Pro klinickou depresi je typický dlouhodobě přetrvávající smutek, pocity beznaděje, zoufalství, prázdnoty, bezesmyslnosti života i světa, vyčerpanost, snížené sebevědomí, výčitky a sebeobviňování. Projevy bývají různé. Lidé se často stahují ze sociálních kontaktů a z činností, které jim dříve přinášely potěšení. Může klesat jejich pracovní výkon, zapomínají, dělají chyby z nepozornosti. U vysoce funkční deprese je prožívání perfektně ukryto pod usmívající se maskou. Únava, smutek, vyčerpanost a nechuť cokoli dělat je překryta ještě větší angažovaností, činorodostí a „dobrou náladou“. Příznaky jsou méně závažné, avšak mají tendenci se táhnout v čase, což může vést ke zhroucení, jelikož jednoho dne síly dojdou.

Představme si čtyřicetiletého Lukáše, který pracuje v reklamní agentuře, kde má na starosti zakázky pro top klienty. V zaměstnání se mu daří a je velmi úspěšný. Kolegové ho mají rádi a ve svém týmu je oblíbený. Má manželku a dvě děti. Volný čas tráví zejména s rodinou, je činorodý, veselý a aktivní. Také působí v ochotnickém divadle, kde se angažuje jako herec i režisér. Se svou rodinou i rodinou manželky udržuje vřelé vztahy, často se navštěvují. Navenek Lukáš působí šťastně a spokojeně, jeho vnitřní svět se však od toho vnějšího znatelně liší.

Jeho nitro prostupuje osamělost, hluboký smutek, beznaděj a pocity ztráty smyslu. Je vyčerpaný, nejraději by pořád polehával nebo spal, často se mu chce plakat a neustále ho bolí záda. Ráno se mu těžko vstává, při představě, co bude muset přes den vše zvládnout, propadá zoufalství. Má pocit, že už takhle nemůže dál, že je něco hodně špatně. Jakmile však zmobilizuje všechny své síly a postaví se na nohy, nasadí masku veselého a spokojeného otce, manžela, kamaráda, šéfa, kolegy, začne hrát role a plnit nároky, které se k nim vztahují.

Většinu činností, kterým se věnuje, dělá s nechutí, avšak pokračuje v nich, jelikož se to od něho očekává a on má pocit, že nesmí selhat. A tak plní požadavky svého okolí a tím se čím dál tím více odklání od sebe. Svým pocitům nerozumí, neví, co se s ním děje. Je ale skálopevně přesvědčený, že o nich nemůže nikomu povědět a také že je na něm nikdo nesmí poznat. Vyčítá si, že se psychicky necítí dobře – má vše, co si kdy přál, jiní lidé jsou na tom mnohem hůř, on nemá jediný důvod si stěžovat.

Energeticky náročný provoz

Lukáš se pravděpodobně potýká s vysoce funkční depresí. Takoví lidé vynakládají obrovské množství energie, aby její příznaky zamaskovali. V práci podávají standardní výkony, fungují v rámci rodiny i v přátelských vztazích, mají své koníčky, kterým se věnují, často jsou usměvaví, komunikativní a nápomocní. Zajímají se o své okolí, jsou mu k dispozici, když je třeba. Nikdo nepozná, že se s nimi něco děje.

A o to jim především jde. Všemožnými způsoby zakrýt to, jak se skutečně cítí. Cítí se totiž pod psa. Přestože se maximálně snaží své vnitřní rozpoložení skrýt, může se na povrch dostávat prostřednictvím různých projevů, které však nemusí na první pohled vypovídat nic o tom, že jsou depresivní. Jde často o změny v běžných návycích a zvýšenou únavu.

• Typickým projevem deprese bývá změna chuti k jídlu, a to jak ve smyslu zvýšeného příjmu potravy, tak jejího odmítání. To pak vede k přibývání na váze nebo naopak k hubnutí.
• Dále jsou to změny ve spánkových návycích. Lidé s depresí by mnohdy nejraději stále spali, aby unikli bolestivé realitě, těžko se jim ráno vstává z postele, nemají na to energii a představa celého dne před sebou je paralyzuje. Častá je ale také nespavost, kdy je pak únava přes den natolik intenzivní, že mají obtíže s fungováním.

Tyto projevy se někdy dají zahlédnout, avšak bývají velmi dobře ukrývány, na což je potřeba vynaložit velké množství energie a sebezapření.

Důvody skrývání

Lidé s vysoce funkční depresí jsou velmi často perfekcionisté. Tuto svou přednost, která však má tendenci se snadno vymykat kontrole a přerůstat přes hlavu, využívají k maskování toho, jak se skutečně cítí. Pokud by dali průchod svým opravdovým emocím, nenaplňovali by obrázek, jací by měli být.

A tak napínají veškerou svou psychickou i fyzickou energii k tomu, aby navenek působili šťastně, vesele a spokojeně. Aby vypadali, že se vůbec nic neděje. Tím se ale stávají stále více osamělí, jelikož jsou se svými nepříjemnými pocity sami. Zároveň si je nedokážou vysvětlit, nemohou nalézt příčinu svého emočního rozpoložení.

