Je frustrující, když se vaše konání setká s úplně jinou reakcí, než jakou očekáváte. Mnohem horší ovšem je, když se vám to stává téměř pořád, tak jako mně.

Hned v úvodu sedmého semestru vedly mé kroky do Alexovy kanceláře, abych s ním probrala koncepci odborného článku, který jsem se na jeho doporučení odhodlala napsat dle mé bakalářky. Alex mě hned zkraje upozornil, že na konzultačních hodinách si nemůžeme dlouze povídat, protože se musí věnovat i jiným studentům. Mám jenom přinést první verzi svého článku. Dumala jsem, jak se máme víc sblížit. Má autistická logika vyhodnotila jako ideální čekávat na něj po semináři o filmech, který vedl.

Snad dvě nebo tři odpoledne po semináři si se mnou mile povídal. Jenže když viděl, že na něj čekám téměř po každé vyučovací hodině, začal se chovat víc rezervovaně a vymlouvat se na další pracovní úkoly.

Alex vůbec nebyl jediný, kdo užíval formulku „nemám čas“ nebo „mám moc práce“, aby mi naznačil, že se na něj moc upínám. Nemělo to ovšem žádný efekt. Já se jenom uvnitř vztekle podivovala nad tím, co je tohle za rozvrácenou společnost, když povinnosti okrádají lidi o možnost trávit spolu čas. Skutečná podstata sdělení o „nedostatku času“ se pořád ztrácela v překladu.

Stejně jako mnozí jiní lidé s Aspergerovým syndromem, i já si tehdy myslela, že když si vyberu nějakou osobu a budu ji soustavně kontaktovat, zákonitě vznikne vztah, jaký si představuji. Nutnost zkoumat, jestli má daný člověk o vztah vůbec zájem a jakou má o něm představu, v mé logice vůbec neměla místo. Já o sblížení stála, tak to druhá strana musela mít stejně.

Nech mě být!

Jedno odpoledne se Alex choval obzvlášť nepřístupně a navíc mou sérií otázek o sociologii zakončil větou: „To už stačilo.“ Pak bez rozloučení spěchal pryč.

Jeho reakce mě zmátla. Já přece neudělala nic, co mi zakázal: osobní témata jsem nezmiňovala a konzultačním hodinám jsem se taky vyhýbala. Napadlo mě, že když se omluvím, byť dle mě nebylo za co, bude zase stejně kamarádský jako dřív.
Druhý den jsem ho cestou ze školy zahlédla na druhé straně ulice. Perfektní příležitost pro vysvětlení!

„Nech mě být, ano?“ vyštěkl Alex nazlobeně, když mě viděl přibližovat se. „Já se jenom chtěla omluvit za včerejšek,“ vysoukala jsem ze sebe zaraženě.

„To je v pořádku,“ pokračoval Alex už klidnějším hlasem. „Pochop, že jsem jenom tvůj učitel. Nic víc. Když dokončíš svůj článek, dám ti k němu zpětnou vazbu, ale jinak si povídat nemůžeme,“ uzavřel debatu. Nechal mě stát na té prašné trnavské ulici, zmatenou, zrazenou, poníženou, vzteklou a šíleně smutnou.

Nech mě být, nech mě být, nech mě být… Tahle krutá slova mě jako ozvěna doprovázela celou cestu. Doma jsem zuřivě tloukla pěstmi o zeď, až mě zmohlo úplné vyčerpání. Hodiny jsem se pak bezcílně potulovala po Bratislavě. Ostrý listopadový vítr mi narážel do tváře a sušil slzy, které se řinuly z mých očí.

Naráz jsem zapomněla na vydařený letní pobyt i na své dílčí úspěchy na poli sociálním. Místo toho se mi vybavily vzpomínky na všechna nedorozumění, která mne v společnosti potkala.

Je frustrující, když se vaše konání setká s úplně jinou reakcí, než jakou očekáváte. Mnohem horší ovšem je, když se vám to stává téměř pořád, tak jako mně. A já už tuhle lidskou nepředvídatelnost jednoduše dál snášet nedokázala. Stáhla jsem se zpět do své autistické ulity.

Jako bych věřila, že ty chyby do textu naskáčou samy, když odvrátím zrak. Tohle nutkání procházet text znovu, znovu a znovu mi přerůstalo přes hlavu.

