Před nějakým časem jsem po kvantech hltal duchovní a esoterickou literaturu. Jednou to byl buddhismus, pak šamanismus, jindy zase moudra severoamerických indiánů.

Jednu věc měly všechny tyto systémy společnou: důraz na prožívání přítomného okamžiku. Být tady a teď, ne jinak, protože to je přeci to jediné, co v tuto chvíli máme.

Přítomný okamžik mě mátl. Hledal jsem v něm něco tajemného, hlubokého. O to víc, když jsou o něm napsány celé knihy. Říkal jsem si: Musí za tím přece být něco víc než jen to, že při chůzi vnímám pohyb svých nohou a kontakt s chodníkem, případně přenáším svou pozornost z chodidel na okolní zvuky, barvy, domy, lidi. Jednodušší už to vlastně ani nemůže být.

Žijeme ale ve světě plném vnějších podnětů. Tak rádi si věci komplikujeme! Naše myšlenky neustále skáčou jak splašené opice z větve na větev, jak říká jedno buddhistické přísloví, a s přítomným okamžikem mají obvykle pramálo společného.

Šťastný teď, nebo nikdy

Před mnoha lety mě dostala knížka Cesta pokojného bojovníka, kde jsem na odkaz k přítomnému okamžiku narážel snad na každé stránce:

• Buď šťastný nyní, bezdůvodně, nebo nebudeš šťastný vůbec.

• Neexistují obyčejné okamžiky.

• Můžeš prožít celý svůj život, aniž by ses probudil.

• Čas je nyní, místo je zde. Zůstaň v přítomnosti. Minulost změnit nemůžeš a budoucnost nikdy nepůjde takovým směrem, jakým plánuješ nebo doufáš.

Autor knížky Dan Millman měl většinu svého života blízko k bojovým uměním, kde se to přítomným okamžikem jen hemží. Legendární japonský samuraj Mijamoto Musaši ve své Knize pěti kruhů píše: Jedna z nejdůležitějších vlastností úspěšného samuraje je schopnost zůstat klidný i během boje.

To neznamená být líný a oddělený od přítomného okamžiku, ale jednoduše být emočně i mentálně tak jasný, jak jen to jde.

Z tréninků aikido dobře vím, že když si s sebou do cvičební místnosti v hlavě přitáhnu něco, co tam nepatří, neužiju si cvičení ani já, ani partneři, se kterými cvičím. Ale hlavně mohu svou nepozorností velice jednoduše sebe nebo druhého zranit.

Přítomný okamžik ale v posledních letech prosakuje i do time managementu, pracovní efektivity a nových přístupům k podnikání. Například populární manažerský guru Leo Babauta nás v knize Zen a hotovo učí:

• namísto plánování se maximálně soustředit na právě prováděné úkoly
• namísto vytváření složitých manažerských systémů vše co nejvíce zjednodušovat.

Zenový příběh

Starý a mladý mnich přijdou k potoku, u kterého stojí krásná gejša. Potřebuje se dostat na druhou stranu. Starý mnich ji vezme do náručí a přenese ji přes potok. Mniši dále pokračují ve své cestě. Před branou kláštera to mladší mnich nevydrží a spustí na starého: Jak jsi mohl jako mnich něco takového udělat? Starý mnich odpoví: Já jsem tu ženu pustil hned za potokem, ale ty sis ji nesl až sem.

Kde se schovává?

Babauta vyšel z minimalismu zenu. Podle některých definic je zen probuzením do přítomného okamžiku. (Mluvit v souvislosti se zenem o definicích je trochu paradox, uznávám.)

Není nutné sedět nehnutě a meditovat, jak by si mnozí souvislost se zenem mohli vysvětlit. Být přítomný v současné chvíli znamená být pozorně všímavý ke všemu, co se kolem nás a v nás právě teď odehrává. Angličtina pro to má krásné slovo mindfulness.

