Prý všechno zařídím nejlíp. Jenže já už nechci trávit svůj volný čas obskakováním druhých.
Chci žít svůj život s partnerem. On se ale stále vrací k rodičům. To je jeho život.
Příčí se mi být s lidmi, kteří neumí jednat na rovinu. Jenže nechci dělat zle partnerovi.
Sestra velmi pečlivě hlídá, jestli nám rodiče dávají oběma stejně. Nevím, jak s ní vycházet.
Dceřino nejmladší dítě má jiného otce, vychovávat budou oba. Bojím se, že ho to poznamená.
Synův vztah vidím jako životní slepou uličku. Nic neříkám, ale trápí mě, že není šťastný.
Vím, že to není jeho biologický syn, přesto mě mrzí, že partner mé dítě nepřijímá.
Nedokážu se smířit s rozchodem po letech manželství. Je to deprese, nebo jen stesk?
Mám strach se svěřit, cítím, že jsem je zklamal. Potřebuji pomoc a podporu.
Když prababička před lety umírala, měla jsem jiné starosti. Dnes si to vyčítám.
S partnerem řešíme naši budoucnost a on přišel s přáním, které mě zaskočilo.
Z celé rodiny už jsme zůstali jen já s bratrem. Trápí mě, že se navzájem odcizujeme.
Pokud máte aktivní předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.