Na začátku krize střídá krizi, kolotoč alkoholu, depresí, pocitů viny se točí rychleji a rychleji, z práce jsem vyhořelá, hledám důvody, proč žít. Společně se zbraní v ruce přichází rozhodnutí vyhledat pomoc. Kde ji ale najít? Chtělo by to někoho zkušeného, kdo mi bude vyhovovat. Najdu takového? A jsem toho vůbec hodna? Jako zázrakem na mě vyskočí odkaz kpsychologovi.cz, kde pomáhají s hledáním psychoterapeutů. Je to formou dotazu přes e‑mail, momentálně nejsem schopná s někým mluvit po telefonu. Je to bezplatné a po uvedení požadavků na terapeuta, město, formu platby pošlou odkazy na vyhovující terapeuty, další kontakt už je čistě na mně samotné. Díky nim jsem našla Terezu Ševčíkovou.

Při prvních sezeních si Terezu stále držím od těla, nechci ji pustit k sobě, dokud si nebudu jistá, že jí můžu věřit, a hlavně že já sama si jí dovolím věřit. Jsou to pro mě dvě odlišné věci. Otevřu se jen jednou. Po několika našich sezeních si podáváme ruce, začínám se uvolňovat, napětí opadává a jsem schopna se Tereze pozvolna otevírat.

Do té doby jsem byla v takové křeči, nervózní, napjatá, často jsem měla chuť se před sezením napít. V hloubi duše jsem se bála, s napětím čekala, kdy přijde ta odmítavá reakce, kterou jsem tak dobře znala, když jsem chtěla vyjadřovat svoje nejhlubší emoce, starosti a strachy, než jsem se úplně uzavřela do sebe. Její přístup byl pro mě zcela nový.

První sezení je seznamovací, zkouška sympatií a toho, jestli vztah terapeut a klient bude mezi námi dvěma fungovat. Dospěla jsem k názoru, že mi Tereza sedí, a po vyplnění úvodního dotazníku jsem na ni vybalila, že mám velmi blízko k sebevraždě. Že mě ta myšlenka svírá a už nevidím jiné východisko. Sezení trvá jen hodinu, přijde mi to málo, mám toho ještě na srdci hodně. Když už se konečně rozpovídám a jdeme k jádru věci, končíme. Další setkání nám vyjde až po Novém roce.

Vydržet další týden

Nejtěžší je pro mě přečkat období do další konzultace, mezitím přicházejí pochybnosti. Říkám si, jestli to vůbec zvládnu střízlivá. Přicházejí probdělé noci, pocity bezmoci, viny a vnitřní kritik, který mi našeptává, že všechno, co dělám, je zbytečné a nemá to cenu. Že se nic nezmění a je to k ničemu. Snažím se nepít. Nemyslet na smrt.

Konečně: dočkala jsem se dalšího sezení, a co hlavně, přežila jsem. Probíráme to společně, vyprávím Tereze, jak jdu do přírody s kamarádkou, ale jediné, co mě zajímá, je na kterém stromě se oběsím, nebo jak a kdy se objevují vtíravé myšlenky na smrt. Mluvím o tom, jak jsou to obtěžující pocity a jak se jich nemůžu zbavit. Dostávám kontakty na krizové linky, které fungují nonstop. Mám je jako pojistku.

Představa, že když už chodím na terapii, tak je nebudu potřebovat, je mylná – po pár dnech jsem na tom zase zle a vážně uvažuju o tom, že zavolám. Krize přicházejí hlavně v noci nebo brzy ráno, kdy se cítím rozlámaná, vyčerpaná, bez energie, zoufalá. Chce se mi brečet, všechno pro mě ztrácí význam. Jsem na sebe tvrdá, nemám se sebou slitování a nakonec žádné z čísel nevytočím.

