Když jsem si přečetla e‑mail z redakce Psychologie.cz s dotazem „Jak o sebe vy, odborníci na péči o duši, sami pečujete?“, nejprve jsem si řekla, že se s díky omluvím: můj příspěvek by byl tak banální! Příroda, spánek, supervize… Koho by to zajímalo?
Otázka sama se ale odbýt nenechala, v síni mé mysli se rozvalila do křesla, rozhlédla se, zvědavě naklonila hlavu na jednu stranu, pak na druhou, a jen co se trochu rozkoukala, začala se ptát: „Tomuhle říkáš sebepéče? Jestlipak je to v souladu s tím, co radíš klientům? Je to tak správně? Co jsi pro sebe udělala dneska? Myslíš, že je to dost?
Zvědavá dáma, trochu bezostyšná. Ono je to totiž docela intimní téma. „A podělíš se se čtenáři?“ zeptala se po svém křížovém výslechu. „Asi bych měla, viď?“ zeptala jsem se tentokrát já. A dáma nic neřekla, jen se dívala. Zvědavě a provokativně, ale i vlídně. Sepsala jsem, o čem jsme spolu rozmlouvaly.
Chvála samoty
„Počkej, ty říkáš, že potřebuješ být sama,“ opakuje s mírně ironickým úsměvem paní Zvědavá a zakloní se v křesle. „Není to divný? Vdala ses, přivedla na svět děti, tvou profesí je péče o klienty – a pak od nich všech utíkáš?“ diví se.
Vím, že to může znít divně, a někteří mě nejspíš odsoudí, ale má sebepéče skutečně spočívá do značné míry v tom, že utíkám od lidí. Potřebuju být nějaký čas sama, někam si zalézt, nereagovat na ničí požadavky a přání, nevnímat slova, gesta a výrazy tváří… Kontakt s lidmi mám ráda, ale zároveň mě vyčerpává.
Skoro pořád o někoho pečuju. Pak si však potřebuju od všeho toho kontaktu odpočinout. Můžu jít do přírody nebo zůstat doma, ale sama, aspoň chvíli. O prázdninách jsem si užila týden, kdy můj muž odjel s kamarády a děti byly na táboře. A já si nedomluvila žádná sezení s klienty ani setkání s přáteli, nikomu jsem neprozradila, že budu mít volno. Bylo to příjemné. Hodně příjemné.
Zajímavé je, že i ve chvílích, kdy jsem sama, dělám často věci pro druhé a často na druhé myslím, prožívám city. V tom svém volném týdnu jsem napsala článek, o němž jsem doufala, že čtenářům pomůže. A pak jsem napekla dětem na tábor sušenky, ušila jim závěs do pokoje, manželovi vyspravila oblečení. Uklidila jsem doma, aby to všichni měli hezké, až se vrátí… Vlastně většina mé energie směřovala pro druhé, ale bez přímého kontaktu s nimi.
Když byly děti malé, milovala jsem čas, kdy spaly. Zůstávala jsem s nimi v místnosti, ale už jsem nemusela reagovat, odpovídat. Byla jsem u nich, ale vlastně i trochu sama, jen se svými myšlenkami. Lampička se stmívačem a kniha. Bylo to velmi krásné a velmi občerstvující.
Chvála střídmosti
Nejsem člověk do komerčního světa, méně je pro mě více. Na stole květina – je krásná. Ale prosím, nedávejte mi druhou! A taky už žádný obraz. Ne, opravdu nechci další čelenku, však už mám dvě!
Mám ráda prostor, volnost, jednoduchost. Příliš věcí mě zatěžuje, příliš lidí a příliš činností také. Raději si o víkendu užít jednu akci než s vyplazeným jazykem oběhnout tři. Že budu někde chybět? A co? Však si to ostatní užijí i beze mě.
Moje sebepéče tedy často spočívá v tom, že odmítám pozvání a odrazuji druhé od toho, aby mě obdarovávali. Ne, prosím, raději mi nedávejte dárky! Maximálně něco, co se sní, a ideálně tak, aby to šlo nabídnout a rozdat.
Chvála tělesnosti
Do třetice musím přiznat něco přízemního: pro mou sebepéči je zásadní tělo, vnímání a prožívání tělesnosti, fyzický komfort i přechodná vystoupení z komfortní zóny, smyslová potěšení. Vyzkoušela jsem různé psychorelaxační metody, ale kam se hrabou na saunu!
„Tohle říká psycholožka?“ uchechtne se paní Zvědavá a já se zasním: Vedle sauny si představím koupel v horském jezeře, slunění se na útesu, skok do vln. Je to tak. Miluju pohyb a pobyt v přírodě, miluju svou tělesnost.
Užívám si milování a sexu se svým mužem. Vítr ve vlasech a slunce na tváři, ptačí zpěv i šumění stromů, vůni louky i lesa, dobré jídlo, spousty chutí. Jsem tak vděčná za své tělo, za ten úžasný stroječek, který jsem dostala na pobyt v tomto světě!
„No dobře, teoreticky jsi mi to popsala, ale konkrétně: co jsi pro sebe udělala dneska?“ rýpne si Zvědavá a já vím proč. V konkrétních obrysech potřeba mé sebepéče často naráží na potřeby druhých. Naše děti dospívají a jejich potřeba spánku se přiblížila mé. A tak si musím čas o samotě uhájit: Prosím, nechte mě teď být… je věta, kterou mí blízcí slýchají častěji, než by jim bylo milé, a přitom méně často, než bych potřebovala.
Chtělo by to více času na práci, více času na rodinu i přátele, více času pro mě samotnou. Den má však pokaždé jen 24 hodin a týden sedm dní. Snažím se nacházet ty nejpřijatelnější kompromisy pro své blízké i pro sebe samotnou.
„Jak se mi to daří?“ obracím se na paní Zvědavou teď já. Ale v její tváři nelze nic vyčíst. Možná se malinko usmívá, ale tak trochu v duchu Mony Lisy: kdo ví, zda mile či shovívavě anebo jak.
„Řekni taky něco,“ naléhám. Ale milá dáma místo odpovědi vstává z křesla a směřuje ke dveřím. V nich se však přece jen otočí a praví: „Víš co, nechme už toho. Chtěla sis přece zacvičit, nepamatuješ?“ A než se za ní zaklapnou dveře, spatřím ještě, že se usmívá, teď doopravdy.
