„Trpím OCD a jsem dost úzkostný člověk,“ napsala nám do redakce čtenářka Monika. „Po čtyřech letech v práci jsem dostala od známé nabídku lepší práce. Dala jsem výpověď a těšila se na nové věci. Hned po týdnu v nové práci ale přišlo rozčarování po konfliktu s kolegyní, která mě trochu začala šikanovat. Vyřídila jsem si to s ní, nenechala jsem se. Jenže od té doby to šlo z kopce. Večer úzkosti, že jdu ráno do práce, ráno úzkosti při cestě do práce. Špatně jsem spala. Ani práce se mi až tolik nezamlouvala. Po dalším týdnu jsem to vzdala a z práce odešla a vracím se ke své původní, kde jsem se cítila v bezpečí. Je to pro mě další zkušenost do budoucna a zjistila jsem, že nejsem ještě tak úplně vyléčená, jak jsem si myslela. Teď mám ale strach, že nebudu schopna nastoupit do jiné práce bez toho, abych trpěla úzkostí. Říkám si, jestli jsem to prostě neměla vydržet a tu úzkost porazit. Všude čtu, jak bych neměla úzkost nechat vyhrát, jenže já mám pocit, že bych se asi psychicky zhroutila, že jsem nebyla tak silná. Udělala jsem dobře, nebo špatně?“
Dobrý den, Moniko,
za prvé bych vám doporučil zbavit se představy (pokud takovou máte), že jste udělala chybu. Chyba je něco, co je důsledkem našeho nesprávného úsudku nebo emocí. Zde jste špatný úsudek dopředu nemohla udělat, protože jste neměla a nemohla mít dostatek informací.
Proto se nejedná o chybu. Jedná se – jak sama píšete – o životní zkušenost, možná důležitou. A životní zkušenosti (někdy dokonce ty nejdůležitější) nevedou všechny jen vpřed. Mnohé jsou úkrokem stranou, nebo dokonce jedním krokem dopředu a dvěma kroky zpět. Kdo přesně takovou zkušenost odmítá dělat, nemůže žít kvalitní život, protože kvalitu najdeme jen díky zkušenostem a tomu, jak nás a naši duši postupně mění.
Neodpovídejte si na otázky, které nemají odpověď
Proto bych se nesoustředil na to, zda jste v nové práci měla či neměla vydržet. Právě to vede k zúzkostňujícím myšlenkám. Je zbytečné a nelogické ptát se na něco, co nemůžete nikdy zodpovědět, protože vám na to prostě chybí informace. „Je ve vesmíru mimo Zemi život?“ a „Co by bylo, kdyby to bylo jinak, než to bylo?“ (což je obecnější verze vaší otázky „neměla jsem vydržet?“) jsou otázky ze stejné kategorie: Nelze je zodpovědět.
Otázky, které nelze zodpovědět, je dost dobré opustit – buď na tak dlouhou dobu, dokud nebudeme mít lepší informace (ohledně života mimo Zemi), nebo lepší zkušenost (tedy vy sama si vyzkoušíte v podobné situaci vydržet a uvidíte, jaké to bude). Pokud tak neučiníme, budou nás pouze zúzkostňovat, což je logické – mozek nám dává pravdivý a dobrý signál (úzkost), že otázka nemá odpověď. Naším následujícím krokem by mělo být buď tázání opustit, nebo si zjistit to, co chybí (informace, zkušenosti), nebo změnit něco jiného (postoje, dovednost, něco mimo sebe), abych si mohl na otázku odpovědět.
Pokud nic z toho neudělám, ale ptám se dále, není divu, že úzkost sílí: Mozek nám odpovídá správně (otázka stále nemá řešení), a my se falešně domníváme, že dalším a dalším promýšlením nezodpověditelné otázky se něco magicky změní, že se tím snad život ve vesmíru mimo Zemi objeví… To je nesmysl, viďte? V oblasti uvažování nad naším životem („co by bylo, kdyby“) však činíme totéž: Jen rozvíjíme jeden z hlavních mechanismů obsese a úzkosti – tzv. ruminaci.
Řeknu to ještě jinak: opustit v tuto chvíli právě tuto vaši otázku je pro vás důležitější (tedy mít dovednost opustit ji a ochotu opustit ji) než se na ni pokoušet odpovídat nebo chtít po mně, abych na ni nějak věštecky odpověděl – já samozřejmě taky nevím, jaký by byl svět, kdyby byl jiný, než ve skutečnosti byl. Pokud to budete umět udělat s touto otázkou, ale i s desítkami dalších, které možná dotírají a které máme všichni potřebu neustále propírat v hlavě – třeba v jiných oblastech vašeho života –, je to cesta k vítězství nad úzkostí a obsesemi.
Samozřejmě je to jen jeden z kroků, který neřeší vše – je to ale krok podstatný. Je to umění ovládnutí svého vědomí (svých otázek, svých ruminací), díky kterému mu zabráním vytvářet úzkost. Rád bych vás v tomto kontextu odkázal na svůj seriál Kontrola mysli, ale i podcast Přímé cesty k radosti, kde se věnujeme důležitým metodám pro toto téma.
Cesta ano‑ano, ne‑ne
Ve svém dopise se dotýkáte dvou důležitých přístupů k řešení úzkostí, a vlastně k psychoterapii obecně.
- Jedním je skupina technik, kterou lapidárně nazývám „ano‑ano“. To jsou techniky, které nám říkají: Pojďme do toho, projevme se, vykřičme se, namalujme úzkost, pojďme bojovat, pojďme se konfrontovat, vydržme s tím.