Vyčerpávající boj mého já se sebou samým pokračuje. Brzy už si plánujeme sezení na každý týden, stále je to těžké vydržet. Postupem času se s tím naučím pracovat, beru to tak, že musím přečkat už jen týden, víkend, den… a budu v bezpečném prostoru mluvit o všem, co mě trápí a co mám za sebou. Začínám psát, chci jen najít spouštěč nepříjemných pocitů, úzkostí, viny. Pomáhá mi to utřídit si myšlenky, pojmenovávat pocity, které jsou pro mě úplně nové, píšu si sama pro sebe, později využívám psaní v terapii. Povídáme si o hodnotě člověka a já poznávám tu svou.

Pomalu se uvolňuju, už nejsem v křeči, tady nemusím bojovat se skrýváním svých pocitů. Začínají se objevovat i světlé chvilky. Dovoluji si Tereze věřit. Konečně se cítím na první lidský kontakt a podáváme si spolu ruku, pouštím ji k sobě a otevíráme téma zneužití v dětství.

Trauma si přehrávám neustále dokola, jako už tolikrát během minulých let. Hledám, jaké náznaky toho, co se chystalo, jsem přehlédla. Pátrám po tom, co jsem měla nebo mohla udělat jinak, jaké jsem vysílala signály. Hlavně jsem se měla bránit, kdo jiný než já. To se mi honí hlavou neustále dokola.

Krok dopředu a dva zpátky

Teď si zpětně uvědomuji, že prožíváním oné noci stále dokola a hledáním vlastních chyb jsem se od minulosti nedokázala odpoutat a žít v přítomnosti pro mě bylo nemožné. Topila jsem se v nesnesitelných pocitech viny a trestala se za to, že jsem se nebránila. V průběhu terapie přichází náhlé zhoršení, padne návrh na návštěvu psychiatra.

Ze začátku zarputile odmítám tuhle možnost, ale moje zoufalství nabírá na síle, vracím se na začátek a začínám myslet na sebevraždu zase stále častěji. Znovu to probíráme, ptám se Terezy, jestli si myslí, že je to opravdu nutné, nakonec dávám na její radu a jdu do toho. Beru to tak, že je to pro mě momentálně menší zlo. U psychiatričky se domlouváme na tabletách z bylin na spaní a na další návštěvě. Lístek s čísly na krizové linky nosím pro jistotu neustále u sebe, dochází mi, že není čas si nic nalhávat, situace je vážná a co kdyby přišla nouze nejvyšší.

Když přijde noční můra nebo se objeví nová vzpomínka, cítím se zase jako ta malá holka, mám strach, cítím se ohrožená, obnažená, znovu ztracená, nechráněná. Snažím se vpít do stěny nebo do postele, prostě nebýt, stát se neviditelnou, aby mě zlo nemohlo znovu najít. Situace se mi zdá bezvýchodná. Nepiju jako dřív, ale stále je pro mě alkohol nejlepší ventil.

Začínám odpočívat, s Terezou probíráme činnosti, které mi dříve dělaly radost. Pomalu se k nim vracím a přidávám nové: jóga, procházky v přírodě, malování, psaní. Cesta je to dlouhá, přibývá víc otázek než odpovědí, udělám jeden krok dopředu a pak dva, tři zpátky. Je to frustrující, ale musím vydržet, být trpělivá. Jak Tereza říká, je to proces.

Do těla, do nitra

Stavy dobrých nálad a hlubokých propadů jdou ruku v ruce s tím, jak probíráme zneužití v dětství, tragickou smrt mého kamaráda a dvě náročné operace páteře a mozku, které mi brání sportovat jako dřív. Sport byl pro mě neocenitelný ventil, jsem zoufalá, že se nemůžu hýbat jako dřív, a na doporučení začínám s jógou. Uvažovala jsem o ní už dřív, ale měla jsem představu, že mi nemá co nabídnout. Teď chodím na individuální lekce.

