Podobné drama, jaké mnozí zažívají ve svém osobním životě, se týká i lidstva jako celku. Vztah člověka a jeho domovské planety je vztahem závislým. Ještě dříve, než Země zanikne, stane se pro lidstvo neobyvatelnou. My ji však potřebujeme. Zatím bez ní nedokážeme žít. A tak hrozí, že pokud se neodpoutáme včas, tato závislost nás zahubí.

Vyrovnáváme se s tou skutečností různě. Nás ani našich dětí se to přece netýká. Hledáme způsoby, jak planetu udržet stále stejnou. A někdo by nejraději rovnou odletěl, kdyby to jen šlo, kdyby to nebylo tak těžké. Představa, že bychom se měli vzdát všeho, co nám matička Země nabízí, a hledat nového partnera pro život někde daleko, hluboko v temnotě vesmíru, je děsivá.

Hlavy sklopené k zemi

Když jsem byl dítě, považoval jsem za samozřejmé, že až doslouží raketoplány, nahradí je něco nového, lepšího, díky čemu člověk snadno procestuje sluneční soustavu a jednou možná i planetární systémy jiných hvězd. Vynálezy kosmického programu si v té době snadno nacházely cestu do běžného života, výsledky byly viditelné, mnohdy i hmatatelné. Nebylo proto těžké věřit, že se nám bude dařit i nadále.

Dnes už to tak snadné není. Rakteoplány jsme odepsali bez náhrady a výzkum mimo nízkou oběžnou dráhu Země je doménou nepilotovaných sond. Robotů, jejichž příběh běžného člověka příliš nenadchne. Jediné, co nás v posledních dnech mohlo vytrhnout z letargie, je další těžká zkouška lidské touhy objevovat – dvě nehody komerčních kosmických lodí s odstupem jen několika málo dnů.

Shodou okolností se do tohoto období trefili i distributoři filmu Interstellar, který nedávno vstoupil do kin. Ten atmosféru beznaděje vykresluje právě skrze vztah lidí ke kosmickému programu tak věrně, až z toho mrazí. Prostřednictvím vědeckofantastického dobrodružství z budoucnosti konfrontuje diváka s duchem dnešní doby, jen nepatrně vyhnaným do extrémů, a potřebou změny myšlení. Všechny záporné postavy filmu totiž mají jedno společné: ač měly zpočátku dobré úmysly, ztratily víru v úspěch a smysl svého snažení. V důsledku toho pak začaly mařit i snahu ostatních.

Dotek naděje

Naděje je nedílnou součástí integrity člověka. Kdo ji ztratí, stává se zápornou postavou v příběhu života. Držet se svých zásad či brát ohled na druhé je možné jen tehdy, věříme‑li, že to má smysl a že to dokážeme. Když věřit přestaneme, stává se z toho nadlidský úkol. Bez naděje v lepší zítřky snadno ztrácíme sebevědomí, energii a motivaci.

Jeden z nejznámějších příběhů naší kultury je právě o tom, že zase bude více slunce, tepla, dobra. Příchod naděje v něm oznamuje kometa na obloze. Tento týden, ve středu 12. listopadu 2014, vypustila kosmická sonda Rosetta svůj modul Philae, který o několik hodin později přistál na povrchu komety Čurjumov‑Gerasimenko.

To není jen úspěch nějaké krabice kdesi daleko ve tmě. Je to naděje nás, lidí tady na Zemi, že vymanit se ze závislosti nemusí být nemožné.

Oldřich Dotovský