V bezpečí?

Odstřihla jsem všechny své sociální aktivity, sport, hobby. Naplno mně pohltil můj zájem o film a sociální vědy. Program, ve kterém školní povinnosti, čtení odborných knih, psaní seminárek a recenzí zabíralo téměř sto procent mého bdělého času, mi prvních pár týdnů vyhovoval.

Teď mě nezraňovaly nepochopitelné reakce lidí, nemátlo mě jejich nepředvídatelné chování. Na rozdíl od minulosti jsem se nemusela trýznit otázkami, jak se v  které situaci zachovat, jestli je společensky vhodné udělat to nebo ono. I deprese, jinak můj věrný společník, zůstala zprvu plaše schoulená v koutě.

Jenže potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Má tradiční pečlivost se změnila v patologický perfekcionismus. Každý článek jsem po sobě četla desetkrát, dvacetkrát… Ke každé formulaci jsem se vracela pořád dokola, abych se přesvědčila, jestli je dostatečně přesná, výstižná, srozumitelná.

Když se v článku vyskytl překlep, hrubka, nebo se v něm často opakovalo některé slovo, popadl mě hrozný vztek. Zuřivě jsem si nadávala, že jenom hlupák může být natolik nekompetentní, aby se v jeho textu vyskytla tak stupidní chyba. Lítostivě jsem brečela nad svou domnělou neschopností. V horším případě jsem bušila rukama o stěnu, nebo rozzlobeně rozhazovala předměty po místnosti.

I když v článku již nebyla žádná chyba, já jej začala číst znovu od začátku. Jako bych věřila, že ty chyby do textu naskáčou samy, když odvrátím zrak. Tohle nutkání procházet text znovu, znovu a znovu mi přerůstalo přes hlavu.

Začala jsem chodit se psem na procházky do lesa, abych od toho všeho získala odstup. Nemělo to žádný efekt. Má mysl se totiž bez přestání vracela zpátky k rozepsanému textu, kde úzkostlivě hledala slabiny nebo omyly. Tyhle vtíravé myšlenky v kombinaci s rostoucí úzkostí mě ničily, ale nebylo před nimi úniku.

Rozhodla jsem se docházet na terapii. Setkání s psycholožkou mi ovšem do života vneslo nové komplikace.

Cesta k psychoterapii

Můj vztah s Alexem byl navíc na mrtvém bodu. Celý semestr jsme se jenom mlčky vídaly na seminářích a přednáškách, pak mi na konzultačních hodinách dal pár věcných rad k mému odbornému článku. Začátkem května bylo potřeba, aby mi jako můj školitel podepsal jakési papíry k diplomce. Tehdy v našem vztahu nastal radikální zlom.

Opět se mezi námi rozvinula příjemná debata o všem jiném než mé závěrečné práci. Vídali jsme se až do prázdnin každý týden, povídali si o knížkách, filmech, hudbě, vyměňovali si DVD s oblíbenými kousky. Jak běžné, řeknete si asi. Jak výjimečné, řekne si osamělý Asperger jako já.
Byl tady ale jeden problém. Na rozdíl od minulosti, kdy se pozitivní změna v Alexově chování odrazila na zlepšení mého duševního stavu, teď nic takového nenastalo. Spíše naopak, mé potíže se stupňovaly.

Navíc mi pomalu docházelo, že jestli se zase zachovám nevhodně (a já pořád nevěděla, co je a co není sociální pochybení), nejspíš náš kamarádský vztah, který v mých představách jednoduše musel časem přerůst v partnerství, opět skončí.

Začala jsem si, byť hodně neochotně, stále víc uvědomovat, že příčinou mých nesnází asi nejsou ostatní a jejich chování, ale spíš Aspergerův syndrom. Ačkoli mi byla tahle porucha diagnostikovaná před více než dvěma lety, do toho dne jsem téměř vůbec nereflektovala, jak mi zasahuje do života.

Bylo snazší obviňovat ze všech mých potíží nechápavou, netolerantní společnost nebo označovat ostatní za lhostejné sobce. Teď mě tíha mých úzkostných projevů donutila zaměřit se na sebe a zamyslet se nad možnostmi, jak se vyrovnat s diagnózou a vším, co obnáší. Rozhodla jsem se docházet na terapii. Setkání s psycholožkou mi ovšem do života vneslo nové komplikace.