V našem seriálu jsme si už hodně řekli o pocitech čerstvých maminek. Když jsem zpovídala tatínky malých dětí a snažila se dozvědět, jak to mají s prožíváním rodičovství oni, otevřelo se přede mnou mnoho témat, na která bychom s každým ze zúčastněných mohli debatovat hodiny. Rozhovorů nebylo tolik, aby bylo možné dělat obecně platné závěry, a takové ambice dnes ani nemám. I tak bych si ale přála, aby tento článek měl moc způsobit změnu.

Změnu v tom, jak některé ženy vnímají své muže. Hlavně ty, kteří jsou přítomní, účastní se, mají snahu být součástí rodiny, i když nedělají všechno dokonale, a na jejichž hlavu dopadá tíha nedoceňujících výroků, stupňujících se nároků, stížností a přehlížení všeho dobrého jako samozřejmosti.

Přála bych si, aby takovým tátům jejich ženy přiznaly zásluhy, ocenily je za to, co přinášejí svým rodinám, aby je pochválily, že se v rámci svých možností a schopností věnují svým dětem, a aby si uvědomily, že stejně jako ony i jejich muži zažívají těžké chvíle, cítí se nekomfortně, vyčerpaně, bezradně, nepochopení a nedocenění.

Role mámy a táty často podléhají srovnání – kdo je na tom hůř, kdo to má těžší. Co se neříká, je to, že role otce je stejně tak obsáhlá na požadavky, povinnosti a zátěž jako role mateřská. Je to jen o tom, jak se daný táta těch kterých činností účastní nebo neúčastní.

Dejme už ale slovo tátům. S jakými myšlenkami a pocity dotazovaní k založení rodiny přistupovali?

• „Být táta pro mě bylo lákavé, ta představa byla spojena se zralostí, naplněním role, která se ode mě očekává.“
• „Chtěl jsem mít dítě do zdravého funkčního vztahu. Jsem z rozvedené rodiny, tak tuhle podmínku beru jako základní kámen.“
• „Chtěl jsem být mladý táta a mít děti dřív, než mi bude třicet. To se mi povedlo. Vedla mě k tomu představa, že jim chci stačit – hlavně ve sportu, ale i obecně v rychle se měnícím světě.“
• „Wayne Gretzky jednou v rozhovoru řekl, že člověk se musí rozmyslet, jestli chce být hokejista, nebo jestli chce hrát hokej. Tady se to dá podle mě parafrázovat – nebylo lákavé stát se tátou jako status, ale spíš pustit se společně do výchovy dětí.“
• „Než se nám děti narodily, moc jsem o tátovství nepřemýšlel. Spíš jsem si všímal tátů, kteří se svým dětem věnovali – hráli si s nimi, blbli, ale uměli je i nasytit a pomoci s oblékáním… A to vše s určitým mužským nadhledem a jemnou snahou učit děti samostatnosti.“
  
• „Realita prvních dnů byla o tom, že člověku dojde, že od té chvíle bude už všechno jinak – myšleno v dobrém.“

Všechny druhy tatínků

Stejně jako jednotlivé ženy své mateřství prožívají různě, jsou tátové, kteří svou novou roli vítají, prožívají s nadšením, ba přímo uctívají – a tací, co se hledají, cítí se ztracení, zahlcení, přetížení. Nic z toho není hodnocení stavu jako dobrého nebo špatného, je to prostý odraz života. Tento seriál míří na obtížná témata, proto i tady bude věnována pozornost tatínkům, kteří zažívají různé druhy nekomfortu, chybí jim prožitek podpory a pochopení; neznamená to, že to tak mají všichni otcové.

Když se snažíme vymezit roli otce v kontrastu k roli matky, připisujeme každému z nich odlišné činnosti, které často odpovídají tradičnímu, zakořeněnému pojetí. V realitě rodin se ale často role a činnosti více či méně prolínají, střídají nebo jsou navzájem zastupitelné. Konkrétní rozložení činností potom vyplývá buď ze vzájemné domluvy, ze situace nebo ze selhávající komunikace.

V odborné literatuře můžeme najít vymezení role otce jako živitele, vychovatele, ochránce, morálního vzoru, blízkého člověka pro své dítě. Ptala jsem se tatínků, jak roli otce vnímají, co všechno je s ní podle nich spojeno: co má táta podle nich dělat, zabezpečovat, co se od něj očekává, a také jak se ve své nové roli cítí oni sami.

Setkala jsem se často s obsáhlým popisem a současně s uvědoměním, že ne všechno, co by chtěli, jsou schopni zabezpečit, například z časových důvodů. A také s přiznáním, že některé role naplňovat nechtějí – třeba proto, že se do nich necítí být povoláni, nemají pro ně ten správný cit.

