Kdysi jsem psal často, skoro každý den. Pak psaní ubývalo. Měl jsem práci, přítelkyni, žil jsem v jakémsi mikrosvětě a musím říct, že to byla ta nejkrásnější věc, štěstí, které jsem nikdy předtím nezažil. Rozešli jsme se před dvěma lety a já jsem za ty dva roky zažil hodně věcí. Cítím, že dnes je ten správný den napsat, co to obnáší, pokud je pro vás přirozené vidět smysl života právě v lásce.

Doufám, že to nezní kýčovitě, jelikož to takové nemá být. Ne každý musí mít smysl života v lásce – je možné, že ho mají někteří přirozeně v něčem úplně jiném a nechci je kritizovat ani soudit. Ale ti, kteří smysl života v lásce mají a lásky se jim nedostává, se mohou cítit jako prokletí. Někdy svojí vinou, někdy i vinou jiných. A navzdory různým rozdílům tady nejde o to, zda je dotyčný muž či žena.

Život byl, je a bude umění a totéž je i láska. Je třeba jí věnovat čas, snahu a energii, pokud chceme od ní dostávat to, co si přejeme a po čem toužíme. Mnoho lidí lásce tolik obětovalo, a nic. Kromě investovaného času, úsilí a energie je třeba najít někoho, kdo také umí investovat.

Ideální láska se neskrývá v té nejkrásnější povaze a duši, kterou jste někde potkali. Je tam, kde vás druhá strana má ráda jako vy ji.

Nejsme přízemní, jsme dospělí. Nezamilováváme se už jen do vzezření, víme, že líbit se je hodně, ale zdaleka ne všechno. Přesto se tak nenormálně umíme zamilovat do různých povah, různých vlastností, do věcí, které nazýváme duší, ale jsou spíš jen takovou omáčkou kolem duše. Duše je teplá, duše je mít rád, dát si opravdu záležet, ne se jen chovat mile.

První největší chybou lidí je, že neumí mít opravdu rádi.

Druhou největší chybou je, že se zamilovávají do lidí, co neumí mít opravdu rádi.

Často ti, kdo dělají druhou největší chybu, kritizují ty, co dělají první největší chybu, jako by to byla ta jediná. Je však pouze největší, není jediná.

Láska se dělá

Pokud jste dostatečně vyspělí a dospělí, nemělo by vás mrzet, když se někomu nelíbíte, nepřitahujete ho. Častěji nás ale mrzí, pokud cit druhého tušíme, ale dotyčná osoba mu nedá prostor. Láska musí žít v prostoru, nemůže existovat pouze v hlavě, v duši jednoho člověka, ať by to byla jakkoli velká touha.

Ve skutečnosti není láska ani vrabec v hrsti (kompromis), ani holub na střeše (iluze). Je něčím mezi tím a zároveň ani jedním. Láska je holub v hrsti, nebo prázdná ruka. A zároveň je očima, které se nedívají na střechu, ale do dlaně. Ať už v té dlani něco je nebo není, je to realita, překrásná – nebo žádná. Nic jiného. Nic vzdáleného, žádná smyšlenka.

Pleteme si lásku s vášní, s touhami, s porozuměním, s přátelstvím, se vším možným, co pro nás má nebo může mít hodnotu. A přitom to v sobě všechno má. Tak čím láska doopravdy je? Je tím, co umí dělat štěstí v našem životě, co nás dokáže naplňovat. A dovolím si tvrdit, že to dlouhodobě nejde, pokud to nenaplňuje a nedělá šťastným i toho druhého. Bez ohledu na to, zda za nenaplnění a absenci můžeme my, nebo ten druhý.

Často se píše, že nemáme rádi sebe. Myslím, že lidé hlavně neumějí mít rádi druhé, vnímat a přijmout odlišnost, zamilovat se do ní, být jí naplněni.

Pravá láska může opravdu patřit pouze dvěma vyspělým lidem, kteří ji umí dávat i přijímat, umí být naplněni, jsou pro ni šťastní a mají v ní smysl života. Ochutnávku tohoto stavu přináší zamilovanost. Je to vlastně reklama na lásku: co můžete mít, získat, pokud se to jednou naučíte.

V dnešním světě se na internetu, v knihách, na různých přednáškách a setkáních dozvíte mnoho návodů, jak někoho získat. Některé jsou efektivní, některé méně, ale jedno mají společné. Mnoho z nich popisuje akt získání si někoho, ne akt získání si lásky.

Něco o tom vím. Od narození mám dar řeči a uměl jsem si získat téměř kohokoliv, jakož i téměř kohokoliv naštvat. Ale skutečné přátelství, natož láska nefunguje vůbec takovým způsobem. Naopak je to až nepravděpodobné, když se to stane. Každý hodnotný vztah ve vašem životě musí být malý zázrak. Ne pouze něco, co vede ke spokojenosti, uspokojení potřeby.

Rovnováha dvou duší

Lidé chtějí být milováni a milovat, ale za ty dva roky jsem přišel na to, že neumějí mít ani pořádně rádi. Často se píše, že nemáme rádi sebe, ale oni neumějí mít rádi druhé, vnímat a přijmout odlišnost, zamilovat se do ní, být jí naplněni. A když to i umí, nedokážou si připustit, že to neumí ten druhý, že ho nepřinutí a nenaučí, že za určitým bodem zlomu jsme každý sám a že každý sám budujeme ve vztahu, abychom byli spolu.

Neboť ideální láska se neskrývá v té nejkrásnější povaze a duši, kterou jste někde potkali, ale je tam, kde vás druhá strana má ráda jako vy ji. Láska v podstatě vůbec není extrém, je rovnováhou duší dvou lidí, jejich fungování, je rovnocenností na té nejdůležitější úrovni, i kdyby všechno ostatní bylo nerovné. Vždyť se říká, že hory přenáší.

A nevím, nejsem expert, nejsem odborník. Je to o náhodě života, o osudu. Že to nebude ten člověk, do kterého jste byli nejvíce zamilovaní, ale ten, kterého jste měli nejraději, který měl nejraději vás ve sférách za hranicí porozumění a přátelství.

Na závěr pouze krátkou báseň, ve které jsem to, aniž bych to tušil, našel už tak dávno – nevěda proč mi vždycky přišla kouzelná. Ale už vím.

mám rád své trapné prohry, zázraky mého života,
hvězdy tak daleko, tak blízko, které si tam s někým házím
chlad a tma noci vesmíru
pouze ve dvou

Marko Gróf Čierny, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz