Michal je inteligentní sedmatřicetiletý pedagog. Ovládá několik cizích jazyků, hodně čte a vůbec je to hlava otevřená. Ale není spokojený. Není šťastný. A chtěl by být. Někdy koncem studia vysoké školy navštívil z recese kartářku. Byla to velmi příjemná paní a recese byla zakrátko ta tam.
Řekla několik vět, které brnkly na ty správné struny v jeho nitru, a vyřkla věštbu. Jednou z něj bude úžasný člověk, který pomůže mnoha lidem. Ale až tak po padesátce.
Michalovo velké srdce zaplesalo radostí a začal na tom usilovně pracovat. Vlastně – na sobě začal usilovně pracovat. Na cestě k svému cíli prošel mnoha stezkami. Že se nenechával svázat předsudky, zkusil opravdu kdeco.
Rozšiřoval si vědomí a čistil se. S pomocí bylin, esencí, pyramid, kamenů, THC i NLP. Zkoušel různé druhy meditací. Pracoval s tělem, dechem, zvukem, barvami, energiemi. Po kilech hltal informace z nejrůznějších dostupných zdrojů.
Numerologie, astrologie, kineziologie, psychologie, sociologie. Hinduismus, šamanismus, spiritismus. Homeopatie, energoinformační medicína a kraniosakrální terapie. Aromaterapie, arteterapie, psychoterapie. Autogenní trénink a pozitivní afirmace. Intuice, iniciace, motivace, konstelace. Mer‑Ka‑Ba, reiki, Shamballa. Guláš.
Hledal v Egyptě, hledal v Bibli, hledal kolem sebe, v sobě, všude. Absolvoval seminář za seminářem, workshop za workshopem, terapii za terapií. Přestával kouřit trávu, přestával kouřit cigarety, přestával pít kafe a přestával pít alkohol, přestával jíst to a ono. Zkrátka, dřel na sobě jako kůň. S vytrvalostí maratonského běžce a s odhodláním pionýra. Hledal, zkoumal, zkoušel, objevoval jednu Ameriku za druhou.
Nekonečná smyčka
Tak neúnavně, až je z toho dnes poněkud zmožen. Mohlo by se jevit, že zkusil bezpočet slepých uliček. Mně se však spíš zdá, že uvízl v pasti pouhých pěti věčně omílaných vět. Na první pohled jsou úžasné a působivé, ale mně z nich bylo při posledním rozhovoru s Michalem už docela úzko.
- „Poprvé v životě jsem se dotkl sám sebe.“ Krásná věta, kdyby ji během poslední dekády ve více či méně pravidelných intervalech nevyslovil nesčetněkrát.
- „Teď je to konečně doopravdy, skutečné.“ Ano, je to možné, ale i tato věta zaznívá opakovaně.
- „Ale teď je to jiné, prostě to cítím.“ A v čem? Vždy dříve to bylo jiné. Pokaždé. A vždy v minulosti to cítil stejně opravdově. Rozhodně si to myslel.
- „Předtím jsem se mýlil, žil jsem v iluzi, sám sebe jsem obelhával.“ Každé další teď má svoje předtím a každé další předtím se snadno a lehce přehodí do šuplíku s etiketou BÝVALÝ SEBEKLAM. Na šuplíku s každým novým teď se samozřejmě a pochopitelně skví nápis PRAVDA PRAVDOUCÍ.
- „Tohle (laskavý čtenář si z guláše vybere a dosadí libovolně) mi konečně opravdu pomohlo, ale teď už musím kráčet sám. Není to jednoduché, stojím na začátku dlouhé cesty a čeká mě hodně práce. Ale začal jsem a jdu. Možná roztřeseně, ale jdu.“ Ale odkud? A kam? Kolik je třeba projít cest? Kolik předchozích začátků lze ignorovat a prohlásit za mýlku? Který první krok se počítá? Od čeho se měří ušlá cesta? Jakým metrem? A v neposlední řadě – proč a nač?
Michala vidím jako vyhrocený příklad toho, co je dnes v jemnějších podobách k vidění často. Zatímco rozvíjí svou osobnost a povznáší si ducha, život mu protéká mezi prsty. Vidím ho, jak deset let vytrvale kráčí na stepperu a pouští si u toho nekonečný seriál 1000+1 cest rozvoje osobnosti.
Chvílemi mu docházejí síly a noha střídá nohu jen s velkou námahou. Občas únavou pustí madla a frustrovaně hledí do svých prázdných dlaní. Tak rád by přiložil ruku k dílu a něco vytvořil. Ale copak může? Rozhodnutí a skutky odsouvá kamsi do neurčité budoucnosti, kde za mlhavým horizontem má být ta vytoužená mez, za níž se poupě konečně rozvine a přijde čas žít.
Nevím, jestli je potřeba tolik se plahočit za vizí osobního rozvoje a růstu. A zda je to vize, či jen vidina. Nebo dokonce výmluva, protože je pohodlnější vzít do rukou madla posilovacího stroje nežli opratě vlastního života. Nevím, jaká vnější autorita může komukoli poskytnout glejt „již jsi rozvinut, běž a žij, jsi připraven nedopustit se velkých chyb.“ Ale ještě jsem neviděla padesátileté poupě a zcela určitě vím, že čas lidského života je konečný a stále ho ubývá. Přijde mi škoda trávit ho jako osel, co kráčí za mrkví.