Táta jako živitel

Role živitele bývá pokládána za klíčovou, zejména v období, kdy žena pečuje o nejmenší děti a nezajišťuje rodině druhý finanční příjem. I zpovídaní tatínkové tuto roli pojmenovali jednohlasně jako nejdůležitější, s nejvýznamnějším vlivem na jejich životy i v podobě různých vedlejších dopadů.

Darujte předplatné

Koupit

• „Táta se má o rodinu postarat hlavně finančně, takže moje představy před i pozdější realita se točily a točí kolem práce, finančního zajištění rodiny, stability a pocitu zodpovědnosti. V tomto mě vlastně nic moc nepřekvapilo. Překvapily mě ale nároky mojí ženy na mě a to, že její představa, jak má fungovat táta, je od té mojí dost odlišná. Náročnější. Občas mám pocit, že tomu všemu nedokážu dostát. Tak nějak jsem si říkal, že výchova bude na ní, a ona očekává a chce po mně, abych se taky účastnil. A v tomhle teda plavu – nedokážu dělat rychlá rozhodnutí v momentu, kdy se něco děje, navíc mám pocit, že kdykoliv něco rozhodnu, je to špatně a ona mě pořád opravuje, co jak mám dělat jinak. To je strašně demotivující a vyčerpávající.“
• „Kdybych se nestresoval v práci a neměl každodenní strach o živobytí, nemám vlastně potřebu nic řešit.“
• „I když mám relativně dobře placenou práci, vím, že teď musím uživit tři lidi. To nad tebou visí neustále…“

Někdo tuto roli přijímá bez výhrad a pokládá za stěžejní zabezpečit finanční zajištění rodiny, střechu nad hlavou, a pečovatelské a výchovné aktivity přenechává ženě. Někdo roli živitele pokládá za důležitou, ale současně cítí, že by jako otec také mohl či měl nebo že chce zastávat i další role.

Táta jako ochránce a pečovatel

Nová role otce přináší větší strach, větší pocit zodpovědnosti a potřebu chránit.

• „Jediné, co jsem si uvědomil (a jako nerodič se do toho pocitu nemůžeš nikdy vcítit), je to, jak se o svoji rodinu náhle bojíš.“
• „Všímám si, že být tátou mojí dcery mi přináší perspektivu, co je důležité. Nějak lépe rozlišuji, co si v životě chci nechat, a co ne, a udělal jsem velmi zásadní změny ve svém pracovním životě, aby mi čas strávený prací dával smysl. Jsem i mnohem více ochotný nevyhovět očekáváním druhých, dávat si hranice, za které lidi nepouštím. To mi přijde zajímavé – dřív jsem měl spíš svoje individuální hranice, nyní vytvářím i ty, které chrání moji smečku.“
• „První dcerka měla po porodu zdravotní potíže, vůbec to nevypadalo dobře. Narodilo se mi dítě a už jsem měl o ně opravdu strach. Naštěstí vše dopadlo výborně, je zdravá jako řípa, ale ten pocit, že zdraví dětí není samozřejmost, mi zůstal.“
  

V pečovatelské roli tátové zastávají činnosti kolem dětí i kolem domácnosti, i když si uvědomují svou omezenou časovou dotaci.

• „Trávím s dětmi čas ráno, než jdu do práce. Půl hodinky, hodinka hraní, snídaně. Starší můžu aspoň ráno odvést do školky. Večer je to většinou bída, protože přicházím z práce nejdřív v šest, ale spíš kolem sedmé, někdy později, takže stíhám max. hodinku, dvě, než jdou děti spát, během kterých si stihneme chvíli pohrát, případně je pomůžu okoupat, udělat jídlo.“
• „Vnímám svou ženu jako rovnocennou partnerku, nechci po ní nic, co bych sám nezastal. Když chodím do práce, abych zabezpečil rodinu, od partnerky očekávám, že domácnost bude obhospodařená v nejlepší míře, co je schopna. O to samé se ale snažím i já sám, když je partnerka mimo domov.“

Táta jako učitel, vzor, vychovatel

Tátové vystupují aktivně v rovině autority, nastavování hranic příkazy či zákazy i formou domluvy a vysvětlení situace. Zde jde o vědomé a záměrné působení. Vzorem ale zůstávají, i když s tím vědomě a záměrně nepracují. Dítě pozoruje, co otec dělá, jak se chová k matce, k jiným lidem v různých situacích.

