Je to jedno z nejrozšířenějších psychologických klišé: když se rodiče hádají nebo rozcházejí, děti si to dávají za vinu. Média i mnozí odborníci opakují, že když se vztah rodičů ocitne v krizi, je potřeba děti ujišťovat, že JE budeme milovat vždycky, i když se vztah tatínka a maminky rozpadá. Paradoxně právě takové sdělení může dítě znepokojit. Vždyť jeho nejspíš vůbec nenapadlo, že by ho táta nebo máma přestali mít rádi. „Ve své praxi jsem se nesetkal s případem, že by si dítě kladlo za vinu rozchod rodičů,“ potvrzuje psycholog a psychoterapeut Patrik Dráb v podcastu Petra Boušky.

Patrik Dráb pomáhá právě rodinám, které procházejí vážnými krizemi – spějí k rozvodu nebo už se rozvádí. Spíš než to, že se máma a táta hádají, podle něj dětem v těchto fázích ubližuje nejistota. Nevědí, co si počít s otázkami typu „s kým bys chtěl bydlet“. Zoufalé je pro ně zjištění, že rodiče zjevně vůbec nevědí, co dělají nebo co chtějí. Jak to mají vědět jejich děti?

Jejich přání bývá úplně jednoduché: aby měl někdo situaci pevně v rukou. Aby jim řekl, jak bude jejich následující život vypadat. A to naprosto prakticky – kde budou mít hračky, postel a kam budou chodit do školy a proč takové rozhodnutí rodiče udělali.

Mohlo by vás zajímat

Jak hledali mámu

Lyrická kodrcající roadmovie Dálava se dotýká bolestných psychologických témat.

Přečíst článek

Právě nejistota je ale zásadním problémem i v komunikaci mezi rodiči. Většinou neznají právní systém a fungování soudů. Nevědí, zda se s partnerem dokážou domluvit na přijatelném řešení. Nevědí, jak dohodu formulovat ani jak se k ní vůbec přiblížit.