Ze začátku jsem si připadala nepatřičně, spoustu pozic i samotné dýchání a meditaci jsem zvládala jen těžko. Bylo pro mě obtížné najít v sobě klid. Byla jsem roztěkaná, obtížně jsem se vyrovnávala s tím, že pro mě dříve normální pohyby nezvládám. Po několika lekcích jsem zjistila, že sama sebe začínám vnímat jinak. Přestala jsem se srovnávat s minulým, tvrdým sportovním já, byla jsem najednou sama se sebou spokojená, když jsem po lekci odcházela, a stačilo mi k tomu jen vědomí, že se v józe pohybuju tak, jak v dané chvíli je pro mě možné. Od té doby je pro mě jóga jeden z ventilů nepohody.

Někdy na jaře, kdy máme za sebou zhruba čtyři měsíce práce a z hodinových konzultací se staly dvouhodinové, se spánek zlepšuje. Snažím se víc odpočívat a vnímat, co si tělo žádá, snažím se s nikým nesrovnávat a učím se říkat ne. Občas se mi vybaví další vzpomínky. Na jedné ze schůzek probíráme otázku, co mi nejvíce brání v uzdravování. Za mě je to nejvíc pocit viny a s ním ruku v ruce vnitřní kritik.

Tereza je mi průvodcem při cvičení z knihy Pečuj o své démony. Účelem je přestat vyživovat svého démona, nebojovat s ním, dát mu, co žádá, a nechat ho odejít, zároveň si vytvořit spojence, jednoho nebo i několik. Přiznám se, že jsem trochu skeptická, ale samotnou mě zajímá, jestli mi to může pomoct. Dávám do toho všechno, postupuju přesně, jak mě Tereza vede, a ono se to povede: najednou byl pocit viny pryč, vnitřní kritik byl sám a už na mě nestačil.

Dokonce se mi podařilo vytvořit si spojence, který je mi teď k dispozici pokaždé, když cítím nějakou nepohodu nebo mám zlý sen. Najednou je všechna tíha pryč, už nemusím bojovat s vinou, s kritikem. Je to až povznášející, osvobozující pocit. Úleva z vědomí, že mě nebudou pronásledovat do konce života. A když se náhodou objeví, už vím, jak na ně, a to mi vlévá do žil novou energii a sílu jim čelit. Asi nejsem tak beznadějně ztracená, jak jsem si myslela. Tohle je okamžik, kdy se začíná vracet víra v sebe a v to, že bude líp.

Píšu teď skoro po každé návštěvě, pomáhá mi být v přítomnosti. Když píšu, nevnímám nic jiného, jsem tady a teď. A papír snese všechno.

Setkání s duchem

Čím více si věřím, tím víc mám snahu řešit problém do hloubky a otevírám další témata. Až zpětně jsem si dokázala uvědomit, jak moc mě vztah k trenérovi a k celému prožitému traumatu ovlivňoval. Nejdříve jsem se zabývala myšlenkou, co bych dělala, kdybych trenéra potkala. Jako dítě jsem prožívala strach a ten způsobil, že jsem se vyhýbala místům, kde bychom na sebe mohli narazit.

Jak jsem dospívala a uvědomovala si, co na mně bylo spácháno, toužila jsem po konfrontaci. Vymlátila bych z něj duši, kdyby to bylo možné. Zajímalo by mě, jestli si vůbec uvědomoval, jak moc mi ublížil, jestli to bral jako něco špatného. V tom jsem žila jako v bublině, nedokázala jsem se od toho odpoutat.

Stále ovlivňoval každé moje rozhodnutí, všechno jsem podřizovala důsledkům prožívání traumatu, měl můj život v hrsti. Svým jednáním mě připravil o možnost mít svoji vlastní rodinu. Stále jsem k němu byla určitým způsobem připoutaná. Po 25 letech se moje přání konfrontace skoro splnilo. Jeho samotného jsem neviděla, pozdravila jsem se jen s jeho ženou a šla dál.

Už jen samotné vědomí, že je nablízku, stačilo. Až doma, hned jak se za mnou zavřely dveře, jsem se cítila v bezpečí. Utíkala jsem, i když jsem jen šla. S Terezou jsem to probrala hned na následujícím sezení. Povídáme si a já říkám, že už mě nebaví, jak mě omezuje v prostoru, nechci brát ohledy na to, kde ho můžu potkat, chci si určovat sama, kam půjdu a nepůjdu. Vina je na něm a ne na mně, já už se omezovala dost. Už nebude ovládat mě ani můj život.

