odemčené

Vztahy v pozadí

Skutečná přátelství mají hluboký význam. Pro nás samotné, ale i pro naše partnery a děti.

18:40
Petra Detersová

Petra Detersová
Psycholožka

2. 6. 2021

V naší kultuře přátelství považujeme za druhořadý vztah. Má se za obvyklé a normální, že přátelství ustupují do pozadí, když se v našem životě objeví partneři a později rodina. Máme co do činění s jasným žebříčkem: partnerství je víc než přátelství a míň než rodina. Tu potom stavíme na první místo a očekáváme, že takto to budou dělat i ostatní. A dělají. Jenže se nám do života postupně vkrádá nespokojenost. Cítíme, že nám něco chybí.

Skutečné přátelství se vyskytuje jen velmi zřídka. Ale kde se bere? Všimli jste si někdy, jak navazujete takový druh vztahu? Kde je ta hranice, kdy se ze známého stane kamarád a později přítel? Kdy nám začne na druhém záležet? Jak to, že s někým se to stane ihned a s jiným to nezajiskří?

Během svých toulek po světě jsem si mohla dobře uvědomovat, jak se potkávám s lidmi a jací lidé se mi pletou do cesty. Tehdy, když jsem oproštěná od nánosů každodenního fungování, práce a jiných starostí, mohu naplno sledovat, jak se zúčastňuji interakcí s druhými a jak do nich vstupují oni. Lze pozorovat, kolik kdo čeho přináší a téměř tělesně zjišťovat, že nám začíná na druhém záležet. Anebo taky ne.

Výborným laboratoriem na podobná pozorování jsou dlouhé výlety. Kráčejíc po španělské pouti jsem si uvědomila, že od prvního dne se na mě „nabalují“ různí lidé. A všichni byli tak zajímaví! Zajiskření se často dostavilo ihned a my začali sdílet zvědavost či strach z toho, co nás čeká, a později i různé peripetie cesty. Začala se rozvíjet přátelství.

Navíc, jak je známo, nejisté či nebezpečné situace nás spojují víc, než když se potkáme ve „sterilnějších“ podmínkách. Možná proto, že máme v naší geografické poloze tolik blahobytu a tak málo nejistoty a nebezpečí, se méně často potřebujeme uchylovat k blízkosti a tím ztrácíme příležitosti na přirozené vznikání dalších druhů důležitých vztahů.

Jak se rozvíjí přátelství

Ale zpět k cestě. Byly na ní momenty, kdy jsem si říkala: neměla by tohle být hluboká sebezpytující, tichá, osamělá cesta, kde bych se nořila do svého nitra a rozjímala nad dobrem a zlem a svými stinnými stránkami? Vzápětí mi ale došlo, že ono rozjímání, pohledy dovnitř a meditace nad dobrem a zlem mi byly umožněny právě díky tomu, že jsem se otevřela blízkosti a sdílela krásné i těžké zážitky s druhými lidmi, jimž od té doby říkám přátelé.

Do dnešního dne jsem s mnohými v kontaktu. Zažili jsme se v největší euforii ze života, ale velkými doušky jsme společně polykali i frustraci, vyčerpání, bolest, někdy vznikl konflikt. Když se rozhodnete udělat něco takového, jako ujít tisíc kilometrů pěšky jen s batohem na zádech, nutně se druhým odhalujete ve své zranitelnosti; pokud se je ovšem nerozhodnete ignorovat nebo jít skutečně osamělou trasou kdesi v horách.

Některé teorie říkají, že pravé přátelství může vzniknout jedině tam, kde je jistá míra zranitelnosti. Netvrdím, že přátelství vzniká jen za extrémních podmínek. Myslím ale, že tento příklad dobře ukazuje na důležitost a propojenost našeho vlastního růstu, vzájemného zrcadlení a přátelství. Přesto, respektive právě proto, že vytváření přátelství je pokaždé nejistý byznys.

Sledujte někdy, když se seznámíte s novým člověkem, kolik odvahy se otevřít má ten druhý a kolik vy. Jak se děje ona alchymie, že zkoušíme znovu a znovu vykročit, abychom zjistili, zda nám někdo půjde naproti? Jistě, můžeme na tyto snahy rezignovat, ale kdo si nevsadí, má šanci na výhru nulovou. Kdo riskuje, má vždy aspoň nějakou.

Po úvodním seznamování, dalších společných zážitcích a určitém čase, pokud máme štěstí, nastane nepozorovaně cosi, čemu říkám „bezúdržbovost“. Jak z mé strany, tak z té druhé. Mám na mysli stav lehkosti, plynulosti, že se do ničeho nenutíme, nesledujeme, kdo si bere kolik prostoru, když ho zrovna potřebuje, volá kdykoliv a klidně přijde na schůzku v teplákách. Vztah si zkrátka plyne a jsme jeden za druhého vděční.

Pouť někdy i končí

„Kde byli celý život ti lidé, co říkají, že ničeho nelitují?“ ptá se básník David Whyterozhovoru o lítosti a přátelství. Tvrdí, že litovat něčeho nás může posunout k hlubokému soucitu, porozumění a lepšímu životu. Kdo nám celoživotně nejvíc odpouští a na čem často stavíme i v dalších vztazích – přátelé a přátelství.

Když mluvíme sami se sebou v zrcadle, pokračuje Whyte, většinou na sebe nejsme vůbec hodní. Dodává, že kdybychom stejným způsobem mluvili se svými blízkými, pravděpodobně bychom žádné přátele neměli. Máme‑li je, právě díky nim poznáváme své hlubiny, a oni nás přesto neopustí. Z tohoto pohledu je přátelství přímo sebezáchovným vztahem, jenž nás nechává potkávat se s existenciální nejistotou ohledně vlastní identity.

Cílem přátelství podle něj není navzájem se vylepšovat. Základním stavebním kamenem je společné bytí a vzájemné svědectví o životě druhého, možnost být viděn druhým a zároveň mít ono privilegium být svědkem esence druhého člověka. To nejdražší jsou společné kroky na jakkoliv dlouhou dobu na cestě, kterou by ani jeden z nás neušel sám. Že používá metaforu cesty, nebude, myslím, náhoda.

Z jeho výroku bych ráda vypíchla i část „na jakkoliv dlouhou dobu“. Autor nám připomíná, že délka vztahu není tak důležitá jako to, co nám přináší. To může být útěchou pro všechny, kdo kdy přišli o přítele kvůli fyzickému odloučení, rodině, práci, anebo je rozdělila smrt. Whyte tuto myšlenku přivádí k dokonalosti, když mluví o zklamání (používá spojení zlomené srdce), které je pro nás při utváření vztahů nejdůležitější ze všeho. Dodává samotnému přátelství zásadní důležitost a nás učí vyrovnávat se s bolestí a v podstatě i se smrtí.

Taková ztráta, jakou je pod tíhou každodenního života, budování kariéry a vzniku nových rodin ztráta přítele, nás dostává do bezprostředního kontaktu s vnitřním zklamáním kvůli dočasnosti všeho na světě. To je podle Whytea nevyhnutelné. Navzdory všem léčivým a sebezáchovným účinkům přátelství právě tato lekce je pro nás zásadní.

Zlomené srdce je přirozený výsledek lásky k lidem či věcem, nad kterými nemáme kontrolu. Je také známkou naší upřímnosti a toho, že opravdu milujeme. Je to „nádherně bezmocná část lásky a vášně a základní kámen starostlivosti“, učí nás trpělivosti a schopnosti nechat být. Přesto, že má zlomené srdce téměř evoluční funkci, stále ho považujeme za problém, a ne za růstový akcelerátor, jímž podle něj je.

Zlomené srdce je zráním. Přesto toto spojení stále používáme jen, když se věci nedaří: nenaplněná láska, zničený sen… Ale zlomené srdce může být základem lidské existence, základem cesty odněkud někam a učení se hluboce si vážit toho, co nás potkalo cestou. Neexistuje téměř žádná cesta člověka, která by nevedla ke zlomenému srdci. (Ze sbírky Consolations, překlad P. D.)

