Nikdy mi nebylo jasné, jak často je přiměřené lidi kontaktovat. Buď jsem lidem psala pořád a jim se to zdálo dotěrné. Nebo naopak málo, takže vztah jaksi vyprchal.

Poslední semestr se chýlil ke konci. Tahle skutečnost ve mě vyvolávala značně rozporuplné pocity. Na jedné straně tady byl strach z obrovské změny, na straně druhé jsem se těšila, že půjdu studovat sociologii na Fakultu sociálních studií (FSS) v Brně. V mých představách, které jsem spřádala za optimistických dnů, byla FSS škola bez jediné chybičky, její studenti žili jenom zájmem o sociologii a já tedy neměla problém s každým si perfektně rozumět.

Těch veselých chvil bylo ale pomálu. Mé srdce svírala úzkost, když jsem si připomínala, že tohle je již poslední měsíc mého studia, pak týden, pak poslední přednáška, poslední test, poslední zapisování známek, poslední konzultace s Alexem.

Konec studia se neúprosně blížil a tahle skutečnost mě tížila stále palčivěji. Právě v posledním semestru se mi navíc povedla věc nevídaná – pravidelně každý týden jsem se po škole setkávala se skupinkou spolužaček na kafe. A já se bála, že s koncem studia tyhle kontakty tiše zaniknou, protože udržovat vztahy s lidmi pro mě bylo (a stále do velké míry je) extrémně náročné. Nikdy mi nebylo jasné, jak často je přiměřené lidi kontaktovat. Buď jsem lidem psala pořád a jim se to zdálo dotěrné. Nebo naopak málo, takže vztah jaksi vyprchal.

Rána z čistého nebe

Až úspěšné absolvování státnic mě vytrhlo z mé zadumanosti. Melancholii vystřídal pocit úlevy, že mám tuhle nepříjemnou povinnost za sebou, a taky hrdost na to, že teď patřím mezi absolventy vysoké školy. Čtyři dny po státnicích mi navíc napsali z FSS, že mě přijímají do bakalářského studia sociologie. Skákala jsem  radostí. Doslova.

Tohle radostné naladění mi vydrželo pár týdnů. Velký podíl na tom mělo přetrvání mých kontaktů se spolužačkami z univerzity. Navíc, věřila jsem, že teď, když už nepatřím mezi Alexovy studenty, nic nestojí v cestě tomu, abychom spolu začali chodit. Pak se ke mně dostala informace, že Alex navázal vztah s jednou dívkou, kterou jsem docela dobře znala.

Tahle zpráva mě ochromila. Jako by někdo najednou zhasl světlo a můj život se zase jednou ponořil do tmy. Deprese sílila a já vůbec nevěděla, jak bych o svých temných pocitech měla s ostatními mluvit. Zůstala jsem sama s černými myšlenkami celé dlouhé léto. Jedinou jiskérku naděje pro mě představoval brzký začátek nového semestru.

Všichni jsou tak jiní

Počátek studia však jenom zesílil mé potíže. Všechno na FSS bylo jiné než na mé bývalé škole. To mě mátlo. Nemohla jsem si zvyknout na jiné učitele, jiné spolužáky, jiné knihovnice, jiný personál v bufetu, jiné posluchárny, jiný systém studia. Chtěla jsem zpátky do důvěrně známého prostředí mé staré školy, které ve mně vyvolávalo pocit bezpečí. Jenže už nebylo kam se vrátit. Tahle definitivnost mě drtila.

Celá má situace mi připadala neskutečně absurdní a nepatřičná. Rozdíl mezi mnou a ostatními byl ještě markantnější než na bývalé škole. Tady jsem díky svému nadšení pro sociologii a věkovému náskoku vědomostmi ostatní studenty převyšovala ještě víc než na minulé škole, protože já četla Foucaulta nebo Bourdieua, když oni ještě šprtali středoškolské učivo. Mí současní spolužáci byli o čtyři nebo pět let mladší, ovšem sociálně byli mnohem vyspělejší. A taky byli opět úplně jiní než já. Tak moc jsem se upínala k představě, že konečně najdu místo, kde mi budou všichni podobní. A mé naděje byly zase jednou zklamány.

Strašně mi chyběl Alex. Pořád jsem o něm přemítala, někdy s láskou a touhou, jindy se vztekem. Viděla jsem ho v každém mladíkovi, který měl třeba podobný účes, svetr nebo batoh, jaký kdysi nosíval Alex. Když jsem třeba z tramvaje někoho takového zahlédla, ovládl mě intenzivní pocit, že to musí být on. Nejraději bych hned vystoupila, běžela za ním a řekla mu: Alexi, miluji tě již léta a budu tě milovat až do konce svého života. Bez něj jsem se cítila jako prázdná skořápka, vyprahlé a zranitelné nic.

Jsem omyl přírody

Není divu, že má deprese byla intenzivnější než kdy předtím. Pořád mi bylo do breku. Sotva jsem přečetla dvě strany z nějaké povinné četby, rozplakala jsem se. Někdy trvalo desítky minut, než se mi podařilo dát se do kupy a soustředit se na čtení.

Nejhorší ale byly noci. Už v půl desáté mě přemáhala únava, usnout se mi ale nedařilo. Desítky minut nebo i několik hodin jsem se zoufale převalovala na posteli a zalykala se slzami. Často jsem se probouzela ještě před rozedněním. Tehdy mě mučily ty nejčernější myšlenky ze všech: Jsem omyl přírody. Nemám právo žít. Všem by bylo líp, kdybych se vůbec nenarodila. Tyhle a mnohé další podobné úvahy se vkrádaly do mé mysli a připravovaly mě o spánek. 