Jen jsem to dořekla, cítila jsem se volná, ničím nespoutaná – konečně jsem si vzala otěže ke svému životu zpět. Cítím se, jako bych vyrostla. Po vědomém rozhodnutí, že mě nebude omezovat ve svobodě pohybu, jsem mu vrátila břímě, které jsem kvůli němu nosila na ramenou 25 let, a vzala si konečně svůj život zpět. Pouta, která nás svazovala, spojovala, jsem dokázala zpřetrhat. Je to obrovská úleva.

Co cítíte teď, Kiro, ptá se Tereza. Chvíli přemýšlím, jak ten pocit pojmenovat. Cítím odpuštění. Samotnou mě to překvapilo – mnoho let jsem si představovala, jak s trenérem v dospělosti bojuji, vyříkáváme si to spolu, ale bojovala jsem s ním, nebo s pocitem viny a sama se sebou? Teď už je mi to jedno, ať jsem bojovala s čímkoliv. Už k němu necítím zášť, odpor, spíš ho lituju, je to pro mě určitým způsobem ubožák, chudák. Sama nechápu, jak jsem k tomu dospěla, svým jednáním mi vzal dětství, sebeúctu, důvěru v lidi. Zasel ve mně semínko strachu, hanby, studu, pochybností o sobě samé, pocit viny.

Nabízí se i další otázka: když mi něco vzal, existuje i něco, co mi dal? Dlouho nad tím přemýšlím. Udělal ze mě takového člověka, jakým jsem dnes. Tohle trauma mě zkrátka zformovalo do člověka se smyslem pro spravedlnost a morálku, se schopností obětovat se za ostatní, dal mi odvahu zastávat se slabších a chránit je, dát jim pocit bezpečí, jaký já jsem nepoznala. Sebedisciplínu, kterou využívám v terapii.

Už nikoho nesoudím jako dřív. Po tom všem, čím jsem si prošla, dokážu lépe pochopit lidi: jak se chovají, proč pijí. Třeba také řeší svůj problém pitím, agresí, tak jako jsem to řešila já. Napadala mě i otázka, proč já? Za co mě bůh trestá? Ale nikdy mě nenapadlo zeptat se, proč ne někdo jiný.

Dneska to vnímám tak, že je to vlastně dobře, že si vybral zrovna mě: byla a jsem dost silná, abych si řekla o pomoc a vypořádala se s tím. Snažím se z toho všeho vyjít ještě silnější a odolnější. Mám to jako pilíř, o který se můžu opřít.

Jak terapie postupuje, vidím pokroky. Jde to se mnou nahoru a dolů, ale intervaly mezi obdobím pohody a propadů do nepohody se prodlužují. Lepší nálada už zůstává déle, jsem ale opatrná, moc dobře vím, jak křehký je to stav. Jak křehká jsem já samotná. Stačí, abych byla unavená, stačí přestat vnímat své potřeby a pocity a všechno se vrací do starých, naučených zvyků.

Na posledním setkání jsem konečně dala tomu temnému stínu, co se kolem mě vznášel, jméno. Teď, s tím jménem je to skutečné. Než jsem ho vyslovila, snad jsem doufala, že je to jen sen, stále jsem v hlavě měla něco, co mi říkalo, že mně se to přece nemohlo stát, i přes to všechno prožívání kolem. Teď, po vyslovení trenérova jména, mi skutečně došlo, že se mě to týká. Duch, který se vznášel nade mnou tu noc, dostal obličej, hlas.

Do té doby byl pro mě nedosažitelný, neviditelný, černá chobotnice. Teď už můžu mluvit ke konkrétní osobě. Další krůček k uzdravení. S příjmením mám ještě problém, bojím se, že po jeho vyslovení bych mohla ztratit jistotu, kterou mi Tereza dodává. Ujistila mě, že je vše v pořádku. Odcházím s dobrým pocitem.