• „Myslím si, že výchova patří víc ženě. Má k dítěti blíž, tráví s ním víc času. Já jsem u nás ten přísný, který přijde a zasáhne, když je potřeba nastavit striktnější hranice.“
• „Po nějakém 1,5 roce – 2 letech věku je to u nás veselejší, dítě prochází změnami, reaguje a vrací, co jste ho naučili. Doma je s ním ale žena, takže já se musím smířit s tím, že nelze být u všeho.“
• „Pracuju na plný úvazek. Jsem s dcerou vždy, když jsem doma, ale je to o kompromisu povinností, co se musí zvládnout doma, a času na hraní a nějaký rozvoj. Cítím, že to je tak akorát – nevím, jestli bych byl schopen se přeformovat tak, aby manželka chodila do práce a já s dítětem byl na mateřské. Myslím si, že by to byla velká škoda, protože žena dceři může nabídnout daleko víc. Nevěřím, že bych jí mohl dát takový rozvoj, jako jí dala ona.“
• „Co mě vždycky vytočí, je otázka: A už jsi četl tuhle knížku? A vy podle toho jako nejedete? Tohle je podle mě jeden z největších omylů dnešní doby – každý se snaží vyčíst, jak vychovávat dítě, a zapomíná, že každé dítě je jiné. Na světě by muselo existovat tolik knížek o výchově, jako je dětí, a i kdyby všechny metody fungovaly, každý rodič by musel mít doma tu správnou knížku ke svému dítěti.“

Táta jako blízký člověk, důvěrník, kamarád

Formování představy, jakou děti získávají o svém otci, bylo v tradiční rodině do jisté míry obstaráno matkou. Matka si povídá s dítětem o otci a jemu pak podává informace o dítěti. Tento model možná mnozí z nás zažili. Zpovídaní tatínkové vědí, že budování vztahu se nedá zprostředkovat, že je důležitá nejen citová blízkost a důvěra, ale taky jejich fyzická a časová dostupnost.

• „Přibyla taková nová úroveň strachu – jestli pro dceru budu dobrý táta, jestli ji budu umět mít rád tak, jak bude potřebovat, a jestli vlastně bude ona mít ráda mě.“
• „Od té doby, co se dcera naučila říkat, co by ráda dělala, je to fajn, nemusím nic vymýšlet. Je ale pořád malá a její hry jsou takové ploché: postavit domeček, zbourat a znovu dokola, to se dá vydržet jen jednou denně. Baví ji kreslení, je ráda, když jí čtu. Oba si užíváme, když mi může pomáhat – cítí se důležitě a někdy opravdu pomůže, i když to trvá třikrát tak dlouho. Býváme i venku na písku. Větší pestrost je dobrá nejen pro ni, samotného mě to pak baví více.“
• „Rád bych řekl, že s dětmi trávím čas od šesti, kdy přijdu z práce, do osmi až devíti, kdy jdou spát. Po příchodu ale většinou ještě obstarám, co je potřeba kolem domu nebo zahrady, a i já chci chvilku vypnout – na to si vyhrazuju zprávy, kdy žena děti koupe. Takže reálně jsem s nimi tak půl hodiny až hodinu u nějaké aktivity, hraní nebo sportu, jdeme ven, na hřiště a podobně. No, není to moc. Víkendy jsou lepší, tam se to snažím vynahradit.“
• „Myslím si, že je to o kvalitě společně stráveného času, ne o kvantitě. Práce je prostě daná a tím i čas, který zbývá pro rodinu. Tak se v tom zbytku musím pokusit dělat maximum.“
• „Ona si dcera většinou nějak řekne, co by ráda – nemáme nějaké specifické činnosti. Často si hrajeme, chodíme na procházky… Chce být hlavně v kontaktu a já jsem s ní v kontaktu moc rád. Dřív jsem různě slýchával, že táty baví jejich děti tak od tří let, ale ani tehdy, ani po narození dcery jsem to nepochopil. Rád jsem s ní v jejím světě, přijde mi neuvěřitelné, co se za ten rok naučila, jaký zajímavý človíček to je. A fascinuje mě, že už teď má smysl pro humor.“
• A když se daří být blízkým člověkem, není nic hezčího než tohle: „Nikdo mě nikdy neměl radši a nedával mi to tak krásně a upřímně najevo jako moje dcera.“

Těžké chvíle

Ptala jsem se tatínků na jejich těžké chvíle: co je přináší, čemu čelí. Společným jmenovatelem je únava, čas, energie a pozornost.