Je vlastně úplně jedno, co v danou chvíli děláme. „Přítomni“ jsme už v momentě, kdy si například uvědomujeme, že zrovna otevíráme ledničku a registrujeme jemný chlad, který z ní vychází. A to je všechno, nic dalšího v tom není.

Jde o aktivní, záměrnou pozornost na činnost (nebo nečinnost), kterou právě vykonáváme. Nejsme našimi myšlenkami, ale stáváme se pozorovateli našich myšlenkových procesů. Výsledkem je naše nová zkušenost.

Vědomá pozornost má blahodárný vliv na imunitní systém, snížení stresu, krevní tlak nebo rychlost hojení.

Čeho se bojíme?

Typickým příkladem propojení se současným okamžikem je řízení auta. Na cestě po hrůzu nahánějících himalájských silnicích jsem se jednou zeptal hovorného spolucestujícího Inda, co je podle něj meditace. „Tak třeba řidič tohohle autobusu zrovna medituje,“ řekl mi. „Kdyby to nedělal, tak nás všechny zabije.“

Je prokázáno, že vědomá pozornost má blahodárný vliv na náš imunitní systém, snížení stresu, krevní tlak nebo rychlost hojení. Přítomný okamžik je také skvělým filtrem kvality našich myšlenek.

Většina našich negativních myšlenek se totiž vztahuje k minulosti nebo k budoucnosti. Často se zabýváme obavami, které se nikdy nenaplní. Jak napsal Mark Twain: „Nejvíc strachu jsem si v životě prožil kvůli věcem, které se nikdy nestaly.“

V našem každodenním životě je bezpočet možností, jak „přítomný okamžik“ trénovat:

• Vychutnejte si přítomný okamžik ve chvílích, které jsou neskutečně nudné. Když na někoho čekáte, zkuste na ubíhající vteřinovku na chvilku zapomenout a všimněte si, kolik se toho kolem vás najednou děje.

• Dýchejte. Vědomě sledovat svůj dech je nejjednodušším a nejrychlejším způsobem, jak se propojit s přítomnou chvílí, nejen ve vypjatých situacích.

• Pokud jedete v životě naplno, vyberte si určité místo a čas, kdy každý den na chvíli vysadíte.

• Propojte koncentraci s jakoukoliv činností. Když něco neděláte rádi – třeba domácí úklid – zkuste se oprostit od emocí (proč také úklidu věnovat jakoukoliv emoci?) a hravě se zaměřte na tak banální věci jako je držení mopu nebo pohyb vysavače.

• Dopřejte si flow, ten příjemný moment, kdy doslova splynete s tím, co právě děláte. Stanovte si reálné cíle, za nimiž jdete, a flow se při jejich naplňování přirozeně dostaví.

• Nepřemýšlejte nad tím, jestli zrovna prožíváte přítomný okamžik, nebo ne. Prostě to pusťte. Je to paradox přítomného okamžiku – přemýšlet nad ním nás od něj vzdaluje.

• Přijměte skutečnost, že minulost už svými myšlenkami nezměníte a že budoucnost je nepředvídatelná.

• Vyzkoušejte metodu Fuck It a vyžeňte z hlavy zbytečné problémy.

Kdykoli, kdekoli

Stojím v přeplněném autobuse, venku vedro. Situace, kterou si málokdo vychutnává. Za mnou stojí dva důchodci, jeden druhému popisuje, jak byl nedávno tři měsíce nemocný. Prý z rozčilování, jak dodává.

Zamyslím se nad tím, jakou kvalitu má v tuto chvíli můj život. Jednoduše jedu v autobuse a poslouchám dva důchodce. Co jsem doteď dělal a co běžně ve svém životě dělám, v tuto chvíli nehraje roli.

„Přítomný okamžik je to jediné, co v tuto chvíli máme,“ vybavím si znovu úryvek z jedné chytré knížky. Nepamatuji si ze které, bylo jich hodně. A není to ani důležité, protože zrovna teď jedu upoceným autobusem.