- Druhou skupinou jsou techniky „ne‑ne“: Zkusme emoci zastavit, učme se neprojevit impulz, zkusme něco neříct, i když se nám chce, zkusme něco neudělat, i když nás něco nutí, zkusme se uklidnit…
V první skupině jdeme do toho, ve druhé skupině se snažíme jít od toho. A teď, co myslíte, která skupina je pro léčbu úzkostí (pro umění života, pro psychoterapii) důležitější?
Je to samozřejmě hloupý chyták. Obě jsou důležité. Kdo by používal pouze přístupy „ano‑ano“, byl by hysterik, neschopen se nikdy ovládnout, kdo by měl pouze dovednosti „ne‑ne“, nikdy by neměl ani trochu odvahy k ničemu nepříjemnému. V životě je potřeba umět obojí. A v terapii (tedy i sebeterapii, tedy i v práci s vlastní úzkosti) také.
Je samozřejmě potřeba umět rozlišit, kdy kterou skupinu dovedností použít. Ale k tomu nám často stačí selský rozum a trocha citlivosti. Lámat úzkost příliš přes koleno, vůbec na ni nedat, vždy ji pouze překonávat – to není dobrá volba. Úzkost není jen patologický signál (třeba v případě neuróz), je to taky signál životně důležitý. A pokud je člověk neurotik nebo trpí obsedantní úzkostí, absolutně to neznamená, že díky tomu u něj vymizela tato úzkost druhého typu: úzkost užitečná, úzkost – spojenec.
To je úzkost, která nám může ukazovat na skutečné psychické ohrožení nebo na nedostatek něčeho (klidně i pohybu, spánku, sociálního styku). Může nám ukazovat, že jsme někde nesprávně (na nebezpečném místě nebo na místě, které se pro nás nehodí – včetně místa pracovního). Brát takovou úzkost (nebo diskomfort) na lehkou míru a chtít ji jen překonat se samozřejmě nevyplácí.
Proto je potřeba budovat přiměřenost – i v našem boji s úzkostí.
- Umět vstupovat do situací, kterých se bojíme a kde jasně vidíme, že jsou tyto emoce následkem naší neurózy nebo pohodlnosti; ale umět také odlišit, kdy nám úzkost něco podstatného říká.
- Umět se zastavit, když prostě zjistíme, že už je toho příliš a že další životní úzkost už by nás paralyzovala natolik, že bychom přestali jednat dobře nebo rozumně.
- Umět se v takovém případě ukonejšit, obstarat si pomoc, podporu, potěchu – to samozřejmě není projev slabosti, ale nutná, zásadní, přirozená tendence zdravé psychiky.
Je tedy potřeba umět rozlišovat a učit se obojí. Pokud chci trénovat vstupování do úzkosti, je potřeba být k sobě laskavý. Náročný, ale citlivý, respektující a laskavý. I boj s úzkostí musí mít své hranice. Ještě jinak řečeno: mít se rád. Ne narcistně, ale opravdově, přijetím. Kdo se má rád, má (trochu, tak jak to jde) rád i svou úzkost, protože ta je také jeho součástí. A úzkost, která vám vadí o něco méně, vás také méně obtěžuje – díky tomu se snadněji pustíme do dříve obtížných aktivit – a strach díky tomu dále mizí… Vidíte tu cestu?
Hledejte smysl, nikoli absenci úzkosti
Zatřetí bych vám poradil: píšete pouze o „pracovních pozicích“, jako by se na nich jednalo jen o to, ať je nám na nich dobře, bezpečno, jsou tam prima lidi, ať jsme v pohodě. Ale to přece není smysl práce. Smyslem práce je dosahovat mimo sebe, stávat se lepší verzí sebe sama (práce nás musí donutit natahovat se, obtížně se měnit, překonávat se, učit se). Práce musí být zaměřena mimo nás – a to tak, jak každému z nás individuálně vyhovuje, dle našich jedinečných preferencí, potřeb, talentů. Více k tomu píšu například v článku Jednoduchá duše – prosím, přečtěte si jej.
Proč o tom píšu zde? Možná by to chtělo nezaměřovat se až tak na míru úzkosti, ale na kvalitu života. Jistě, úzkost je její (negativní) součástí, ale přece jen: budete‑li se více zaměřovat na to, co budovat (tedy na kvalitu – a co k ní může přispět), bude mít pak mysl přirozeně menší kapacitu soustředit se na to, co zůstává nekvalitní (např. úzkost) – a v každém životě vždy zůstává spoustu nekvalitního.
Soustřeďte se prosím na to, jak můžete zvednout kvalitu vašeho života – a protože zde hovoříte o práci: jak můžete zvednout smysl a hlubokou spokojenost v práci.
- Potřebujete se něco naučit?
- Přejít do jiné profese? Získat jiné dovednosti?
- Změnit něco uvnitř nebo vně?
- Láká vás něco jiného daleko více?
Nic z toho není lehké a není to hned. Ale věřte mi, že, když máte proč, poměrně snadno se přenesete přes každé jak, přes každé „cítím úzkost“ nebo „ta kolegyně mi moc nesedí“. Pokud toto hluboké proč nemáte, je samozřejmě mnohem těžší s úzkostí, obtížemi nebo nesympatickými lidmi bojovat. Proč bychom to taky měli dělat, když k tomu chybí pořádný důvod, že…
Hledejte tento důvod (tedy kvalitu pracovního života, hloubku pracovního naplnění) a uvidíte, že úzkost se díky tomu bude dostávat na nižší a nižší příčky věcí, které budou soupeřit o vaši pozornost… Není to snadné, ale stojí to za to.
Držím vám palce.
Dalibor Špok
