Jednou ze sil, které nás drží při životě a dávají nám odvahu a výdrž jít dál, je naše touha po naplnění, smyslu a štěstí. Je to motor na cestě, po které by se jinak jelo složitě a lopotně. Jsme díky ní schopni překonat překážky, přejít vnitřní pouště i si překopat život. Touha je úzce spojená s našimi představami a sycená našimi sny a vizemi. Obvykle jsem v terapii i ve svém životě rád jejím advokátem. Tento článek je však o stínu touhy a hledání svobody od představ, na které se příliš fixujeme.
Touha je totiž také jako žízeň, která dle jednoho rčení má vést k prameni, někdy nás však přivede spíše ke ztroskotání. Má potenciál k naplnění i k destrukci. I pro ni asi platí Jungovo „čím jasnější persona, tím temnější stín“ – čím je naše touha silnější, tím může být nebezpečnější. Může se ve vnitřním týmu duše osamostatnit a z motoru se stát diktátorem – podobně jako když se oheň z krbu rozšíří a zapálí celý dům. Stojí za řadou rozbitých vztahů a je‑li touha po spojení, naplnění, smazání prázdna ve vnitřním světě a zničení pocitu samoty spojena se sexualitou, stává se z ní často výbušnina, která může postavit na druhou kolej všechny další složky osobnosti jako rozum, ale i intuici nebo empatii. Podobně velká touha po úspěchu přispívá např. k workoholismu. Touha vede k závislostem – na vztazích, na uznání, na svých představách nebo na návykových látkách. Návykovou látkou není jen droga v chemickém slova smyslu. Touha nám může vzít naši vnitřní svobodu a zafixovat nás tak, že se nemůžeme hnout a ulpíváme na obrazu, který chceme (a musíme) naplnit.
V takových chvílích spočívá léčba v poodstoupení od touhy, někdy i v jejím opuštění či přepracování. Proces (o)pouštění je truchlením a oplakáváním něčeho, s čím se musím rozloučit, co nemůžu mít nebo můžu mít jen za neadekvátní cenu.
Pouštění představ a iluzí považuju za jednu z nejtěžších prací na duši. Na potíže, které jsou zakotveny jen v objektivní realitě (připusťme, že něco takového jakoby existuje), máme většinou sílu a víru, že problémy zvládneme zpracovat a najdeme z nich cestu. U touhy a iluzí je to těžší – obrazně řečeno, nenapijte se ze skleničky vody před sebou, která slibuje uhašení žízně, když jste nepili několik dnů. Většina lidí zkusí svou touhu následovat a až výsledky v podobě krachů ve vztazích, závislostí, ztrát a přistání v přístavech zoufalství vedou k tomu, že přestanou iluzím a představám o životě a vztazích věřit s bezelstností či bez korekce rozumu.
Samozřejmě hrozí i pád do rezignace, deprese a nedůvěry ve své pocity a přání vůbec, což je opačný extrém. Někdy se nedá vyhnout velmi bolestné cestě odpoutávání. Je to proces čištění touhy a pouštění představ. Pro řadu lidí je to cesta peklem. Výsledkem putování může být posílení pokory, která však nevznikne hrdinskými pokusy o změnu. V pekle nejsou hrdinové v kurzu; hrdina jde obvykle na čas úplně stranou. Na této cestě objevujeme, kým vším jsme, a nově se učíme vidět, co jsou naše silné stránky a co slabiny. Učíme se neposlat na svou touhu armádu agrese, pokud nás dovedla do místa frustrace a iluze byly fata morgánou v poušti.
Užitečná bezmoc
Máme‑li v sobě prázdné místo, kterému navíc nerozumíme a které může souviset s ranými vztahovými zkušenostmi, objeví se obvykle touha prázdno zaplnit. Pak si třeba vysníme vztah, který má tuto díru v duši smazat či překrýt, a můžeme svůj vysněný objekt zahltit touhou tak, až to druhá osoba neunese. Propadneme se pak právě do samoty – místa, které jsme chtěli opustit. Přesně podle vnitřního zákona, že strach vede do bodu, kterého se bojíme a kterému jsme se chtěli maximálně vyhnout. Poté stojíme před úkolem jak dospět ke smíření, že se naše plány zhroutily, a jsme plní frustrace. V procesu truchlení touha obvykle odhaluje svoji podstatu, možná se v dobrém smyslu zmenšuje, protože se umí napojit na bolest, v ní se rozpouští, ředí a stává se tak opět bezpečnější.