• „Nedaří se mi s dětmi a partnerkou trávit tolik času, kolik bych chtěl. Bohužel jsou to spojené nádoby s časem, který trávím v práci, abychom mohli nějak fungovat.“
• „Chtěl jsem být a chtěl bych být ten táta, co si hraje a je tam k dispozici. Takto jsem si sám sebe představoval, než to přišlo. Teď čelím neúprosnosti jednoho času na všechno, co bych měl být. Cítím se rozervaný mezi mnoho rolí, které nezvládám a nestíhám zcela naplňovat. A v tomto, hádám, tu rozpolcenost se ženou prožíváme podobně.“
• „Těžké chvíle přináší téměř nesnesitelná míra hluku, co jsou děti schopné vyprodukovat, neustálé ječení a třískání věcmi. Je těžké to snášet, ještě těžší je děti zkrotit.“
• „Překvapila mě intenzita emocí. Každé dítě otevírá kousek jiného aspektu mě samého: například takovou zlost, jakou občas zažiju se synem, s dcerou neznám. Být tátou je jedna z největších výzev – abych pro ně byl přítomný, vzdal se dočasně naplnění svých potřeb a díky tomu objevil něco nového a klidného v sobě. S tím, jak děti rostou, se dokončují a znovu otvírají témata z počátku jejich i mého života: důvěra, radost ze života, spolubytí, ale i to, jak dobře být s frustrací, když věci nejdou podle našich představ (a to nejdou většinou). Takže i když se občas mohu cítit ztracený a bezmocný, znovu a znovu se otvírat lásce, pokoře a respektu k sobě i k nim je pro mě ta jediná cesta, která je lemovaná velmi sladkými plody.“
• „Náš čas bývá dost nepravidelný – když pár dní nemám službu, většinou je celé strávíme spolu, a potom se třeba zase dva dny v podstatě nevidíme. Dlouhodobě mám pocit, že o hodně přicházím. Vybavuji si moment, když bylo dceři pár týdnů a já přijel v noci ze služby. Už spala a mně bylo líto, že mi ten čas s ní utíká. Došlo mi, že to tak nechci.“
• „Těžké to bylo hned na začátku, když první dítě málo spalo a hodně křičelo. S únavou rostla tenze ve vztahu, občas jsme se pohádali. Teď máme děti dvě, spaní už je lepší, ale děti si vyžadují tolik pozornosti, že si spolu se ženou skoro nemáme možnost chvilku promluvit. Nemáme energii věnovat se jeden druhému. Cítím odcizení.“
• „Jednoznačně únava. Nejtěžší chvíle byla spojená také s únavou. Dodělávali jsme domek, takže se delší dobu opakoval scénář do práce, z práce, chvilku s dcerou a večer práce na domku asi do dvou do rána, pak v půl sedmé vstávat. Nahromaděná únava se podepsala a jeden den jsem jednoduše nemohl vstát z postele – hrozně se mi motala hlava a srdce tlouklo jak šílený. Byl to takový velký vykřičník, potřeboval jsem si odpočinout, jenže žena to tehdy vyhodnotila, že se mi nechce. Její závěr mě mrzel a pěkně naštval.“
• „Nedostatek spánku je všudypřítomný a nekonečný. Asi to souvisí i s pracovní dobou, ale co máme děti, bylo málo dnů, kdy se člověk vyspal, možná vůbec žádné. Ženy to podle mě vnímají a mají to asi ještě horší. Chtěl bych, aby to vnímaly děti.“
• Na co se cítíš sám? V čem se cítíš nedoceněný? – „Na ten boj, kde získat energii na rodinu po dni v práci.“
• Objevila se v souvislosti s novou životní rolí nějaká chvíle, kdy jsi cítil, že selháváš, nezvládáš to nebo že tě okolí za něco odsuzuje, kritizuje, má velká očekávání? „Ano, když se děti nechovají zrovna ukázkově na veřejnosti a nedokážu s tím nic moc udělat.“
• „Když ječí jeden přes druhého, já nechápu důvod a nemám šanci s tím nic udělat, protože brečí po mámě.“

Co by ženy měly vědět

Tátové se zamýšleli taky nad tím, co by chtěli, aby jejich ženy věděly a vnímaly:

