Nová místa ve mně vyvolávají úzkost. Už léta chodím pořád do McDonald´s, protože přesně vím, že v každé restauraci v Brně, Bratislavě i Karlových Varech můžu čekat stejné jídlo a téměř totožné uspořádání interiéru…

Pátý semestr byl díky dlouhým, podnětným rozhovorům s Alexem nejhezčím obdobím mého života. K mé spokojenosti přispěl i úspěch mimo školu. Zásluhou dvou hodných lidí, kteří za mou plachou povahou a zvláštním chováním rozpoznali publicistický talent, jsem začala psát recenze do časopisu Týždeň.

Jenže pak přišly vánoční prázdniny. Dlouhé dny bez struktury, bez povinností, bez kontaktů s lidmi přivábily depresi, která čekala poblíž, aby mohla ovládnout mou mysl. Zase mi má existence začala připadat nicotná, opět jsem se začala považovat za naprosto neschopnou, svět se mi zdál nepřátelský a zlý.

Logika deprese

Teď jasně vidím ten kontrast mezi skutečností, ve které ke mně byl milý a tolerantní nejenom Alex, ale i spolužáci a lidé z kostela, a těmi pocity naprosté izolovanosti. Dnes zřetelně vnímám rozpor mezi mým brutálním sebepodceňováním a pochvalným hodnocením spolužáků, pedagogů i redakce časopisu.

Jenže taková je logika deprese. Působí jako tmavý inkoust vlitý do průhledné sklenice s vodou, stále více proniká do vaší interpretace reality, až nakonec všechno zůstane jenom temné a zoufalé.

Na prvním poprázdninovém setkání jsem vylíčila tyto pocity Alexovi – a tím období našich obšírných debat skončilo. Prý osobní záležitosti nepatří do akademického diskurzu, a proto se odteď budeme bavit výlučně o mé bakalářce. Tečka.

Alexovo počínání mi zůstalo záhadou. Pořád jsem žila v zajetí autistického egocentrizmu, který mi nedovoloval dívat se na věci z jeho perspektivy. Neviděla jsem, jak nepříjemně na něj musely působit všechny ty snůšky negativních pocitů.

Pocity zmatku, zrady a smutku, které ve mně tohle setkání zanechalo, jsem chtěla potlačit psaním bakalářské práce. Ovšem nešlo to vůbec snadno, byť filozofování o společnosti byla moje oblíbená činnost.

Vůbec si sednout za počítač mě stálo značné úsilí. Napsat jeden souvislý odstavec mi zabralo neskutečně moc času. V hlavě se mi objevila nějaká myšlenka, ale než jsem ji stihla zaznamenat, byla pryč a její místo zaujala kupa jiných.

Přemítala jsem, které z nových nápadů zařadit do textu a najednou mi myšlenky ulétly úplně jiným směrem. Aniž bych si to uvědomila, moje mysl opustila téma individualizace a já se ztratila ve snech nebo vzpomínkách na zajímavý film. Pořád mě napadala spousta činností, jež vyžadovaly mou okamžitou pozornost: zalít kytky, zkontrolovat poštu, uspořádat knihy.

Až 75 % diagnostikovaných má k Aspergerovi přidruženou poruchu pozornosti, což je můj případ, nebo poruchu pozornosti s hyperaktivitou.

A tak to bylo pořád, hodinu po hodině, den po dni. Tahle těkavost, někdy výraznější, jindy nenápadnější, se mnou je od dětství až dodnes. Důvod mi dlouho zůstával utajený. Často se mi zdálo, že musím být hodně hloupá, když mi skoro v každé situaci činí takové potíže soustředit se.

Všechno špatně

Až o pár let později jsem zjistila, že problémy s pozorností jsou při Aspergerově syndromu dost běžné: až 75 % diagnostikovaných k němu má přidruženou poruchu pozornosti, což je můj případ, nebo poruchu pozornosti s hyperaktivitou. Bylo velkou úlevou zjistit, že tyto problémy nevyvěrají z intelektuální omezenosti ani lenivosti, ale mají neurologickou příčinu.

Když se mi přes potíže s pozorností povedlo dokončit první kapitolu, hrdě jsem ji odevzdala Alexovi a čekala pochvalu. Alex však neskrýval rozpaky. Na mou bezelstnou otázku, co je tam špatně, klidně odvětil: „Skoro všechno.“

Měl pravdu. Text byl nesourodý, bez vnitřní logiky skákal z jednoho tématu k druhému. Soustředila jsem se na jednotlivé myšlenky a uniklo mi, že se text vnitřně rozpadl do odstavců, které spolu téměř vůbec nesouvisely. Takhle funguje autistická mysl: zaměřujeme se spíš na detail, zatímco celek často ztrácíme ze zřetele.

