Ruku nahoru, kdo měl jako bezdětný naprosto jasno v tom, jak bude vypadat jeho domácnost a výchova, až bude mít dítě. Kdo kroutil hlavou nad tím, co všichni s dětmi tak dramatizují… a kdo by si za to nafackoval hned pár měsíců po narození prvního potomka?

Kamarád se mi nadšeně svěřoval, že až bude mít dítě, chtěl by jít na mateřskou, že se na to těší – je to přece ideální kombinace, protože u toho může v pohodě pracovat home‑office. Nerozporovala jsem mu to, ale můj výraz asi nemluvil příliš souhlasně, protože jeho úsměv vzápětí vystřídal nedůvěřivý pohled a podezřívavá otázka: „A co jako vlastně celý den děláš kromě hlídání dítěte?“

Kdo tuhle otázku zažil, zažil možná taky koktejl reakcí a pocitů, které taková neškodná otázka může spustit – od bezradného pokrčení rameny přes pohrdání tazatelem, škodolibé odkašlání a myšlenku však sama poznáš, krávo / poznáš sám, debile po totální, těžce potlačovanou agresi, která nemá daleko k fyzickému útoku.

Kdo tuhle otázku zažil, zná taky dlouhý seznam sarkastických odpovědí, které se na ni nabízí:

• Nic. Sedím na terase, piju latté a celý den rozněžněle koukám na spící dítě.
• Chodím celý dny po procházkách s kočárem a tlachám u oběda v restauraci s kámoškama, co jsou taky na mateřské a nemají co dělat, kromě „hlídání“ dítěte.
• Dlouho spím, pak si dám relax ve vaně, nalakuju si nehty, sjedu Instagram a pak projíždím e‑shopy s oblečením a utrácím manželovy těžce vydřený prachy.
• Rozdám úkoly chůvě, kuchařce a uklízečce, otevřu šáňo a jdu si lehnout k Netflixu.

V podobném duchu bychom mohli pokračovat ještě dlouho dál. Vraťme se k podstatě.

Otázka Co vlastně celý den děláš? svědčí o jedné věci – o tom, že postrádáme představu, co se děje v životě s dětmi, pokud s nimi nejsme v každodenním kontaktu. A tak tuto otázku slyšíte od svých bezdětných přátel nebo kolegů v práci, kteří se diví, že chodíte permanentně pozdě. Od svých partnerů, kteří jsou celý den v práci a neúčastní se každodenního maratonu, a tak se diví, kde se bere vaše únava. Překvapivě ale tuto otázku taky slýcháte od vlastních rodičů, kteří by přece měli vědět, co celý den děláte, ale asi už to zapomněli.

Namísto v širší rodině a pospolitosti sousedů dnes často žijeme v malých uzavřených jednotkách – rodiny s malými dětmi tráví čas dost odlišně než rodiny s odrostlými dětmi nebo pár bez dětí. Jejich světy se navzájem izolují a chybí jim průsečík. Představa o rodinném životě potom nevzniká z přihlížení reálným zkušenostem příbuzných, přátel nebo sousedů nebo podáním pomocné ruky, ale z výběru hezkých momentů, které se hodí prezentovat na Instagramu.

Takže opravdu – co vlastně celý den děláš?

Dokud si „hlídání“ dítěte představujete jako hlídání psa, kterého necháte, ať si běhá po zahradě, dvakrát za den mu nasypete granule a jednou s ním obejdete blok, můžete úplně v pohodě dál žít v přesvědčení, že když jste s dítětem doma, máte moře času a zvládnete při tom v pohodě home‑office nebo podnikání. Jak to ale na mateřské chodí doopravdy?

Práce, která není vidět

Odpověď ženy v šestinedělí by mohla znít následovně: „Kojím a přebaluju. Nic dalšího nezvládám. Potřebovala bych ruce navíc, abych se po porodu mohla dobře starat i sama o sebe. A další ruce, které by se postaraly o domácnost.“ V následujících měsících pokračuje: „Kojím, přebaluju, uklízím.“ A později potom: „Zajišťuju, aby bylo dítě najezené a přebalené a aby se při zkoumání světa nezabilo.“

S dítětem pod rok jsou to především činnosti – kojím (krmím), přebaluju, uklízím, uspávám, peru, skládám oblečení. Zní to ještě pořád docela jednoduše, viďte? Kde je tedy problém?

Kojení znamená nechat dítě v klidu se najíst a odříhnout, aby neblinkalo. Procedura na půl hodiny, každé dvě hodiny. Přebalování taky není minutová záležitost, když zjistíte, že se dítě pokadilo až na záda. S dítětem pod rok vyměníte deset až patnáct plen za den. To je v průměru jednou za dvě hodiny, takže každá další plná plína přináší pocity frustrace s povzdechem: „Už zase?!“ A čím je dítě starší a obratnější, tím je přebalování náročnější časově, psychicky i fyzicky.

Dokud se dítě kojí, řešíte „jen“ ublinknutí. Jakmile začne jíst lžičkou, jídlo končí všude kolem. Potom si můžete vybrat v podstatě mezi dvěma stavy – nonstop úklid nebo nonstop bordel. Něco mezi je pořád nonstop bordel.