Klientka mi vyprávěla, jak měla jednou večer sama doma panické stavy a potřebovala někomu zavolat. Uvědomila si, že všechny kamarádky jsou doma s manželi a novorozenými dětmi. Nakonec proto nedokázala zavolat žádné z nich. Dostala blok a noc si protrpěla sama se sebou.

Na druhý den však přišlo poznání, že se životy a priority blízkých v čase proměňují a že by měla zapracovat na své asertivitě a schopnosti požádat o pomoc ve stavech zranitelnosti. Dostavil se i vděk za to, že mohla zacítit a naplno prožít emoce spojené s těmito změnami, smutek a lítost, ale také silné přání, aby tihle blízcí lidé byli a zůstali nadále šťastni.

V páru, nebo nic

James HillmanMichael Ventura v knize s názvem Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je stále horší kritizují západní společnost za to, že vynalezla romantický vztah, který nás vytrhuje ze společnosti. Orientujeme se na nalézání dokonalého protějšku, v rámci terapie potom lidem pomáháme, aby božsky dokonalá žena a božsky dokonalý muž ladně padli jeden druhému do náruče a žili šťastně až na věky –  ale sami. Ta izolace je i jejich lásku často zničí.

Zmínění autoři upozorňují na zakotvenost této tendence v naší kultuře, jak je vidět například ve filmové tvorbě nebo na reklamních billboardech. Na nich jsou tyto dvojice vždy izolované: prázdná pláž, jachta, soukromá vana. Ty páry se nikdy neptají, co říkají lidé.

Možná to může znít jako jakási vesnická průpovídka, nabádání k pomluvám. Ale tak to autoři rozhodně nemyslí. Spíše zasazují romantický vztah do kontextu a kolektivního myšlení, kam podle nich patří. Láska nepatří jen těm dvěma lidem. Nejen terapie, ale celá západní kultura se zabývá výlučně tím, jestli je to (vztah) dobré pro mě, soukromého pacienta. „Ale vůbec nebere v úvahu rodinu, sousedy, kolegy a třeba taky nábytek, moře a význam pro svět.“

Co říkají tvoji předkové? Co říká tvůj zemřelý učitel? Co říkají bohové? Vycházíte spolu naprosto skvěle, ale její byt je zařízený a vyzdobený tak odlišně od tvého, že nábytek a obrazy nejdou dohromady! Co říkají vaše byty? Co říkají stěny? Ty se rád procházíš po ulicích plných lidí, ona se ráda prochází u moře. Co říká moře? Prospěje naše láska skupině, společnosti, světu?

A to je ta stará myšlenka, že každý přijde na svatbu a všichni tančí a zpívají. Proč vlastně? Určitě neoslavují vztah nebo úspěšný výsledek terapie novomanželů! Jde o to, že se přidávají k rodině a k předkům, jde o možnost, že přijdou potomci. Takže „Co říkají lidé“ říká toto: Tohle manželství, tohle spojení patří nám, lidem, širokému kontextu zvanému svět. A my, lidé, se nestaráme o to, jestli je to dobré pro tebe, chceme vědět, jestli je to dobré pro nás.

Přátelství jako ředidlo

Nabízím myšlenku, že přátelství může rozředit tyto izolacionistické tendence a pomoci nám ke štěstí snad více než terapie samotná právě tím, že naplní účel onoho Co říkají lidé. Může nám pomoci připomínat si naše náležení ke světu a kolektivnímu vědomí.

Připomínat nám, že intimita nemusí být opakem společenství. Že nemusíme nutně následovat propagandu naší soukromé spásy (jak píše Hillman) pomocí upnutí se na jednoho člověka. Souhlasně s Venturou dodává, že spása ve dvojici v ústraní nenastane právě kvůli jejímu odpojení od zbytku světa.

