Prožitá tragédie některé lidi nejen nezlomí, ale dokonce jim otevře novou životní perspektivu. Posttraumatický rozvoj není nic samozřejmého, ale dochází k němu častěji, než bychom předpokládali.

Na tu noc Eva nikdy nezapomene. Probudily ji podivné zvuky. Šla se podívat ven a zjistila, že potůček, který obvykle líně plynul nedaleko chalupy jejích rodičů, nabral na síle a voda se valila na zápraží. Probudila matku, ve spěchu popadly pár nejnutnějších věcí, vzala do náručí svou malou dceru a opustily chalupu. Za další čtvrt hodiny už byla na místě potoku prudká řeka a na místě chalupy pár zbořených zdí.

„Když ti barák padá pod nohama, v tu chvíli se rozhoduješ intuitivně. Vůbec nic jsem v tu chvíli necítila. Až když bylo za tři měsíce po všem, tak jsem se zhroutila,“ popisuje Eva svůj zážitek z povodní v roce 1997. Následovaly noční úzkosti, deprese. Eva nebyla schopna pracovat, stáhla se do sebe. Prožívala klasické příznaky posttraumatické stresové poruchy.

Životní zemětřesení

Lidská psychika je poměrně stabilní. Soudobé výzkumy v oblasti pozitivní psychologie ukazují, že přestože šťastné události či životní nepříjemnosti mohou dočasně směrem nahoru či dolů změnit míru naší životní spokojenosti, zhruba do tří měsíců se opět vracíme zpátky na svoji výchozí úroveň.

Někdy však v životě přijdou události, které nás opravdu dokážou vykolejit. Jsme‑li vystaveni silné stresové události, může dojít k traumatu, které dokáže velice negativně změnit kvalitu našeho prožívání.

Trauma je něco, co nastoluje zemětřesení v dosavadní představě o našem světě.

• Obvykle jde o událost, která se objevuje rychle a nečekaně a z pohledu jedince se nedá ovlivnit.
• Může to být živelní či jiná katastrofa, náhlé onemocnění a smrt blízkého člověka či napadení násilníkem.
• Naše dosavadní představa o světě se hroutí, ztrácíme pocit bezpečí, přicházíme o jistotu, že můžeme svůj život kontrolovat.

Tento zážitek může vést k posttraumatické stresové poruše. Ta je definována jako opožděná reakce na traumatickou událost, která se projevuje četnými reakcemi na fyzické, emoční i sociální rovině. Trauma tak může dlouhodobě a někdy i trvale zhoršit kvalitu našeho života.

K čemu může být dobré neštěstí

Dokáže traumatická zkušenost přinést do života něco pozitivního? Může skutečně platit známé Nietzscheho Co nás nezabije, to nás posílí? Studie zaměřující se na oblast posttraumatického rozvoje jednoznačně ukazují, že ano.

Jako jeden z prvních se tématem rozvoje následujícím po prožitém neštěstí začal zabývat britský psycholog a terapeut Stephen Joseph. Poskytoval psychologickou pomoc přeživším z britského trajektu Herald of Free Enterprise, který ztroskotal v ledových vodách kanálu La Manche v březnu roku 1987. Při katastrofě zahynula třetina ze šesti set pasažérů.

Po třech letech po neštěstí se Joseph zeptal všech přeživších, zda se po nehodě změnil jejich přístup k životu. Necelá polovina odpověděla, že se jejich život změnil k horšímu. K jeho překvapení ale celých 43 procent odpovědělo, že se jejich život v určitém ohledu změnil k lepšímu. To nastartovalo živý zájem o problematiku posttraumatického růstu.

Mohlo by vás zajímat

Anatomie traumatu

V očekávání nebezpečí zvenčí přestává člověk vnímat vlastní pocity.

Přečíst článek

Další studie potvrdily fakt, že 30 až 70 procent lidí, kteří zažili podobně traumatickou událost, obvykle po čase uvádí, že jejich život se oproti stavu před neštěstím zlepšil. Posttraumatický rozvoj není tedy nic samozřejmého, ale dochází k němu častěji, než bychom předpokládali.

Ani lepit, ani vyhazovat

Při vysvětlování podstaty posttraumatického rozvoje používá doktor Stephen Joseph metaforu rozbité vázy.

Představte si, že jednoho dne náhodně shodíte z podstavce cennou vázu. Co budete dělat? Budete se pokoušet slepit ji dohromady, aby byla zase jako dřív? Smetete střepy a vyhodíte je do odpadu, protože váza je stejně ztracená? Nebo seberete ty krásně zbarvené kousky a pokusíte se z nich vytvořit něco nového, třeba originální pestrou mozaiku?

Když nás potká neštěstí, máme často pocit, že alespoň určitá naše část, náš pohled na svět, naše vztahy, naše sebepojetí byly rozbity. Ti, kteří se snaží svůj život poskládat do původního stavu, zůstávají roztříštění a zranitelní. Ale ti, kdo rozbití přijmou a postaví svůj život nově, se stanou odolnějšími a otevřenějšími novým způsobům života.

Tyto změny nemusí nutně znamenat, že se člověk zbaví vzpomínek nebo smutku, který v něm vzpomínky na traumatickou událost vyvolávají, ale že je svůj život schopen žít ve světle toho, co zažil, smysluplněji.

Co přináší posttraumatický rozvoj

Po zažití traumatické zkušenosti lidé často uvádějí tři oblasti, ve kterých došlo k rozvoji.

1. Dochází ke zlepšení jejich vztahů. Například popisují, že si mnohem více váží svých přátel a rodiny. Zvyšuje se míra soucitu s ostatními a mají větší potřebu blízkých vztahů.
2. Mění svůj pohled na sebe. Například se rozvíjí jejich moudrost, síla osobnosti a vděčnost, což pravděpodobně jde ruku v ruce s větší akceptací vlastní zranitelnosti a uvědoměním si svých limitů.
3. Uvádějí změny ve své životní filozofii. Například žijí více v přítomnosti, oceňují každý započatý den a přehodnocují to, co je v životě opravdu důležité. Stávají se méně materialistickými a více schopnými užívat si života.

Příkladem posttraumatického rozvoje může být i příběh Evy. Přestože si prošla těžkým obdobím, po určité době došlo k obratu: „Potřebovala jsem kolem sebe klid. Stáhla jsem se. Abych se mohla věnovat sama sobě, abych si to v hlavě mohla srovnat. Pak se mi to najednou v hlavě samo nějak přerovnalo.“

Toto stadium popisují i studie zabývající se problematikou posttraumatického růstu. Typické pro období po traumatu je neustálé vracení se k události, vtíravé myšlenky či opětovné promýšlení celé události. Přestože nutkavé přemítání, které odborně psychologové nazývají ruminace, je obvykle vnímáno jako cosi patologického, ukazuje se, že je důležité pro proces uzdravení a podporuje následný posttraumatický rozvoj.

„Posttraumatický rozvoj přijde, pokud si sami dáme povolení být člověkem, pokud si dovolíme prožívat celou škálu svých emocí. To nastává, pokud interpretujeme nebo reintepretujeme událost a hledáme, aktivně hledáme smysl v tom, co se nám přihodilo. Přijde, když sdílíme naše zkušenosti, když se otevřeme, spíše než když se zavřeme,“ říká známý pozitivní psycholog Tal Ben Sharah.

Evina zkušenost také potvrzuje důležitost sociální podpory, která je jedním z faktorů podporujících posttraumatický rozvoj: „Důležité je, když máš někoho nablízku, o koho se můžeš opřít a kdo ti také v pravý čas řekne: Neřvi mi tady na rameni a koukej něco dělat,“ odpovídá na otázku, co jí nejvíce pomohlo. Když Eva hodnotí, co jí její zkušenost dala, říká: „Největším poznáním pro mne bylo, že nic není trvalé. Teď vím, že co mohu řešit, tak řeším, co nemohu, tak pouštím.“

Evu znám již dlouho, takže si troufám hodnotit, co se změnilo z vnějšího pohledu. Rozjasnila se. Pokud se s ní potkáte, najdete vřelost, laskavost, soucit, životní nadhled a moudrost. A také smysl pro humor. Když jsem jí v době povodní volal s obavami, abych neoživil staré trauma, a rozpačitě vysvětloval, že bych její příběh rád použil jako příklad posttraumatického rozvoje v článku pro Psychologii.cz, odpovědí mi byl bouřlivý smích.

Pokud vás téma zaujalo, pusťte si přednášku psycholožky Aleny Slezáčkové: Co mě posílí

Více k tématu:
Jiří Mareš – Posttraumatický rozvoj člověka
Alena Slezáčková – Průvodce pozitivní psychologií, kapitola Posttraumatický rozvoj osobnosti
Stephen Joseph – What Doesn't Kill Us: The New Psychology of Posttraumatic Growth
Webové stránky mezinárodního výzkumného týmu pro studium posttraumatického růstu