Nechci vyvolávat konflikt, radši ustoupím. Pak si to pořád přehrávám v hlavě.
Příčí se mi být s lidmi, kteří neumí jednat na rovinu. Jenže nechci dělat zle partnerovi.
O hlubokých zraněních je potřeba mluvit. Záleží ale na tom kdy, jak a s kým.
Jsem neviditelná, bezcenná, ztracená. Péče o dítě mě vysává a přestávám vidět smysl.
Naši rodinu před lety zasáhla tragédie. A mně se dneska život rozpadá na kusy.
Stanu se hrdinou, dám průchod instinktům, vyřeším konflikt. Proč to v životě nefunguje?
Sestra velmi pečlivě hlídá, jestli nám rodiče dávají oběma stejně. Nevím, jak s ní vycházet.
Kolegyně zneužila mojí důvěry. Dělá se mi fyzicky zle, když je blízko.
Mnohokrát jsem syna zbila, nadávala jsem mu, vyhrožovala. Jak se mu můžu omluvit?
Prázdnota, pocity smutku, znecitlivění, odpojení. Jak vznikají a jak je překonat?
Rozvádíme se. Kdy takovou věc dětem sdělit a jak jim to nejlépe podat?
Moje psychika mi ve stresu podráží nohy. Nejradši bych se všech emocí zbavila.
Pokud máte aktivní předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.