Pomocí prostupování mezi společenstvím a milenci jedno zpochybňuje druhé a pomáhá nám udržet si poctivost. Ale k tomu si musíme uvědomit, že nejsme izolovaná já, pokračují autoři. Své úvahy přivedou k bodu, že tím, že nás romantická láska odpojuje od světa, a tak ho vlastně činí mrtvým, je problémem ekologickým.

Jen ty, ty, ty jsi touhou mého srdce, zříkám se všech ostatních. Nesmíš mít nic jiného významného. Ani jeden z nich netvrdí, že je potřeba vyhlásit volnou lásku a zakládat komunity, ale nabádá nás k rozpoznání, že všechno kolem je živé a také si zasluhuje naši touhu.

Studie Evropské unie z roku 2007 zkoumala hlavní dimenze ohrožení dnešní rodiny. Na druhém místě se octly chybějící sociální sítě, jako jsou přátelé a širší rodina. Takže nejen pro nás jako jednotlivce (páry), ale i jednotlivce zasazené v rodinných sítích je tedy přátelství jedním ze zásadních podpůrných prvků.

Nenechme přátelství upadnout v zapomnění

Klinická psycholožka Miriam Kirmayer zkoumá přátelství celou svou profesní kariéru a považuje se za expertku v této oblasti. Dělá dokonce terapie pro přátele. Čtu to a říkám si, no jasně! Jak to, že se dělá párová, ale ne přátelská terapie? Vždyť ty vztahy dokážou být minimálně tak matoucí, nejisté či vášnivé jako vztahy romantické. Lidé se v nich přece potkávají se závistí, žárlivostí, krizemi, scházejí a rozcházejí se.

Jakkoliv se zdá být nejpřirozenější věcí na světě, že se přátelství vytrácejí, smutek či jiné emoce spojené s tím to nesmaže. Kirmayer nás nabádá k co největší otevřenosti – pokud se potýkáme se žárlivostí či hlubokým zármutkem, abychom je otevírali. Tím otevíráme i vrata ke zmíněnému sebepoznání, jež bez úskalí a zklamání nikdy nenastane.

Co si z toho všeho vzít? Dobrých rad, jak si udržet přátele, co dělat a co nedělat, jak se vypořádat s konfliktem či osaměním, je na internetu spousta. Já bych ale jednu přidala: pojďme si ho vychutnávat plnými doušky, dokud trvá. Se vším, co přináší. A i kdyby nám mělo nakonec zlomit srdce, budeme vědět, že jsme dostali dárek. Díky němu se můžeme naučit odpouštět, díky tomu, že třeba litujeme svých vlastních činů. Protože navzdory i těm nejmoudřejším radám stejně jako většinu vztahů ani tento nemáme plně pod kontrolou a nikdy mít nebudeme.

Rovněž si můžeme dopřát chvilku zamyšlení nad tím, jak máme aktuálně uspořádaný svůj život. Vždy jsem podvědomě bojovala s obecnými průpovídkami typu: Tak to holt chodí, čím jsme starší, tím máme méně času a hlavně méně času na přátele. Hezky podle naplánované hierarchie. Nutí mě to kouknout se dovnitř: Opravdu? Kdo to způsobil? Jak se to stalo? A pokud ano, jsem takto spokojen, spokojena? Možná ano, možná ne, skoro určitě s tím ale jde něco dělat. Minimálně mu (jí) zavolat anebo napsat. A nemusíte ani čekat na 30. červenec, mezinárodní den přátelství.

Články k poslechu

Poblouznění

Slepá fascinace druhým člověkem nám brání rozvíjet skutečné vztahy.

18 min

Odpor a změna

Velkou část života trávíme v odporu proti současnému stavu. Změna se ale dělá jinak.

16 min

Pod pantoflem

Vztahy, kde žena doslova velí, nejsou jen ve vtipech. Jak k takovému rozložení rolí dojde?

12 min

ADHD a závislost

Lidé s poruchou pozornosti často sahají po návykových látkách. Náprava musí být komplexní.

8 min

Varhany života

Naše činy a rozhodnutí dávají podobu melodiím, které druhým lidem i sami sobě hrajeme.

11 min

2. 6. 2021

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.