• „Že by nám pomohlo být lepším tátou, kdybychom nemuseli chodit do práce.“
• „Že se chová, jako by nevnímala, že pomáhám, pečuju, většinu platím.“
• „Vidím teď u kamarádů třeba i to, že muž přijde po čtvrté z práce a žena předává děti a odchází. Považuje čas na mateřské za svoji práci, pak má volno. Muž chodí do zaměstnání… a poté přebírá děti – to je jeho volno. Táta to moc rád udělá, ale jak to sleduju, po čase to začne být problém. Překvapuje mě, že tu prostou logiku některé ženy nepřijímají, neberou.“
• „Že potřebuju čas na přepnutí. Když se na mě všichni vrhnou, sotva vejdu do dveří, příchod domů mě otráví. Když syn u dveří hopsá a volá tati, tati, je to roztomilý, ale když do toho hned i žena začne sypat, co se celý den dělo, vypínám přijímače. Chci se aspoň převlíct a vydechnout po práci…“
• „Že mužům na nich i dětech opravdu záleží, i když to někdy nedávají srozumitelně najevo, třeba když přijdou z práce a nechtějí empaticky poslouchat všechny možné stížnosti a těžkosti hned ve vchodových dveřích.“
  
• „Dovedu si představit, že pokud to v práci někdo nemá jednoduché, může se cítit jako v kleci. Do toho únava pod kůží obou partnerů a hádka je za dveřmi. Na mě třeba funguje mít po příchodu domů chvilku čas se vnitřně přeorganizovat. Pak začíná společný čas. Ideálně když si zvládnou oba dva odpočinout a prostřídat se – jak je to jen na jednom, je to cesta ke konci.“
• „Chodím do práce, zajišťuju všechno a taky mi nikdo nepoděkuje. To, co dělám, se bere jako samozřejmost a pak doma poslouchám, jak to má žena s dětmi a domácností těžké, jak je toho na ni moc. Neříkám, že nemá a že není. Ale já toho mám taky nad hlavu…“
• „Pravidelně si musím (sobě i ostatním) při výchově připomínat, že jsou v rodině důležití všichni a všichni si zaslouží pozornost. I táta.“
• „V prvních letech života se dítě společně s maminkou postaví na pomyslný piedestal. Je to jejich zasloužená pozice, ale často tam s nimi někdo chybí. Může se to projevovat naprosto přehlédnutelnými drobnostmi – například jsou některé potraviny nakupovány a určeny pouze pro děti. Tohle jsem koupila dětem, zaslouží si to nejlepší. Ale co když na tu bio eko dobrotu dostane večer chuť i táta, který se celý den nezastavil? Pokud na něco máme chuť všichni, tak se rozdělíme, žádné kastování! Všichni si zasloužíme v rodině to nejlepší.“
• „Sdílení a vyjadřování pocitu únavy a vyčerpání. Táta má náběh na to postupně přestat tyto pocity se ženou sdílet. Opakovaně slyší, že se jeho práce nedá s mateřskou srovnat. V některých ohledech určitě nedá.“
• „Táta, který nechodí z práce jen na uspávání, nebo dokonce až po uspávání, v průběhu odpoledne péči o děti převezme, a jak rád. Konečně se trochu protáhne na hřišti nebo při procházce s kočárkem. O relaxaci ale nemůže být řeč, pozornost šlape na plné obrátky. Když se pak ohlédneme za účetnictvím volného času, může být vidět nepoměr v neprospěch chlapa. Když si občas dovolí k tomu otevřít hubu a projevit, že i on toho má dost, setká se často s nepochopením. A frustrace se hromadí a potichu bobtná po roky.“
• „Je těžké starat se o dítě a domácnost celé dny, ale stejně těžké je chodit do práce. Takže doma by si neměli partneři nic vyčítat, neměli by se porovnávat, kdo z nich dělá pro rodinu víc.“
  

Některé role jsou specifické, jedinečné a nezastupitelné, tam je dobré se doplňovat. V ostatních ale tátovi i mámě pomůže, když nebudou budovat svou rodičovskou identitu v opozici vůči svému partnerovi, ale budou se snažit o zastupitelnost, protože ta rozvazuje ruce – dává oběma partnerům vědomí, že rodina nestojí jen na nich samotných.

Co to je být dobrým tátou se musíte ptát především sami sebe. S konfrontací potřeb svých a potřeb vaší rodiny a s vědomím svých vlastních hodnot a zodpovědnosti si každý den znova a znova zvolit, jakým tátou chcete být a jaké dílčí role v rámci té své velké role chcete a budete naplňovat.

A když vám v něčem nebude dobře, bude fajn, když o tom dáte své rodině vědět. Je to totiž nejen rodina, ve které existujete a do které patříte – jste její nedílnou součástí a svým aktivním přístupem ji tvoříte. Bez vás by to nebyla (úplná) rodina.

Svými zkušenostmi ke vzniku tohoto článku přispěli i autoři, které znáte ze stránek Psychologie.cz: Matěj Grunt, Jan Kulhánek, Jan Majer, Michal Petr a Jan Smetánka. Za všechny čtenáře jim srdečně děkuji.