Budou z nás rodiče

Mámou a tátou se sice oficiálně stáváme dnem porodu našeho dítěte, ale pocitově a kompetencemi často až pozvolna v průběhu měsíců a let. Integrovat tuto roli do života chvíli trvá. Než se sžijeme s tím, co naše nová role vyžaduje, dojde v mezičase možná taky k rozpadu naší dosavadní identity a náš život, hodnoty, priority mezitím nabydou nových podob.

Tento rodičovský seriál si neklade za cíl hodnotit, jaký jste rodič, ani předkládat ukázku a návod, jak se má správný rodič chovat nebo jak má vychovávat své děti. Má přinést pochopení pro těžké chvíle, pojmenovat nahlas pár „rodičovských tabu“ (věcí, které si často nedovolíme o svém prožívání rodičovství vyslovit) a otevřít prostor k zamyšlení, případně sdílení.

S narozením dítěte se v nás totiž automaticky neaktivuje žádná přednastavená kompetence, která by zaručovala, že si vždycky budeme vědět rady. Naopak s každým dalším dnem v nové roli rodiče často zjišťujeme, že nevíme vůbec nic.

Nálepka rodič nepřeskočí a nenahradí postupný proces přeměny, stejně jako v nás občanka nebo osmnácté narozeniny nezpůsobí aktivaci zodpovědné dospělosti. Jde o proces stávání se rodičem, ne zrození rodiče.

Na co se připravit?

O rodičovství máme své představy samozřejmě ještě před tím, než se rodičem staneme. Představy založené na stereotypech (co a jak by se mělo) nebo na boji proti stereotypům (XY budu dělat naprosto opačně, rozhodně nebudu dělat XY). A tyto představy často dostanou zásadní ránu ve chvíli, kdy se rodiči opravdu staneme.

Existuje nepočítaně knih a návodů na to, jak být dobrým rodičem, jak vést své děti k pohybu, ke zdravé stravě, k finanční gramotnosti, jak v nich rozvíjet zručnost, empatii, kritické myšlení, zájem o hru na hudební nástroj a tak dále, jenže ať si vyberete jakýkoliv z toho obrovského množství (někdy naprosto protichůdných) přístupů, výsledkem je jediná zpráva – pokud vaše dítě není v životě úspěšné, něco děláte špatně, je to vaše selhání.

Yuko Munakata, profesorka psychologie a neurovědy na coloradské univerzitě, se nicméně toto obvinění snaží rozptýlit možná aspoň trochu uklidňující metaforou: snaha předvídat úspěšnost vašeho dítěte v životě podle toho, jak ho vychováváte, je jako snažit se předpovědět hurikán v Karibiku na základě mávnutí jedněch motýlích křídel v Číně.

Každé dítě je jiné – i studie zkoumající dvojčata ve stejné domácnosti, se stejnými rodiči, tedy vystavené stejnému výchovnému stylu a prostředí, nám říkají, že každé dítě reaguje jinak, vnímá jinak, chápe jinak.

Řád a struktura pomáhají jednomu a znervózňují nebo dusí druhého. Někdo rád sdílí a je rád, když se rodiče zajímají o jeho přátele, bere to jako projev zájmu a péče. Pro druhého to je otravné nebo to vyvolává pocity podezřívavosti a kontroly ze strany rodičů. Z rozvodu rodičů si jeden odnáší pocit opuštění, smutku a trauma, druhý pocit úlevy.

Kritika, která je pro jednoho výzvou a motivací, druhého sráží na kolena a bere mu sílu. Pochvala, která jednoho motivuje a nabíjí energií, je pro druhého pochlebováním, které v něm vzbudí pochybnosti a nechuť. Zkrátka stejná událost přináší každému jinou zkušenost.

Napadají mě tři věci, na které je potřeba se připravit:

1. Nutnost improvizovat, přijmout, že spousta věcí nebude ideálních (podle vašich představ) a že si v mnoha momentech nebudete vědět rady.
2. Přijmout fakt, že nikdy nebudete mít pod kontrolou to, kým se vaše děti stanou. Vaše rodičovství bude vaše dítě formovat, to ano – jen možná ne tak, jak jste zamýšleli.
3. A třetí věc: všechno, co uděláte, bude pravděpodobně použito proti vám. Bez ohledu na to, jak moc se budete snažit a dávat ze sebe to nejlepší, nikdy neuspokojíte všechny a budete pod palbou hodnocení a soudů druhých lidí – blízkých i naprosto cizích.

Co se budete učit?

Rodičovství je obrovská zátěž (časová, ekonomická, energetická, mentální i emocionální), která nás podrobuje zkoušce odolnosti. Dalo by se říct, že jde o jednu z nejvýživnějších seberozvojových výzev, které v životě můžeme podstoupit.

Nové uspořádání času

Výzvou nebude ani tak work‑life balance, jako nové nazírání na svůj čas ve smyslu integrace. Když se totiž snažíte nastolit rovnováhu, znamená to, že proti sobě stavíte dva světy, které si navzájem konkurují – zde například práci a rodinu nebo svůj volný čas a čas s rodinou.

A to vždy povede do začarovaného kruhu nerovnováhy, hledání priorit, upřednostnění jednoho… a tedy k pocitům stresu, frustrace a nespokojenosti, protože to druhé jste nutně museli upozadit.

Práce, rodina i volný čas (ať už váš osobní, nebo ten rodinný kolektivní), to všechno je součástí jednoho celku: vašeho života. Proto je užitečné, když se jednotlivé prvky co nejvíc doplňují, jsou navzájem propojené stejnými hodnotami, stejným smyslem, účelem. Díky tomu tvoří funkční celek a mohou přinášet radost, naplnění a spokojenost.

Jak na to? Na to už musíte v rámci této výzvy postupně přicházet sami.

Emoční inteligence

Výzvou bude překonat emocionální únavu a posilovat schopnost vnímat své emoce, přistupovat k nim jako k informacím ze svého vnitřního světa. Seberegulace a sebereflexe, to jsou schopnosti, které máme často dost zanedbané, nerozvinuté.

S nemluvnětem máte příležitost učit se místo cizích jazyků schopnosti dorozumět se beze slov, pomocí nonverbálních signálů, emocí, doteků.

Redefinování vztahů

Výzvou bude vytvořit nové vztahy – mezi sebou jako partnery a nově rodiči, budovat vztah se svým dítětem a redefinovat ostatní vztahy ve svém životě. Třeba nastolit nové hranice se svými rodiči a přáteli a taky získat nový vztah k sobě v roli rodiče.

A to všechno bude velice pravděpodobně dost nekomfortní – ale o tom už v dalším článku.