Dítě do dvou let se samo neobleče ani nesvleče. Počet výměn oblečení se potom odvíjí od počtu spaní, jídel a procházek ven. Pokud tedy nechcete dítě nechávat celý den v jednom „oblečení s příběhem“, na kterém večer před koupáním sledujete historii proběhlého dne – zaschlé zbytky ranní kaše, flek od džusu hned vedle, bláto na nohavicích z procházky ven, soplík utřený do rukávu, písek v ponožkách, další fleky na tričku od polévky, špageta přilepená na zádech, nohavice pokreslená fixou, jeden rukáv namočený do záchodu, druhý do omáčky, co byla k večeři.

Oblečení jeho i svoje tedy vyměníte taky několikrát za den: nehody s čůráním, kakáním, blinkáním, jídlem, blátem a fixami – to všechno znamená nonstop praní a skládání oblečení.

Osobní hygienu dítě taky ještě nezvládne samo. Tedy umýt ruce, pusu, zuby, zadek a potom taky uklidit koupelnu, protože při každém vykonávání hygieny dítě stihne rozcákat mýdlo po zemi, rozmatlat zubní pastu po zrcadle a rozmotat minimálně jeden toaleťák.

Mohlo by vás zajímat

Ideální matka

Chcete pro své dítě to nejlepší? Ukažte mu, že se svět netočí jen kolem něho.

Přečíst článek

Samostatnou kapitolou je uspávání. Málokteré dítě jen vrazíte do postýlky nebo kočárku a řeknete abrakadabra spát. Spíš hodinu houpete, až máte ruce dřevěné a záda v křeči, a ono vás odmění spánkem dlouhým tak akorát, abyste stihli dosednout na záchod, vykonat potřebu již nikoli. Až jednou objevíte kouzlo uspávání dítěte ve společném objetí a budete si říkat tak já si tu hodinu taky schrupnu, dočkáte se prstů v nose, tahání za uši, zkoušení pevnosti vaší oční bulvy, kousání, vytrhávání vlasů po jednom, kotrmelců zakončených výkopem do zubů nebo do vašich nejcitlivějších partií.

Část odpovědi na otázku, co celý den děláš, zahrnuje taky rýmečky, soplíčky, ekzémíčky, mastičky, běhání po doktorech a další podobný srandy.

Pokud nemáte paní na úklid a nechcete denně objednávat na oběd pizzu, potřebujete taky uvařit, poté uklidit nádobí a kuchyň. Pak taky téměř denně vysát, umýt podlahu, koupelnu a záchod a občas vyměnit peřiny, utřít prach. Věci, které děláte i bez dětí – teď si k tomu „jen“ připočtěte, že vás u všech těchto činností bude neustále někdo tahat za nohu, domáhat se pozornosti, brečet nebo chtít chovat a že se každý váš úklid promění v klasickou sisyfovskou práci, kdy dítě okamžitě rozhází a zamatlá to, co jste zrovna srovnali a očistili.

Zatímco vy potřebujete obstarat jídlo a domácnost, dítě si chce hrát. Zapomeňte na romantické představy o tom, že by si hrálo samo. Čím je menší, tím víc vaší aktivní účasti vyžaduje. Předstíraná pozornost nefunguje – spouští v dítěti program vzteklý tasmánský čert, a jakmile na vteřinu odejdete dělat něco jiného, můžete si být jistí, že budete lovit bagr ze záchodu.

Umíte nějakou říkanku? Skvělé, tak říkejte. A znovu. A znovu. A znovu. A znovu. Zvládnete nakreslit traktor? Skvělé! Tak kreslete. A znovu. A znovu. A znovu. A znovu. Umíte postavit věž z kostek? Super! Tak ji zbouráme! A teď ji znova postavte. A znovu. A znovu. A znovu. A znovu.

Čím je dítě starší, tím je vytrvalejší ve svém naléhání s otázkou Co to je?, v prosazování toho, co chce a nechce, a má dostatek skvělých nápadů a síly k jejich realizaci. Takže vy musíte sebrat zbytek svých sil a zabránit mu, aby při hře zdemolovalo půl bytu, když jezdí židlí po plovoučce a simuluje autonehodu, vytrvale bouchá dvířkami kuchyňských skříněk, otevírá a zavírá zásuvky a rozhazuje jejich obsah všude kolem, tříská pokličkami od hrnců a buší paličkou na maso do čehokoliv, co mu přijde do cesty.

Pokud se chystáte ven, počítejte na přípravu k odchodu minimálně o hodinu navíc, než když jdete sami. Je to úměrné množství věcí, které musíte vzít s sebou (pitíčka, svačinky, plínky, náhradní oblečení, hračky, čistou vodu na umytí rukou a podle ročního období taky třeba repelent, opalovací krém nebo suché rukavice), tomu, že oblékáte a obouváte člověka navíc, a také tomu, že se dítěti chce pravidelně na záchod, když je komplet oblečené a obuté. Pokud si chcete před odchodem z domu odskočit na záchod i vy, můžete si být téměř jistí, že váš dvouleťák mezitím stihne v obýváku vyházet věci ze všech polic, do kterých dosáhne, vykramovat minimálně dvě zásuvky v kuchyni a v chodbě rozdrobit rohlík na strouhanku.