Lidé s vysoce funkční depresí mají vlivem perfekcionismu zbytnělého vnitřního kritika. Přestože jsou objektivně úspěšní, sami to tak neprožívají. Pro sebe nikdy nejsou dost – dost aktivní, úspěšní, pracovití… Nic si nedarují. Vše musí být na sto procent, jinak je to celé špatně. Tato přísnost vůči sobě samému také často vede k syndromu podvodníka. Jelikož sami sebe prožívají jako méněcenné a neschopné, své úspěchy přičítají náhodě nebo nějaké chybě, obávají se, že vše bude odhaleno.

Sebehodnotu prožívají jen skrze uznání, úspěch nebo dokončené úkoly. Pokud se jim tohoto nedostává, necítí ze své práce skutečné uspokojení, jelikož obava, že někdo odkryje jejich „neschopnost“, je obrovská. Příliš přísný vnitřní kritik také stojí za tím, že není možné si dovolit zpomalení, vypustit některé zbytné činnosti nebo je delegovat. Vše musím obstarat já, jelikož se to ode mě očekává, a v žádném případě nemohu selhat.

Lidé mohou skrývat, že se necítí psychicky dobře, také proto, že se starají o ostatní. Visí na nich fungování jejich rodin, týmů, v přátelských vztazích jsou to oni, na koho se ostatní obrací, jdou si k nim pro vyslechnutí a pomoc. Péče a starost o druhé je na prvním místě. Jsou to „tahouni“, kteří cítí velkou zodpovědnost za to, že na ně ostatní spoléhají. Přestože se tedy necítí dobře, navenek ukazují zcela odlišnou tvář. Očekává se od nich, že jsou vždy „v pohodě“ a k dispozici. Nebo si to alespoň myslí. Nechtějí být pro ostatní přítěží.

Maska pro svět

Přestože osvěta v oblasti duševního zdraví značně pokročila, stále je rozšířený názor, že duševní obtíže a nemoci se týkají pouze „slabých“ lidí. Bolestivé a nepříjemné emoce máme tendenci přehlížet, nepřijímat a potlačovat. Buď nevíme, jak s nimi naložit, nebo si je nechceme dovolit právě proto, že jsou v obecném vnímání znakem slabosti. „Vyřešíme“ je tedy tak, že je odsuneme do pozadí a děláme, že nejsou. Určitou dobu to může fungovat, avšak z dlouhodobého hlediska jde o destruktivní strategii.

Rozšířená je také přehnaná až toxická pozitivita a odmítání zranitelnosti, což vede ke zkreslenému pohledu na bolestivé životní události. Raději volíme přístup v životě se mi neděje nic hrozného, mám kde bydlet, co jíst, jsem zdravá, takže nemám nárok cítit se špatně. Mám vše, co potřebuji, lidi jsou na tom mnohem hůř. Nemám si na co stěžovat.

Realita je však taková, že prožívání vnitřní nepohody, stesků a špatné nálady je vysoce subjektivní. Někdy se cítíme zle, přestože není zjevný důvod. Může toho na nás být jednoduše moc, nemáme na sebe tolik času, kolik bychom potřebovali, neustále plníme něčí požadavky. Ačkoli žijeme v pohodě, celé jsme si to třeba představovali jinak. Za vnitřní rozladou může být nespočet důvodů a mnohé jsou niterného charakteru – nemusíme se nutně potýkat s „náročnými událostmi“.

A co nás vede ke schovávání skutečnosti, že se necítíme dobře? Například strach z reakce osoby, které vše povíme. Pokud se totiž konečně někomu svěříme a on reaguje ve smyslu ty máš přece všechno, na co si vzpomeneš, nemáš důvod si stěžovat, může nás to uvrhnout do ještě větších výčitek z toho, že nám je zle. Nemáme žádný důvod, právě nám to potvrdil i někdo zvenčí. Může to pak ještě podpořit sebemrskačské výčitky, že jsem „nevděčná, rozmazlená a nevážím si toho, co mám“.

Lidé žijící v souladu se svým falešným self, tedy s takovým, které je produktem jejich představy o tom, jací by měli a chtěli být, mohou cítit rozčarování: přestože se snaží dosáhnout vysněného ideálu o sobě a také ho naplnili, pocit štěstí a spokojenosti jim to nepřineslo. Přestože dosáhli svých vytyčených cílů, které mohou mít pro každého jinou podobu, cítí se mizerně.

A tak ignorují, jak jim skutečně je, a nasadí masku mnohdy zejména sami před sebou. Nelze si zkrátka přiznat, že jsem dosáhla všeho, čeho jsem chtěla, mám v životě, co jsem si přála, a je mi zle. Mohlo by to totiž znamenat, že jsem se mýlila v tom, co skutečně chci a kam směřuji. A to může být náročné si uvědomit.

Zásadním krokem k úlevě je přiznat si, že se se mnou opravdu něco děje a je potřeba to řešit. V konečném důsledku není tolik důležité si vysoce funkční depresi „diagnostikovat“ sami. Důležité je, že se necítíme dobře, což ovlivňuje kvalitu našeho života. Je tedy namístě vyhledat odborníka, se kterým můžeme postupně odkrývat příčiny našeho rozpoložení a pocitů a také hledat na míru šité způsoby, jak s nimi zacházet.

Více k tématu:
Margaret Rutherford – Perfektně skrytá deprese