Alex si taky všiml názorové nevyváženosti odevzdané kapitoly. Psát vědecký text (třeba bakalářku) dle mne znamenalo najít v odborné literatuře podporu pro své názory a pak je sepsat s odkazy na příslušná díla. S naprostou samozřejmostí jsem předpokládala, že můj pohled musí být vždy správný. Jestli někdo nesouhlasil, byl v mých očích buď hloupý nebo měl málo informací.

Mým úkolem pak bylo poskytnout mu nové poznatky, aby konečně opustil svůj mylný postoj. Tohle je jenom další projev té samé sebestřednosti, která mi bránila pochopit příčinu komunikačních nedorozumění s Alexem.

Čekaly mě měsíce přepisování, opravování a korekcí textu. Úsilí se ale vyplatilo. Alex zakončil svůj nadšený posudek mé bakalářky návrhem, abych část práce přepracovala do podoby vědeckého článku. Zdálo se mi, že se blížím k svému cíli, kariéře sociologa.

Psaní mě navíc přivedlo k reflexivitě, k potřebě stále kriticky pohlížet na napsané věty a tázat se, jestli je to opravdu tak, nebo je potřeba text poopravit. Poprvé v životě mi došlo, že můj původní názor nemusí být definitivní pravda a že je možné, ba dokonce potřebné ho pod vlivem nových zjištění měnit. Opouštěla jsem svůj vyhrocený egocentrizmus.

Musím se hodně dlouho odhodlávat vstoupit do neznámého obchodu nebo restaurace. Když nemám zrovna dobrý den, vůbec se neodvážím vejít.

Můj první drink

Začala jsem si pomalu uvědomovat, že kritizovat společnost je mnohem snadnější než pokusit se něco dělat se svým životem. Abych trochu posunula hranice mých možností, rozhodla jsem se jet na filmový festival do Karlových Varů. Jako novinář, napsat reportáž.

Řeknete si, že to pro dospělého, inteligentního člověka není nic těžkého, vždyť studenti běžně procestují nejen celou republiku, ale i Evropu nebo Ameriku. Ovšem já nikdy nebyla sama mimo domov. Cestování přináší změny a nepředvídatelné situace – dvě věci, které lidé s poruchou autistického spektra zpravidla nesnášejí nejvíc.

Nová místa ve mně vyvolávají úzkost. Musím se hodně dlouho odhodlávat vstoupit do neznámého obchodu nebo restaurace. Když nemám zrovna dobrý den, vůbec se neodvážím vejít. Už léta chodím pořád do McDonald´s, protože přesně vím, že v každé restauraci v Brně, Bratislavě i Karlových Varech můžu čekat stejné jídlo a téměř totožné uspořádání interiéru.

Dokonce i pořadí otázek, které mi při objednávání klade obsluha v charakteristickém oděvu, je identické. Tato předvídatelnost, která jiným lidem zpravidla připadá fádní, působí na mě velice uklidňujícím dojmem. 

Tehdy jsem ale sebrala všechnu svoji odvahu a vyrazila do Varů. Počáteční úzkost z neznámého prostředí ze mne díky uvolněné atmosféře festivalu brzo opadla. Dny plné filmů a dlouhých procházek po lázeňské kolonádě byly magické a povznášející. A když jsem jednou večer – s visačkou „press“ na krku a sklenkou mojita v ruce (to byla moje vůbec první sklenka alkoholu v životě!) – seděla ve festivalovém hotelu a podle filmového katalogu plánovala program následujících dní, cítila jsem se hrozně dospěle. Normálně. Tenhle příjemný pocit ve mně dozníval i po návratu zpět.

Kouzelný pocit

Tohle léto mě čekal ještě jeden příjemný týden mimo domov. Kamarád z kostela mi ve snaze více mě zapojit do společnosti doporučil letní pobyt pro dospělé, který pořádala nezisková organizace založená lidmi z naší církve. Tahle rada se ukázala naprosto geniální.

Drtivá většina účastníků pobytu byli čtyřicátníci s velkým pochopením pro výrazného introverta s poněkud zvláštními projevy. Úzkostné reakce a depresivní nálady mě neopouštěly ani tady, chvíle spokojenosti v rychlém sledu střídaly okamžiky plné smutku a slz. Zůstala se mnou i má neschopnost iniciovat kontakt.

Kolikrát jsem si, nejenom na tomhle pobytu, přála začít se s někým přirozeně bavit. Místo toho jsem jenom bezcílně bloumala po hotelu a okolí v naději, že se ke mně někdo „přihovoří“. Skvělé bylo to, že někteří lidé si se mnou opravdu začali povídat a já si připadala jako součást společenství. Jak kouzelný pocit.

Po těchto dobře zvládnutých pobytech jsem propadla naivní představě, že směruji k normalitě a brzo budu jako všichni ostatní. Tahle iluze ovšem nevydržela dlouho.