Nečekaně užitečným, byť očekávaně nepříjemným průvodcem na takové cestě je bezmoc. Připustit, že právě bezmoc může být pomocníkem, vyžaduje určitou sílu. Nebo dostatek slabosti. Dokud máme ještě sílu, používáme ji často neefektivně na obranu pozice, kde stojíme, a bezmoc nemůže vykonat svou důležitou osvobozující práci. Opakovaně slýchávám příběhy, kdy se život lidí změnil, až když je převálcovala bezmoc. Snahy a jen vědomé pokusy o zvládnutí situací nestačí, řada věcí a podoba já se musí rozpadnout, což je psychický ekvivalent prožitku smrti. Rozpadá se obraz o sobě, o vlastní identitě, o světě. Spirituální koncept reinkarnace lze také chápat obyčejněji jako něco, čím procházíme emočně v tom životě, který žijeme. Někdy vstupujeme do nových životních kapitol tak změněni, že už jsme opravdu téměř někým jiným. Mám‑li něco z rukou a ze srdce pustit, pravděpodobně se setkám s prázdnem, určitým obrazem smrti a umírání.
Rozloučení s iluzemi
V Harry Potterovi je pěkný obraz o přijetí bezmoci. Harry, Ron a Hermiona se setkávají s Ďáblovým osidlem – stromem, který svazuje svými kořeny, pokud s ním člověk bojuje a brání se. Jen ochota nedělat nic, nechat padat svoje tělo skrz škrtící kořeny dolů a připustit bezmoc (a následné světlo, které Hermiona vykouzlí) vedou k tomu, že strom postavy příběhu nezničí. Bezmoc znamená, že nemám kontrolu. Potřeba kontroly však generuje jen další bezmoc. Můžeme zažít paradoxní zkušenost, že tam, kde nelpím na výsledku, mizí bezmoc. Nemusím všemu ani rozumět. Podaří‑li se mi něco pustit nebo mě k tomu osud nějak donutí, můžu konečně pustit i svůj strach. Držení je ochrana před úzkostí, která však požaduje stále větší kontrolu, až se nedá dýchat. Zvláště ve vztazích platí, že lásku nejde zakonzervovat, ani slibem, ani rozhodnutím. Ty mají také svůj význam a pozitivní roli, nejsou však zárukou proti všem silám.
V pozadí je možná i strach z neměnnosti: Takhle už to bude napořád? Pořád budu sám? Nikdy už nezažiju…? Snad k uvolnění může přispět i myšlenka, že neměnnost je jen další iluzí. Celý svět je v pohybu – proto je tak důležitý čas, jehož působení pocítíme v procesu pouštění představ až později. Jedna z moudrých myšlenek říká, že v nesnadných obdobích, ve kterých není čas naším přítelem, je naším učitelem.
Pouštět iluze neznamená je odvrhnout, ale rozloučit se s nimi poté, co se na ně dívám, pozoruju je a snažím se je pochopit. Vidím skrz ně něco, co ke mně patří. Jedním z úkolů na této cestě je poznat podstatu toho, po čem toužím, a naučit se s touhou zacházet tak, že na ni odpovídám já sám a nedávám ji tolik všanc druhým a vnějším vlivům.
Dýchám: přijímám a odevzdávám
Jdete‑li peklem, nečekejte zisky, kterými se lze chlubit. Pokud se učíme nelpět, nelze lpět ani na výsledcích takové životní lekce. Zisky mohou přijít jako nevynucený důsledek uvolnění. Zatímco touha ztrácí, když ji není možno naplnit, láska (jako postoj a vztah k celému světu) se může změnit i zvětšit. Stejně tak může růst pokora, vděčnost a vnímání nesamozřejmosti života. Můžeme opustit logiku nároků a zajišťování se v životě a vidět, že vše je dar. I některé nez‑dary jsou potenciálními dary a skrytým požehnáním – křižovatkou v životě, ale také brzdou, abychom neskončili v nekonečném narcismu a žití jen vlastních úspěchů bez reflexe, hloubky a také citlivosti k druhým.
