Taková přeci nejsem!

Požádali jsme naše odborníky o krátká zamyšlení na téma „jak si nebrat věci osobně“. Odpovídá psychoterapeutka Leona Dyrehauge:

„Když  přede mnou někdo něco zmíní a já si to vezmu osobně, už vím, že je to proto, že se mě to týká. A to bytostně. Dotkne se mě to a většinou se dost urazím. Teď už to neberu tak tragicky, protože to umím využít.

Je mi totiž jasné, že je ta věc, kterou jsem si vzala tak osobně, velmi důležitá. A tak začnu přemýšlet o tom, proč se mě to tak dotklo, proč je to pro mě tak citlivé místo.

Dost často je to tak, že to, co si vezmu osobně, je pravda. Je to nějaký fakt o mně samé, který se mi příčí, nelíbí se mi, hnusí se mi. Nejsem připravená ten fakt přijmout za vlastní. Taková přeci nejsem, nechci být a nikdy nebudu. Jenže v hloubi duše už vím, že je to pravda, že taková jsem a že je možná na čase si to přiznat a prostě to přijmout.

Mohlo by vás zajímat

Nenechte se unést

V návalu emocí řekneme nebo uděláme něco, čeho vzápětí litujeme. Jak emoční únosy zvládat?

Přečíst článek

Jakmile se mi celý tenhle proces podaří, už nemám potřebu si to příště brát osobně. Už mě to neuráží, protože už mám v sobě jasno. I když to není příjemné, tak je to skvělá příležitost něco se o sobě dozvědět a zase se trochu posunout dál.“

Jaké jsou vaše zkušenosti? Jak se vám daří nebrat si věci osobně?