Za pár dní ale přichází propad, nejsem schopna dostatečně si odpočinout, cítím, že je toho na mě najednou moc. Když se vracím po práci domů, mám chuť se napít. Po roce a půl se vrátila i myšlenka na smrt. Moc toho nenaspím, noční můry se zhoršují. Už dlouho se mi nestalo, abych ze spaní křičela. Cítím se křehká a bojím se, že se rozsypu.

Zazděná vzpomínka

V souvislosti se sexuálním násilím cítím, že tam visí ještě nějaký nevyřešený pocit, prožitek, myšlenka, která se zrodila během zneužití a stále mi uniká. Byla zazděná v podvědomí, až jsem na ni doslova zapomněla. Nicméně jsem se k tématu vracela přes různé články, které mě zraňovaly, a hledala něco konkrétního, společný bod nám všem.

Stále jsem nic nenacházela, a tak jsem si myslela, že je se mnou něco jinak. Dlouho jsem nevěděla, jak to uchopit, popsat, kde hledat, co je spouštěč. Dneska jsem popsala situaci, která to celé vystihovala. Která mi unikala, nebo jsem se ji bála vyslovit nahlas, protože si připadám jako blázen, když mě napadá něco tak nemožného.

Když jsem byla paralyzovaná strachem, napadla mě myšlenka, že trenér se musí bát snad ještě víc než já. Zároveň mi to dneska připadá šílené. Možná jsem tím chtěla omlouvat nebo pochopit nemožnost celé situace a od toho všeho se zachránit. Měla jsem pocit, že dělám něco špatného, a když byl toho součástí i on, mám na tom všem spoluvinu.

Zatím nejtěžší okamžik v terapii. Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe, nebyla jsem na to vůbec připravená. Najednou se mi klepe hlas, hrnek v ruce tisknu tak silně, jako bych ho chtěla rozdrtit, žaludek na vodě, nohy z rosolu. Pocit viny ani vnitřní kritik se neozývá, díky bohu. Cítím třes v rukou, jen co si vybavím tu vzpomínku.

Vidím se v hotelovém pokoji, trenér se nade mnou vznáší jako duch, mám ohromný strach. Je všude okolo mě, obklopuje mě, prochází mnou tak moc a hromadí se ve mně, až můj mozek přepne a já si říkám, že trenér se musí bát ještě víc než já. Prostě to tak musí být. Jinak to není možné.

Rozdýchávám to ještě venku a cestou se mi dělá fyzicky špatně. Po oklepání se z prvotního dnešního šoku se chvilku cítím dostatečně silná tuhle vzpomínku změnit, vyřešit. Určitě budu chtít, aby mě tím Tereza provedla, a společně ji změníme. Připravím se na to a počítám i s tím, že to nebude jen na jedno sezení. To, že tuhle traumatickou vzpomínku už nemám zapotřebí řešit pomocí alkoholu, je pro mě známka, jakou cestu už jsem urazila.

Přichází to ve vlnách. Na zastávce a během dne mám pocit, že mě síly opouštějí a mé odhodlání změnit vzpomínku slábne. Přichází noc, nemůžu usnout, přichází uvědomění, prozření, poznání, tenhle pocit už znám. Ano, přesně tenhle strach jsem cítila onu noc a pak ještě následujících několik dní. Tíží mě to, jako kdybych měla v žaludku kamení. Jako kdybych v břiše měla díru, do ní padají části mě a jsou nenávratně pryč. Přistihnu se, jak zase zatínám zuby a nechci se zlomit pod tíží okamžiku.

Tereza mi jednou položila otázku, zda se cítím zachráněná. Necítím. Jen už dokážu plout na hladině. Cesta uzdravování není snadná a zdaleka není přímá, já jsem zrovna teď na křižovatce, na jedné z mnoha. A tak budeme společně pokračovat.

Kira, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.