Deprese ze mě vysávala všechno živé. Mé aktivity se pořád smršťovaly, přestala jsem psát recenze i chodit do kina, číst knížky, o cokoliv se hlouběji zajímat. Nakonec zůstaly jenom věci, které bylo nutné udělat, aby mě nevylili ze školy.

Celkově bylo mé chování horší než dřív. Chytaly mně zoufalé afekty kvůli věcem, kterých byste si snad ani nevšimli. Třeba syčení vody puštěné z kohoutku v koupelně mě vytáčelo k nepříčetnosti. Jako většina lidí s Aspergerovým syndromem, i já jsem přecitlivělá na různé smyslové podněty. Syčení patří spolu s ostrým světlem mezi podněty, které vnímám jako nejvíce nepříjemné. Ovšem, za klidných období umím takové vjemy relativně v klidu ustát. Tehdy ale nikoliv.

Málem jsem si několikrát zlomila ruku, jak jsem zoufale tloukla rukou do zdi, když se ozývalo ono nesnesitelné syčení. Ze vzteku jsem rozbila mobil i budík, knížky létaly po místnosti více méně pravidelně kvůli jakékoliv hlouposti, která mě rozčílila a já se nedovedla ovládnout.

Pohled do zrcadla

Asi bych se z těchto potíží nikdy nevyhrabala, kdybych se úplnou náhodou nedostala k naprosto skvělému psychologovi. Od počátku budil mou důvěru, což vůbec není snadné. Po různých nedorozuměních a zmatcích, které jsem již mezi lidmi zažila, jsem se v průběhu let stala hodně ostražitou a nedůvěřivou. Jeho přístup tohle ovšem dokázal prolomit a já vlastně poprvé někomu naprosto otevřeně povídala o svém dětství a pubertálních letech. Bylo osvobozující nemuset si najednou na nic hrát a moct jemu, ale zejména sobě přiznat, kým vlastně doopravdy jsem.

Rozpomínala jsem se, jak jsem si neuměla hrát s dětmi ve školce ani ve škole, o mých fascinacích atlasem hub, pak encyklopedií psů, katalogy aut a spotřebičů. Mluvila jsem o pubertě, kdy jsem intenzivně toužila po přátelích, ale mé neohrabané pokusy končily fiaskem, a tak mi je nahrazovaly seriálové postavy. O všech těch různých méně i více nápadných vlastnostech, jimiž jsem se vždy odlišovala od ostatních. O afektech z frustrace nebo z nepředvídaných situací, o úzkostech ze všeho možného. O různých nedorozuměních s lidmi.

A mezi tím jsem se na všechny vztekala: na Alexe, protože mě nemiluje; na ostatní lidi, že mi nečtou myšlenky a nedělají, co já si přeji; na chladnou a anonymní FSS… A taky jsem smutnila: za Alexem, za starou školou, za mou někdejší identitou.

Když si to terapeut všechno vyslechl, řekl, že nemám schizoidní poruchu, jak tvrdila má bývalá psycholožka, ale Aspergerův syndrom. Když mi to na diagnostice řekli poprvé před pár lety, nevěděla jsem jak s touhle informací naložit, co dělat dál. Nechala jsem to tehdy celé plavat, nečetla si o diagnóze, nijak nereflektovala své chování a odmítla terapii.

Teď jsem se rozhodla poznat svou diagnózu blíž. Nakoupila jsem literaturu a četla. Mnohé pasáže z knížek o Aspergerově syndromu, zejména z těch od Tonyho Attwooda ve mě vyvolávaly dojem, že autor celá léta seděl vedle mně a zapisoval si mé chování, mé myšlení a prožívání. Téměř všechno na mě sedělo.

Konec příběhu

Pár měsíců trvalo, než jsem dokázala všechny tyto informace vstřebat. Uvědomit si, jak mi Aspergerův syndrom zasahuje do života. A pak mě čekal ještě náročnější úkol, než bylo přijetí skutečnosti, že se od druhých liším a taky vždycky budu: vymanit se z deprese, která mě ovládala.

Pořád mě přepadaly pocity marnosti, často jsem se vzpouzela terapeutovým konstruktivním návrhům, co by mi mohlo pomoct. Všechno je přece špatně a stejně nemá smysl se vůbec snažit, protože nic nejde zlepšit, říkala jsem já. On ovšem celé měsíce empaticky a trpělivě naslouchal mým steskům a opatrně přemáhal mé zatvrzelé přesvědčení o neměnnosti situace.

Nakonec významně otupil ostří mého negativismu. Právě díky němu jsem vystoupila z bludného kruhu depresivních myšlenek, kterým jsem tehdy bezmezně věřila. Byl to právě on, kdo mě vybídl, abych se začala angažovat v oblasti poruch autistického spektra a psát o téhle problematice.

Trochu nejistě jsem si tehdy začala budovat nový život a dělám to vlastně doteď. Deprese a úzkosti mě ještě navštěvují, někdy se u mě zdrží pěkně dlouho, ale já se snažím zachovat si nadhled a nepodléhat jejich destruktivnímu vlivu. Není to vůbec snadné, ale bojuji.

A má láska k Alexovi? Najednou se jaksi tiše vytratila. Jeden příběh skončil, aby se mohl začít psát další.