Na cestě ze tří teček

Říkám si, že kdybych chtěla, mohla bych toho dokázat hrozně moc. Že kdybych chtěla, tak dokážu úplně všechno. Že kdyby, tak by…

Ta jistota mě uklidňuje. Víra ve vlastní potenciál, která se často úplně klidně válí na pohovce, ale pořád tam je. Myslím na to, že bych si dala ještě trochu zmrzliny a že by mohli pořady v televizi konečně začít moderovat moderátoři.

Díky tomu, že se mi nechce zvedat, aspoň neztloustnu. A ten pes se na mě dívá tak, že by už možná potřeboval na záchod, ale venku prší. Nechám ho udělat louži v koutě a pak mu za to ještě vynadám a pak vynadám sobě za to, že jsem úplně blbá, a donutím se navléct si tepláky a uběhnout venku deset kilometrů. Ale musím se strašně nutit.

Proč to nejde samo? Možná, když vystěhuju z bytu tu pohovku a taky postel, tak už si nikdy nelehnu a strašně moc toho stihnu a strašně moc toho dokážu. Nebo si lehnu na zem a nachladím si ledviny.

Život sakra přeci není na monitoru. Je někde mimo něj. Na břehu, kam se vyplavily moje sny a touhy. Zoufalé velryby, co čekaj na záchranu, ale já nejdřív potřebuju zkontrolovat facebook.

Prosím vás, vypněte mi internet. Všude. Doma. V práci. Na telefonu. Zrušte wifi. Neumím ho využívat jenom napůl. Vím přesně, jak probíhá soud s Bártou. Jsem úplně a nepřetržitě on‑line. A přitom zároveň sama v sobě úplně off.

Zapomínám číst.

Zapomínám psát.

Mohlo by vás zajímat

Jsem dobrá

Není jedno, jaká síla nás žene k touze uspět, překonat překážku, naučit se něco nového.

Přečíst článek

Zapomínám snažit se.

A zapomínám myslet.

Přednáška

3. února 2026

Michaela Peterková: Přestaň poslouchat a začni blbnout

Michaela Peterková

Myslet na to, že život sakra přeci není na monitoru. Že je někde mimo něj. Na břehu, kam se vyplavily moje sny a touhy. Zoufalé velryby, co čekaj na záchranu, ale já nejdřív potřebuju zkontrolovat facebook. Z nudy. Z nějakého podivného zvyku, kterému nerozumím, a kterému odmítám říkat závislost. Protože vím přesně, že závislost to je. Závislost na informacích o dění místo skutečného dění. Kdo o tuhle lacinou směnu stojí? Nikdo. Ani já ne. A tak slibuju. Sama sobě.

Že už si přestanu pořád jenom slibovat.

Že zas budu místo televize listovat Kafkou a přemýšlet nad tím, jak to myslel, když řekl, že klec šla hledat ptáka.

Že ten maraton nakonec zaběhnu. Ještě letos.

Že dopíšu poslední kapitolu románu, co jsem loni s takovým nadšením skoro dopsala. Skoro!

A že napíšu další román. I za cenu toho, že si jako motivaci budu muset koupit nový notebook.

Protože bez motivace to jde nějak hůř. Nevím proč. Nějak jsem se po třicítce zpomalila. Vlastně mám pocit, že všechno, co jsem se do třiceti naučila, teď akorát pomalu zapomínám. A vůbec se mi ta cesta zpět nelíbí. Chtěla bych pořád stoupat vzhůru. Jsem si jistá, že to jde. Akorát u toho člověka s věkem prostě víc bolej nohy. Mnohem víc než na cestě ze tří teček.