Svět to tak zařídil. Že v každém trní je někde schovaná růže. Nic není tak špatné. Ani my lidé nejsme. Když jeden druhému pomůže. Ne proto, že musí, ale proto, že může. Proto, že je.

Nezapomínám. Vážím si všech lidí, co prochází mým životem a zanechávají v něm stopu. Řada z nich už vedle mě není, řada z nich už nežije a řadu z nich jsem nikdy ani nepoznala. Ale byli u mě. Prostřednictvím slov, obrazů nebo hudby. Nebo své prosté přítomnosti. Tiché jako dotek. Byli blízko a něco z nich ve mně zůstalo už napořád. Protože to přišlo v pravou chvíli, tak, jak obvykle v životě věci přicházejí. Kousek z nás se změní. Něco se posune. Dílek zapadne ve skládance na správné místo. Teprve pak můžeme jít dál.

Nezlobím se. Na nikoho, kdo z mého života odešel, když už dál nechtěl jít se mnou. Nedívám se na něj jinak, než jak jsem se na něj dívala tenkrát. Je to pořád on. Jsme to pořád my. Jen každý z nás už někde úplně jinde. Protože bez pohybu to nejde. Protože až budeme statičtí, jsme mrtví. Respektuji cizí touhy po změně, cizí sny a cestu, stejně tak jako si přeju, aby druzí respektovali tu moji.

Dávám si pozor na to, co druhým radím, a na to, které rady pustím k sobě.

Nemažu. Nic z toho, co se v mém životě odehrálo. Nepohřbívám vzpomínky. Protože i ony jsou součástí přítomnosti. Nebyla bych taková, jaká jsem dnes, kdyby nebylo včera. A žít jen dneškem by byla škoda. Některé růže pořád ještě voní, i když už nekvetou.

Nevyčítám. Ani sama sobě, ani druhým. Protože věci se staly tak, jak se měly stát. A já jsem to dopustila.

Nenutím. Svoje názory, představy, lásku. Nikomu. Kdo chce, ten si to všechno najde. A pochopí. Kdo nechce, nepochopí nic. Nejsem tu pro všechny a všichni tu nejsou pro mě. Ale jsem tu pro někoho. Každý z nás tady pro někoho je.

Nehraju si. Na nic a s nikým. Protože lidé nejsou tak hloupí. Proto nic nepředstírám. A nikoho nepodceňuju.

Nebráním se. Když mi chce někdo poradit nebo když potřebuje radu. Dávám si ale pozor na to, co mu radím, a na to, které rady pustím k sobě.

Neříkám, že je to jednoduché. Neříkám, že se na té své cestě nebojím. Bojím, ale…

Nevěřím, že něčí cesta prochází jen samým trním. Věřím, že v každém trní je někde schovaná aspoň jedna růže.

Svět to tak zařídil.