Na nic není v životě nárok – ani když se chovám správně, dodržuju psychologická doporučení nebo se držím správných hodnot. Známý bonmot říká, že chcete‑li Boha rozesmát, povídejte mu o svých plánech. Dotknu‑li se své slabosti, jsem na začátku cesty k vlastní síle.
Cesta peklem někdy posílí naši schopnost ztrácet a pouštět. Drobnou pomůckou v tomto tréninku je dechové cvičení, kdy několikrát denně minutu dýchám vědomě ve třech fázích. Nádech je spojen se slovem přijímám, výdech se slovem pouštím či odevzdávám. Třetí fází je krátké nedýchání a prožití této chvilky jako okamžiku smrti. Znám toto cvičení z meditací v Německu a nemůžu germanisty ušetřit německé verze, která v tomto nabízí více odstínů než čeština. Nádech doprovází ich lasse ein nebo ich lasse zu (což lze chápat i jako připouštím) a výdech je spojen se slovy ich lasse sein (pouštím, ale i nechávám být, existovat, nezasahuji) – rozdíl v jednom písmenku, který je zásadní.
Pouštění iluzí znamená umožnit představám se změnit. Posunou‑li se představy, může se změnit obraz, ve kterém jsem, a emoce, které se k němu vážou. Mám‑li představu, že jsem ztratil jedinou lásku, co jsem mohl mít, či nejlepšího partnera svého života, nutně budu prožívat tragédii. Pokud se ztotožním s jinou představou, lze prožívat příběh o ztrátě, která však není fatální. Možná by rozum řekl něco jako škoda, že to nevyšlo, kdežto dětská část psychiky (vnitřní dítě) cítí skončil svět, nepřežiju…
Zrození bojovníka
I když jdu peklem, můžu zažívat na jiné rovině určité naplnění a mohu hledat náhradní uspokojení. To nemyslím pejorativně ve smyslu náhražek, ale mohu se rozhlédnout a vidět, kde zůstává trochu radosti, i když jsem jinak smutný, apod. Někdy je třeba tříbit pečlivě, protože ani buďte s přáteli nemusí pomáhat všeobecně. Je třeba najít, s kým konkrétně je mi líp, když jsem smutný, když jsem vzteklý, frustrovaný atd. Nemusí to být jeden člověk a jedna činnost. Také se to může měnit. I zde se hodí všímavost a pozornost. Někdy kromě přátel a jejich podpory pomáhá najít spolubojovníky – někoho, kdo rovněž bojuje svou bitvu a ví z podobné zkušenosti, čím procházím. Koneckonců skupinová terapie využívá tohoto principu efektivně.
Je dobré vědět, kdy je třeba představy o naplnění vlastních tužeb pouštět, i být k sobě laskavý, protože tento proces neprobíhá jednoduše a přicházejí vnitřní konflikty a relapsy.
Někdy není nutné dojít do stavu, kdy touha zmizela, ale stačí její spojení s dalšími částmi osobnosti nebo její proměna. Touha může ukázat svou podstatu a přestat být nutkavou. Pustím‑li třeba milovanou osobu ze svého (většinou úzkostného) držení a daruji‑li svobodu, můžu – aspoň někdy – dostat lásku zpět. Richard Bach trefně říká: Miluješ‑li něco, vzdej se toho. Když se to vrátí, patří to k tobě, když ne, nikdy to tvé nebylo.
Když pouštím, mám možnost dostat do rukou něco jiného a otevřou se dveře dovnitř či ven. Nejde to dřív, než puštění nastane, a nejde to udělat jen naoko. Naděje umírá poslední, takže někdy musíme čekat, až nějaká příliš konkrétní část naděje opustí naši duši. Pak můžeme hledat, jestli prázdno nebylo nutným stádiem proměny a začátkem nových věcí. Projdeme bitvou, po níž nebudeme generálem, ale obyčejným bojovníkem s jizvou. Ale třeba s vnitřní svobodou, pokornou radostí a větší zkušeností se sebou.
