě. Uplynulé tři roky jsem téměř každý den trávil osm hodin tréninkem aikida. Myslel jsem si o sobě, že jsem tvrdý chlap. Jen mě mrzelo, že jsem své schopnosti zatím nevyzkoušel v opravdovém boji. Jako studenti aikida jsme se totiž nesměli prát.
„Aikido je umění smíru,“ opakoval můj učitel do omrzení. „Kdokoliv myslí na boj, ztrácí své spojení s vesmírem. Jste poraženi v momentu, kdy se pokusíte lidi ovládat. Učíme se, jak konflikt vyřešit, ne jak ho vytvořit.“
Poslouchal jsem ho, opravdu jsem se snažil. Zašel jsem tak daleko, že jsem někdy přešel přes ulici a obešel skupinku výtržníků, co se poflakovali kolem nádraží. Ta zdrženlivost mě povznášela, cítil jsem se skoro svatý ve své tvrdosti. Nicméně ve svém srdci jsem toužil po skutečné příležitosti zachránit nevinné bojem proti bezpráví.
Tohle je ono, říkal jsem si, když jsem se zvedal. Lidé jsou v nebezpečí a pokud rychle nezasáhnu, někdo může být zraněn.
Jak jsem vstával, opilec okamžitě objevil nový cíl pro svou zuřivost. „Ha!“ zařval, „Cizinec! Dám ti lekci japonských způsobů!“
Chytl jsem se zlehka držadla nad hlavou a věnoval muži pomalý pohled plný zhnusení. Chystal jsem se roztrhnout tu opici na dva kusy, ale on to musel začít. Chtěl jsem ho nepříčetného, takže jsem našpulil rty a poslal mu vzdušný polibek.
„Dobrá!“ vyštěkl, „Máš to mít.“ Nahrbil se, připravený skočit na mě. Než se však stačil pohnout, někdo hlasitě vykřikl: „Hej!“
Pamatuji si ten zvláštní, veselý tón hlasu, jako byste s kamarádem něco úporně hledali a on to najednou našel. „Hej!“
Otočil jsem se doleva, opilec se otočil doprava. Oba jsme zírali na malého starého Japonce. Starý uhlazený pán, tak kolem sedmdesátky, tam seděl ve svém čisťoučkém kimonu. Nevěnoval mi ani pohled, celou svoji potěšenou pozornost upíral na dělníka, jakoby mu chtěl sdělit nějaké důležité tajemství.
Viděl jsem použití aikida v boji – a jeho podstatou byla láska. Musel jsem začít cvičit aikido v úplně jiném duchu.
„Pojď,“ prohodil a pokynul zlehka na opilce. „Pojď si se mnou povídat.“
Chlápek poslechl, jako by byl na provázku. Bojovně se postavil před staříka a zařval tak, že přehlušil i drncání kol. „Proč bych měl kurva s tebou mluvit?“ Stál ke mně zády, sundal bych ho, jakmile by se pohnul.
Ale starý pán jen zářil. „Cos pil?“ zeptal se se zájmem. „Pil jsem saké, co je ti po tom?“ zahučel dělník a sprška slin přistála na staříkovi.
„Nádherné,“ řekl stařík. „Prostě nádherné. Abys rozuměl, já také zbožňuji saké. Každý večer si se ženou, je jí už šestasedmdesát, ohřejeme lahvinku saké a vezmeme si ji ven do zahrady. Sedíme na staré lavičce, díváme se na západ slunce a sledujeme, jak se daří naší třešni. Zasadil ji můj praděd a máme o ni trochu obavy, jestli se zotaví z posledního krupobití. Ale vede si lépe než bych čekal, zvlášť když uvážíš, v jaké mizerné půdě roste. Je uklidňující vychutnávat si saké venku – dokonce i když prší.“ Podíval se nahoru na dělníka, oči mu pomrkávaly.
Opilec se s námahou snažil udržet nit staříkova proslovu a jeho tvář pomalu jihla. Pomalu povolil pěsti. „Jo,“ řekl. „Taky mám rád třešňové stromy…“ Jeho hlas se vytratil.
„Samozřejmě,“ odpověděl starý muž s úsměvem. „A jsem si jist, že máš krásnou ženu.“
„Ne, moje žena zemřela,“ řekl dělník. Hromotlouk začal vzlykat. „Nemám žádnou ženu, nemám žádný domov, nemám žádnou práci. Stydím se za sebe.“ Z očí mu vytryskly slzy a tělo mu otřásla vlna zoufalství.
Teď jsem byl na řadě já. Jak jsem tam stál ve své čisťoučké mladické nevinnosti, ve svém spravedlivém zápalu pro bezpečný a demokratický svět, cítil jsem se špinavější než ten opilec.
Vlak dorazil do mé zastávky. Jak se otevřely dveře, slyšel jsem soucitný hlas starého pána: „Můj ty bože,“ říkal, „to je vskutku těžká situace. Sedni si a řekni mi o tom.“
Otočil jsem se a naposledy se podíval. Dělník byl rozvalen na sedadle, hlavu měl položenou ve staříkově klíně a ten mu jemně hladil rozcuchané mastné vlasy.
Vlak odjel a já si sedl na lavičku. Co jsem chtěl dosáhnout silou, bylo dosaženo laskavými slovy. Právě jsem viděl použití aikida v boji a jeho podstatou byla láska. Musel jsem začít cvičit aikido v úplně jiném duchu. A trvalo hodně dlouho, než jsem mohl mluvit o vyřešení konfliktu.
