Bez přístavů se člověk vydává na cestu nerad. Existuje však i riziko, že kvůli přístavu nevyjedu hledat poklad.
Odborníkům spolupracujícím s redakcí Psychologie.cz jsme položili otázku: „Čemu je třeba říci NE, abychom žili spokojený život?“ Dnes odpovídá psycholog a psychoterapeut Aleš Borecký.
Otázka, kterou jsem dostal z redakce, mě docela vyděsila svou velikostí. Jakákoli odpověď může být podle mě jen velmi dílčím pohledem – záleží na tom, kdo odpovídá, a také na konkrétní situaci, na kontextu. Zjistil jsem, že takovou otázku v podstatě neumím obecně zodpovědět, mám‑li alespoň trochu pokory.
Zmíněnou otázku jsem si tedy potřeboval trochu uzemnit, najít jí kontext. Představil jsem si, že přede mnou s touto otázkou sedí klient nebo klientka. První hypotéza, která by snad aspoň v některých případech byla odůvodněná, je, že se tazatel(ka) něčeho bojí a zápasí se strachem.
Pokud čekám, že mi někdo odpoví na takovou otázku, jsem možná naivní, možná mám naději, že někde existuje mág, vědma či guru, kteří poskytují takové „velké“ odpovědi. Že sáhnou do kouzelného váčku a dají mi jistotu či návod, který mě uchrání toho někdy úmorného, někdy dobrodružného hledání a nejistoty, uchrání mě cesty.
Tahle otázka je podle mě nezodpověditelná, pokud ji člověk nepokládá sám sobě pro svůj kontext a danou životní situaci, životní příběh. Ne nadarmo psychoanalytici odpovídají často protiotázkou. Stejně tak třeba Ježíš na zhruba sto otázek, které mu jsou v evangeliích položeny, odpovídá přímo jen párkrát.
Jediná jistota je nejistota
Možnost, že podstatou této otázky je nejistota a implicitně potřeba mít návod, jak s ní naložit, mě vede k závěru, že je třeba říci NE jistotě a (pseudo)jistotám, které většina lidí chce mít. Myslím tím hlavně jistotám ve vnějším světě – nejen hmotným, ale i emočním. Lpění na naplnění pocitu jistoty vede velmi často k frustraci, agresi, zoufalství, neochotě spolupracovat s tokem života, vyjít na cestu či na ní zůstat. Svět není takový, jaký potřebujeme, není takový, jaký byl, vše je v pohybu a mění se. Snaha zakonzervovat život, naše vztahy, představu o sobě samém vede často ke křečím a lpění na tom, co znám a čemu nedovoluji růst a proměnit se.
Někdo to řeší příklonem k jasným, už hotovým odpovědím. Moje terapeutka říkala větu, na kterou si často vzpomínám: Jediná jistota je nejistota. Přijetí takové teze nejen jako myšlenky, ale tak, že podle toho žiju, je pro mě velkou známkou odvahy a vítězství nad strachem. Vítězství pak nemusí být v tom, že nemám strach, ale že i přes svůj strach jdu dál cestou, kterou chci, přes nejistotu zůstávám na cestě.
Možná pak nejsou tak moc třeba návody, ale určité zakotvení v něčem hlubším – ve své identitě, ve smyslu. Průvodcem pak může být touha i představa cíle: kam chci dojít, proč, jaké hodnoty chci realizovat. Pak se strach stává aspoň zčásti druhotným a není nutné se vyčerpat přímým bojem s ním, respektive nalezením návodu daného zvnějšku.
Podle mě je užitečné říkat NE generalizacím (takže i této mé odpovědi může být užitečné říci NE, protože nabízí trochu generalizovaný pohled na otázku, na kterou je možné hledat odpověď jen v konkrétním kontextu a uvnitř). Rád říkám NE laciným odpovědím, všelékům na složitost duše, jednobarevnosti, jediným možným pohledům, netoleranci a násilí. Jsou NE, která mi většinou přinášejí příchuť svobody – NEmusím a NEpotřebuji jako možnost nenechat se spoutat do představ, kým mám být, co mám dělat, co mám mít (v hmotném, emočním i spirituálním smyslu).
Život s otázkami
Jsem zastáncem vnitřního bezpečí a pevných vztahů jako určitých bezpečných přístavů; bez přístavů se člověk vydává na cestu nerad. Existuje však i riziko, že kvůli přístavu a pocitům v něm nevyjedu hledat poklad. Je možná třeba přijmout a najít určitou identitu poutníka, který má například dle zenu mysl začátečníka nebo podle křesťanství poklad v nebesích – NEví a NEní doma, ale na cestě. Cesta a pohyb po ní může být ochranou před rigiditou a uvíznutí v iluzích o falešných jistotách.
Ztroskotání jistot vede lidi často do terapie – je možnost, že zpracuju aktuální ztrátu, vyrovnám se s něčím těžkým, ale teprve přijetí nejistoty (přijetí principu změny, ztrácení a nalézání) jako něčeho potenciálně přítomného v životě může vést k větší proměně, nezávislosti, vychutnání si krásy i soucitu při vědomí naší lidské křehkosti. Nejistota jako průvodce nás pak může učit, jaká NE vůči sobě i světu máme a chceme říkat a hájit.
Pokud by se mi povedlo u někoho dosáhnout toho, že nehotová odpověď dovedla zpátky k původní otázce, na niž bude čtenář hledat odpověď, případně si ji předělá na čemu chci já teď říci a říkat svoje NE?, splnila pro mě výchozí otázka svůj smysl. Poetičtěji to kdysi vyjádřil Rainer Maria Rilke: „Nehledejte odpovědi, které vám nemohou být dány, protože byste nebyli schopni s nimi žít. A jde o to žít se vším. Nyní si klaďte otázky. Snad někdy, postupně, aniž si toho všimnete, jednoho vzdáleného dne, budete prožívat odpovědi.“