Na vaše osobní potřeby v tomto každodenním maratonu nezbývá moc času ani energie. Pokud máte to štěstí, že vás ráno nevzbudí pláč a stihnete si sami a v tichu aspoň vyčistit zuby nebo se dokonce i nasnídat, přijde den, kdy dítě dosáhne na kliku, a pak se rozlučte s tím, že byste si ještě někdy došli v klidu sami na záchod. Naopak u vykonávání potřeby budete ještě navíc skládat komíny z toaleťáků, bránit dítěti, aby pod vámi spláchlo, snažit se, aby nemáchalo štětkou na záchod kolem sebe, neochutnávalo čisticí prostředky a aby vám aspoň jeden toaleťák nechalo, když už zbytek rozmotalo po celém bytě.

Výčet vtipných momentů samozřejmě není kompletní, vydal by na knihu. Podtrženo sečteno se mateřská rovná zaměstnání v třísměnném provozu vykonávaném jednou osobou nepřetržitě, v nadměrně hlučném prostředí, pod neustálým psychickým tlakem, s vysokým rizikem úrazu a bez nároku na pauzu, víkend a dovolenou.

Ještě pořád si myslíte, že dítě stačí občas nakrmit, jednou za den přebalit a máte hotovo? Pořád si myslíte, že ho stačí posadit před televizi nebo mu vrazit hračku a ono už se zabaví a vy budete moct v pohodě pracovat?

Dítě se potřebuje naučit chodit, mluvit, samo se obléknout, najíst a chodit na záchod, naučit se osobní hygieně, potřebuje poznávat hranice slušného chování, nezabít se při hře… a za to všechno jsme jako rodiče zodpovědní a náplň našich dní je učit je to.

Tohle je technická část odpovědi na otázku: „Co celý den děláš?“ A pak je tady druhá část odpovědi. Dítě se od nás učí, jak vypadá „mít rád“. Takže přes všechny ty věci, za které byste dítě nejradši vystřelili na Mars a u kterých s pochopením vzpomínáte na pohádkovou mámu, která své děti proklela v krkavce, je podstatnou částí odpovědi na otázku shora taky: „Dávám lásku.“

Actor‑observer difference

Otázka Co vlastně celý den děláš, kromě hlídání dětí? dokáže budit vášně a být bolestivá. V jejím pozadí totiž kromě nepochopení stojí podezření, že ten, kdo je „jen doma s dětmi“, nic nedělá, ničím nepřispívá a „nechá se živit“.

Svědčí o tom rozhovor dvou kamarádů. Jeden si stěžuje druhému: „Kámo, přijdu domů, všude bordel, rozházený hračky, v kuchyni špinavý nádobí a večeře nikde… To přece nemůže být tak těžký, mít uklizeno a nachystanou večeři, když je celý den doma, ne?“

To vše odkrývá nepochopení, způsobuje znehodnocení péče jako činnosti a pečujícím může být vnímáno jako útok na jeho osobní hodnotu. Ve výsledku je tohle jedním z důvodů, který žene ženy na mateřské pracovat. O tom ale víc v příštím článku.

V psychologii známe pojem actor‑observer difference, odlišný přístup toho, kdo je účasten a kdo není. Jako aktér situace znám kontext a ten mi dovoluje chápat širší souvislosti, důvody, proč něco nějak je. Pozorovatel tento kontext často postrádá a situaci nebo výsledek přičítá vlastnostem aktéra (je líný, neschopný a tak dále). Klasické sytý hladovému nevěří.

Kamarád si stěžoval, že od té doby, co se narodila malá, nemá vůbec prostor na sebe. Myslel tím například konkrétně to, že přišel o možnost chodit po práci do posilovny. Nemá čas, jeho žena naléhá, aby byl brzy doma a pomohl s malou a oponuje a co já? Copak já mám prostor sama na sebe?

Ať už jste si svůj rodinný život malovali jakkoli, jedno je jisté – v novém uspořádání je třeba hledat nový balanc mezi potřebami svými a potřebami ostatních členů rodiny. Rozdělit se o činnosti, které je nutné zajistit kolem domácnosti a dítěte, protože obojí jsou to „společné projekty“. A nacházet prostor pečovat o sebe a své potřeby tak, abyste průběžně dočerpávali energii.

To, co nám může ulevit, je změna našeho vlastního postoje. Necítit se dotčeně a změnit svou vlastní vnitřní rétoriku z oné nasrané Co bych tak asi mohla celý den dělat? k laskavější mantře: „Dělám toho hodně. Obvykle nezvládnu všechno, co bych si představovala, ale zvládám se starat tak, abychom byli všichni například čistí, najezení a oblečení.“

Alespoň v páru se pak z podezřívavé otázky má šanci stát otázka se zájmem: „Co jste dnes celý den dělali? Jak to zvládáš? Nepotřebuješ s něčím pomoci?“