Je možné, že by 40 procent žáků devátých tříd trpělo depresí? Tento týden jsme se to dočetli a doslechli v českých médiích. Novinářům to řekli vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ). Deprese je vážná nemoc, která devastujícím způsobem ovlivňuje fungování člověka v běžném životě. Jak takovou zprávu čte odborník? Povídali jsme si s dětským psychologem a psychoterapeutem Petrem Sakařem. Shodli jsme se, že mnoha dětem opravdu není dobře a že bychom jim měli pomáhat, aby byly odvážnější v hledání pomoci. Ale předkládat veřejnosti katastrofická data a zavádějící interpretace není nejlepší cesta k osvětě.
Na konci rozhovoru najdete tipy na články, které mohou rodičům i jejich dospívajícím dětem pomoci.
Médii proběhla informace, že 40 procent deváťáků trpí depresemi. Může to být realita?
Petr Sakař: Pokud by mělo jít o klinickou depresi, je to samozřejmě nesmyslný údaj. Pokud šlo o sebehodnocení dospívajících, pak bych to asi komentoval trochu odlehčeně: kdo neměl v dospívání aspoň chvíli depku? Řeč je patrně o emočních rozladách, depresivních propadech nálad, které můžeme u některých dětí pozorovat v situacích zvýšené emoční zátěže nebo třeba u dospívajících s klinickým obrazem poruch osobnosti.
Myslel jsem, že novináři jen použili diagnózu vážné nemoci v lidově používaném významu depka, aby zatraktivnili titulky. Ale už v tiskové zprávě NÚDZ autoři studie píší, že 40 % dětí vykazuje známky střední až těžké deprese…
Nemám k dispozici metodologii výzkumu, ale považuji za nemožné, aby se předkládaný údaj vztahoval ke klinické depresi. Ostatně sami autoři studie píší o „známkách“ střední a těžké deprese. Je otázkou, co tím míní. Ano, ve své praxi zaznamenávám nárůst zájmu o psychologické a psychoterapeutické služby. Emoční poruchy jsou nepochybně na vzestupu. Podobně jako poruchy spadající do oblasti poruch osobnosti. Mnoho dětí a dospívajících se necítí dobře, prožívají úzkosti. Připusťme také, že jistý druh emočního sebezpytu je „in“, což je velmi dobře. Část z těchto dětí trpí závažnými emočními problémy a potřebuje odbornou pomoc. A část z nich se potýká se skutečnou depresí.
Součástí zprávy byla i informace o sebepoškozování. Myslíte si, že když se budou média tématu sebepoškozování více věnovat, podpoří to prevenci? Nebo je to naopak? Nemůže každá další zpráva a debata v médiích inspirovat další děti, aby se začaly řezat?
Zastávám poměrně jednoznačný postoj, že bychom o problémech měli mluvit otevřeně. Je to nejlepší cesta k jejich zvládnutí či řešení. Problém ovšem je, jak o nich budeme ve veřejném prostoru hovořit. Pokud budeme sebepoškozující kritizovat, možná zmizí z očí, protože se budou za své chování stydět. Ale jejich potíže tím nevyřešíme. Pokud se budeme bavit o příčinách takového chování, jeho podobách – nejde jen o řezání, sebepoškozování má více podob – a diskutovat o možnostech jejich zvládnutí, je pravděpodobnější, že se trpící budou se svými strastmi svěřovat. Budou cítit, že se jim okolí snaží porozumět a pomoci. Budou odvážnější v hledání pomoci. Ale možností, kam tyto podněty děti dovedou, je samozřejmě více.
Jak se deprese u dětí diagnostikuje? Jakým procesem by každý mladistvý respondent musel projít, aby bylo možné s vysokou pravděpodobností jeho stav označit za depresi?
Diagnózy u nás stanovuje psychiatr nebo klinický psycholog, pracuje se s nimi v rámci zdravotnictví. Ke stanovení diagnózy je nezbytný osobní kontakt s pacientem, rozhovor a někdy také použití psychodiagnostických metod. Jakkoli sofistikovaný by byl výzkumný nástroj, který byl v tomto případě použit, k diagnóze vést nemohl. Sebeposouzení vlastního emočního stavu je pouze jeden dílek skládačky, která nakonec tvoří diagnostické zařazení. Osobně ovšem s diagnózami nepracuji ani nemohu, jsou doménou kolegů pracujících ve zdravotnictví.
Jaké první kroky má rodič udělat, aby svému dítěti pomohl, když ho začnou sužovat emoční poruchy? Odborníků není dostatek. Jak si pomoci doma, v rodině?
O starostech je třeba otevřeně hovořit. Aby o nich ovšem trpící dospívající mohl hovořit, musí se potkat s někým, kdo bude se stejnou otevřeností a zaujetím naslouchat. To je práce nás psychoterapeutů – naslouchat s otevřenou myslí. A stejnými principy se může řídit i pomoc rodičů v rodině. Někdy je to ovšem řešení, které naráží na nepřekonatelné limity osobních charakterů zúčastněných.
Co rodič zmůže v případě, že dítě opravdu postihne těžká deprese?
V případě těžké deprese je nezbytná spolupráce s odborníkem. Těžké endogenní deprese není možné efektivně léčit v domácích podmínkách. Neobejdeme se obvykle bez preskripce léků. Po dobu čekání je třeba, aby okolí zajistilo bezpečné prostředí. Jinými slovy aby nemocnému umožnilo „přežít“ do doby, než se o něj bude moci začít starat odborník.
Děkujeme za rozhovor. Připojujeme tipy na články, které by rodičům a jejich dětem mohly pomoci:
