Čtenářka Hanka si u svého partnera všímá syndromu vyhoření. „Je to velmi komplikované, právě kvůli tomuhle spolu zatím ani nebydlíme,“ napsala nám do redakce. „Chtěla jsem ho opustit, že mě nemiluje a nesnaží se, a až díky tomuhle článku jsem pochopila, že by to asi byla chyba, že spíš potřebuje pomoct. Jak s ním o tomto tématu vůbec začít hovořit, aby nad tím opravdu začal přemýšlet a neuzavřel se ještě víc?“

Hanka mluví o článku Radkina Honzáka Syndrom vyhoření: pro úvod do tématu můžete začít u něj. Další úvahy a odpovědi jsou roztroušené po různých článcích a videích Psychologie.cz, takže budu rovnou odkazovat právě na ně.

Hledání společného štěstí

Co se přístupu k nemocnému člověku týče, základní rady skvěle shrnuje Nela Wurmová v článku Když má přítel depresi. Jakkoli mluví o depresi, její poučky platí i pro jiné problémy: bolest nebo vyčerpání partnera možná svým způsobem vnímáme a chápeme, ale přímý přístup k jeho prožívání nemá nikdo jiný než on sám – a tak mu s nimi těžko můžeme poradit. Zato s ním můžeme mluvit nebo mu pomáhat v praktických záležitostech, které zrovna nezvládá. A taky jej přizvat k činnostem, které by mu mohly ulevit: třeba k procházce nebo k posezení v kavárně. Na druhou stranu je dobré netlačit, protože nevíme, jestli má na danou činnost dost sil.

Jenže dává vůbec smysl považovat někoho, kdo se nám jeví být vyhořelý, za nemocného? Byť syndrom vyhoření snižuje osobní komfort a pracovní efektivitu, ze dvou světových psychiatrických manuálů jej jeden (DSM) vůbec nezná a druhý (ICD) popisuje jako jev, který může ovlivňovat zdraví, ale nemocí sám o sobě není. Syndrom vyhoření je lidskou reakcí na špatně zorganizovanou práci, která člověku dlouhodobě přináší víc stresu než uspokojení. Člověk z takového stresu přirozeně onemocnět může, ale na samotném vyhoření nic nemocného není.

Což může být při přístupu k druhému člověku důležité. Nepřicházíme k němu totiž z pozice odborníka, který odhalil „poruchu“, již si „postižená“ osoba neuvědomuje – ale jako docela obyčejný kamarád, příbuzný nebo partner, který má pocit, že druhý něco dělá špatně. Dalibor Špok vyhoření trefně přirovnává k nadváze. Možné zdravotní důsledky partnerovy obezity nás mohou děsit, jeho obezita se nám může nelíbit – ale nemáme patent na pravdu při podávání dietních doporučení ani právo druhého soudit za to, že nežije ideálně. A s pracovními návyky je to úplně stejné.

Z tohoto pohledu se jedná o záležitost partnerské komunikace, o níž mluví Michal Mynář. O psychologii přesvědčování pak píše Jozef Melichár: klíčovou roli při přesvědčování nehrají argumenty samy o sobě, ale schopnost ptát se, co chce a potřebuje ten druhý. Teprve když to poznáme, můžeme mu nabídnout řešení, které bude v souladu jak s jeho cíli, tak s těmi našimi – ať už se snažíme prodat nemovitost nebo přimět druhého k odpočinku.

V oblasti partnerské komunikace na důležitost ne‑přesvědčování upozorňuje Michal Mynář v rozhovoru Na pravdu ve vztahu zapomeňte. Naším cílem by nemělo být přesvědčit druhého o své pravdě, ale domluvit se. Za snahou řešit partnerovo vyhoření se skrývá docela přirozená touha po štěstí a spokojenosti dvou lidí. Hledat právě ji – ptát se, jak bychom oba mohli být šťastní a spokojení – může být efektivnější než se soustředit výhradně na problém vyhoření. Pro hledání štěstí navíc není vůbec nutné zabývat se otázkou, jestli partner vyhořelý je, nebo není, případně jestli (si) to přizná. Zbydou jen dva lidi a jejich společné štěstí: nic kontroverzního, co by mohlo vést k nedorozumění.

Vyhoření na psychiatra není – ale osm hodin intenzivní práce je moc

Z druhé strany: fakt, že syndrom vyhoření není nemocí, ještě neznamená, že vyhořelý člověk nemocný být nemůže. Tucet a jeden možný příznak syndromu vyhoření, které v už zmiňovaném článku popisuje Radkin Honzák, totiž mohou doprovázet kdeco: od obyčejné špatné nálady přes úzkosti, deprese nebo jiné psychiatrické potíže po organické změny mozku při nastupující demenci. Anebo třeba těhotenství. Navenek to příliš poznat není – a proto nemocné směřujeme k lékařům.

Osobně bych tak v podobné situaci, v jaké je se svým partnerem čtenářka Hanka, ze všeho nejdřív zvažoval, jestli partnerku považuji za nemocnou. Pokud ano, příliš bych se nezaobíral pracovním stresem, který k tomu mohl přispět, a v první řadě bych s ní mluvil o možnosti nějakého vyšetření nebo léčby. Pokud ne, mluvil bych o svém pocitu, že nejsem šťastný a že mi úplně šťastná nepřipadá ani ona. Snažil bych se ale nezaměňovat svůj osobní pocit s nějakou objektivní pravdou.

Partneři samozřejmě mohou s našimi závěry, požadavky a názory nesouhlasit. V kontextu pracovního nasazení se nad takovou situací podrobněji zamýšlí Nela Wurmová v článku V práci radost, doma stres. Pokud máme za partnera člověka, který chce prací trávit víc času než my, můžeme udělat dvojí: přijmout to (najít oporu a smysl i jinde než ve vztahu a nečekat doma s pohledem zabodnutým do hodinek, ale taky naučit se říkat si o to, co potřebujeme), nebo odejít (už nás to prostě jen trápí a víme, že potřebujeme pozornosti víc).

Ale abych neutekl od původní otázky: syndrom vyhoření skvěle popisuje zmiňovaný rozhovor s Daliborem Špokem Vyhoření je jako nadváha. Pokud bych chtěl někomu nasadit brouka do hlavy, dal bych mu přečíst právě ten. Zejména proto, že nepřehání, nedělá z usilovně pracujících lidí psychiatrické pacienty, ale střízlivě upozorňuje, že zatímco osm hodin práce na poli možná zvládnout jde, osm hodin intenzivního soustředění naše dlouhodobé možnosti přesahuje.

„Musíme se oprostit od té tolik atraktivní představy, že naše pracovní doba bude tvořena kontinuem vrcholného výkonu, které nám vyplní těch tradičních osm hodin denně. Takové vypětí náš mozek prostě nezvládá, alespoň ne dlouhodobě. Mozek nemá čidla únavy jako svaly, jeho vyčerpání poznáme jen nepřímo. O to víc hrozí vyhoření,“ píše Špok. A dodává, že jiné řešení než odpočinek neexistuje. A že se vyhoření nezbavíme za týden. Proto je taky srovnává s tou obezitou – a proto je taky lepší vyhoření předejít.